Scary Naruto Stories 1

Temnota mě doslova polyká. Svírá mé tělo svými hnusnými, černými pařáty a kolem krku mi utahuje smyčku. Sípám a marně lapám po dechu, snažím se do plic dostat alespoň trochu vzduchu. Ovšem nic nepomáhá. Můžu se bránit, jak chci, ale tu čerň uhodit prostě nejde.
Přes nedostatek blahodárného plynu běžím dál. Těžce došlapuji, občas klopýtnu a spadnu na držku slitou potem. Bolí mě nohy, na koleni mi zeje hluboká rána plná červeně, a pokaždé, když upadnu na tvrdou podlahu chodby, mi do ní vnikne trocha letitého prachu a šíleně to pálí.
Za zády cítím jeho těžké oddechování. Zdá se mi to, nebo slyším, jak mu jeho krvechtivé sliny vytékají z huby a dopadají na zem? No, u mě je možné všechno…
To jeho chrčení se ozývá celou chodbou, ale já nemám odvahu se podívat za sebe a zjistit, jak je daleko ode mne se nachází. Mám spoustu starostí s tím, abych běžel dál. Pohání mě neuvěřitelná hrůza z představy, jak se mi jeho zuby zarývají do masa a jak se tmou rozlévá spokojené vrčení lovce, který dostihl svou kořist.
Kňučím bolestí a únavou, toužím po odpočinku, bohužel mi není přáno. Hlavou mi zní jeho dunivé kroky a krev mi stydne v žilách.
Rozhodnu se pro riskantní krok.
"Prosím, nechej mě! Nic jsem ti neudělal! Prosím!! Tohle chceš udělat svému nejlepšímu příteli?! " zařvu přes rameno.
Jako odpověď se ozve uchechtnutí, jako by někdo škrábal po smirkovém papíře. A pak udeří.
Jedním skokem se ocitne těsně za mnou dýchne mi na holé zkrvavené lýtko, ze kterého mi serval nohavici. Neuběhne ani zlomek vteřiny a už cítím, jak se mi do něj zakusuje. V okamžiku mám nohu jako v ohni. Zakřičím bolestí, i když vím, že mi už nikdo ani nic nepomůže. Na světě jsem měl jen svého nejlepšího přítele. A ten se mě teď chystá zabít…
Lomcuju nohou, zaklíněnou v jeho chřtánu, v naději, že sevření čelistí povolí a já budu zase volný. Nic.
Nezbývá mi nic jiného, než přistoupit k "oběti". Seberu sílu, co mi zbyla a vrhnu se vpřed.
Neskutečná bolest mi začne proudit z lýtka do celého těla. Horší muka jsem nezažil. Z nohy mi stříká krev jako z kohoutku, rozlévá se po podlaze a mísí se se sazemi.
Kousnu se do rtu, abych nekřičel, a rozběhnu se chodbou. Svého pronásledovatele nechám za sebou. Jako by si mě nevšímal. Je totiž u vytržení z toho, že má v zubech kus mého lýtka.
Jsem skoro na konci chodby a konečně mi pohled padne na ty požehnané dveře. Jsou teď pro mě něco jako modla. Ten neuvěřitelný pocit bezpečí a úlevy, když sahám na kliku. Ta cvakne, dveře se otevřou a do očí mě uhodí denní světlo.
Ani nevíte, jak dokáže člověka vytočit, když doufá ve volnost a svobodu širého světa, ale všechno se po*ere v ten okamžik, kdy se za dveřmi neobjeví otevřené prostranství, ale jakýsi zatuchlý kumbál se zamřížovaným oknem. Shit!
Na druhou stranu, v tuhle chvíli si nemůžu vybírat. Když vbíhám do místnosti, ten vrah už zase běží za mnou a nechává za sebou cestičku krve, která odkapává z masa v jeho hubě.
Zabouchnu za sebou těžké plechové dveře, které ztěžka bouchnou, až se budova otřese. Rozběhnu se k nejtmavšímu rohu místnosti, kde se schoulím do klubíčka a opřu se zády o ledovou zeď.
Ozve se hromová rána, když ta obluda narazí do dveří. Stisknu víčka k sobě a snažím se na něj nemyslet. Nevím, co se s ním tak znenadání stalo. Dřív jsem s ním mohl mluvit o čemkoliv. Pak mu ruplo v bedně a…je z něj zrůda.
Začne škrábat na dveře a kňučí u toho jako zvíře. Naráží do nich, drápe. Myslím, že se z toho zblázním. Stisknu si rukama uši, aby mi to kvílení nervalo bubínky.
Vydává děsivé hrdelní zvuky. Při každém příšerném zavrčení přejede po kovu, který neustále mučí svými drápy. Slyším, jak tam za zdí skřípe zubama. Krve by se ve mně nedořezal.
Chodbou se rozlehne jeho dusání, které následuje obrovská rána do dveří. Ty se pod náporem jeho těla otevřou a mně se naskytne pohled na ty jeho žhnoucí oči, lačnící po mém teplém mase. Jde pomalu ke mně, propichuje mě těma rudýma očima. Plíží se jako kočka, která se snaží potichu a nenápadně připlížit k myši.
Vejde do kuželu světla, které proniká skrz okno.
Bílá srst pokrývá celé jeho tělo. No, bílá…nemá na sobě místo, které by nebylo potřísněno krví.
Naprázdno polknu.
"A-Akamaru…"
Zazubí se na mě. Ve slunečním světle se zablesknou špičaté zuby pokryté krví. Mou vlastní krví...
"Trochu si tu zalaškujeme, Kibo…!"