Cesta za štěstím - 02 - Hrozba

„Sasuke? Už jsi přemýšlel nad tím, kde budeš bydlet?“ zeptala se Hinata. Opět skákali po stromech a snažili se dohnat čas, ale zase nijak extra nepospíchali. Byli už přeci skoro doma.
„Hm, ještě ani moc ne,“ přiznal Uchiha zamyšleně.
„A co staré domy klanu Uchiha?“
„Ony ještě stojí?“ podivil se nad tím. Naruto, Kyuubi a Hinata si vyměnili zamyšlené pohledy.
„No, já myslím, že jo.“ Řekl Naruto nakonec a oba dva s ním souhlasili.
„Hm, tak to bych možná mohl bydlet tam, ale ještě uvidím, co na to Hokage.“
Naruto nad jeho volbou pouze přikývl. „Jo, to zní jako rozumný plán. I když myslíš, že Baa-chan ti to dovolí.“
Hinata poslouchala blonďákům hlas a přemýšlela, jaké to asi muselo být. Roky bez kohokoliv, kdo by jí dýchal na záda. Neznělo to zrovna špatně.
„Sasuke, ještě pořád se těšíš domů?“
Oslovený na ni překvapeně pohlédl.
„Neměl bych snad, nebo jak to myslíš?“
„Ne, ne,“ mávla rukou Hinata, „já jen… jestli se ti nebude stýskat po… však víš, po svobodě.“
„Jo tak,“ rozesmál se Sasuke. „Ale, víš, že asi jo? Alespoň trochu. Bude to vážně divné, takové malé-“
„Chtěl si říct velké,“ opravil ho Naruto.
„Tak dobře, velké déjà vu.“
„Ale stejně,“ vedla si dál svou Hinata.
„Já vím, na co myslíš,“ přitakal Sasuke, „ale neboj, nemám v plánu znovu utéct. Zvlášť kvůli…“ Tahle věta však zůstala nedokončená, a proto bylo na jeho nejlepším kamarádovi, aby ji dokončil: „Sakuře.“
Při vyslovení jejího jména Sasuke zrudnul a Naruto, Hinata i Kyuubi se zasmáli.
„Nechte toho,“ snažil se zachránit svou Uchihovskou hrdost Sasuke, ale moc se mu to nedařilo. Smích je přešel až za pěkných pár minut.
„Stejně, je to zvláštní, jako bych se vrátila o deset let zpět,“ vzdychla Hinata.
„Jo,“ souhlasil s ní Naruto a všichni jako jeden muž zpomalili a s tichou nostalgií vzpomínali na staré časy.
„Už je to tak dávno, co?“ prolomil konečně ticho Naruto. „Tehdy jsme byly tak… naivní.“
Hinata mu stiskla ruku a propletla si s ním prsty. „Tehdy jsem nevěřila, že bys mě někdy taky mohl milovat,“ zasmála se, ale z očí jí zářila spokojenost.
„No vidíš, všechno je možný,“ připojil se k ní Naruto a jeho smích zanikl v hlubokém polibku.
„Bóže, tak o tomhle jsem teda fakt nikdy nesnil,“ rozmrzele zanaříkal Kyuubi a vyvolal tím smích.
„Víš co, Sasuke? Jsem rád, že jsi zpátky,“ přiznal blonďák.
„Jo, to já taky,“ přidal se Kyuubi a upřímně se na něj usmál, takže vycenil tesáky a zakňučel.
„I já,“ řekla Hinata a něžně se na Sasukeho usmála, za nelibosti jistého člena Uzumaki klanu, který Sasukeho probodával vražedným pohledem, alespoň do doby, než nezaslechl svoje jméno z úst své lásky: „Naruta ničilo, když nevěděl, kde jsi.“
„Hele, Hinato, co to říkáš za blbosti?“ ohradil se a Hinatě zajiskřily v očích ďábelské ohníčky. Nevšímala si Narutových pokusů ji umlčet a pokračovala ve své myšlence: „Vzpomínám si, jak celou noc strachy o tebe nespal.“
„Hm, Naruto, to zní skoro, jako kdybys mě miloval,“ zazubil se na něj Sasuke, Naruto však na rozdíl od něj o poznání ochladl. „Tebe? Tak o tom si nech dál leda zdát, Sasuke.“
„Ale já o tom nesním!“ ohradil se dotčeně Uchiha a rozčileně kolem sebe začal máchat rukama, až připomínal komára, co se marně snaží vzlétnout.
„Ts, to povídej holubům,“ zasmál se Naruto a jejich pošťuchování všem vykouzlilo úsměv. Bylo to tak příjemné! Nemuset se strachovat, být zase spolu.
„Tak další mise úspěšně za námi,“ prohodil jen tak mimochodem Kyuubi, zatímco se dva přátelé na život i na smrt pošťuchovali pár metrů před nimi a plašili tak veškerou okolní zvěř. Hinata stále nespustila oči ze své lásky. Bylo to pro ni vážně zvláštní, takovou dobu se trápila, že ji nikdy nebude mít rád a teď to vypadalo, že ji miluje nejvíc na celém světě. Trochu jí to znervózňovalo, ale zároveň i lichotilo. Kyuubi sledoval její pohled a pocítil hlubokou a nesobeckou radost.
„Jsem rád, že jste se vy dva dali dohromady,“ přiznal s úsměvem.
„Já také,“ přikývla Hinata. Kyuubi možná nebyl člověk, aby mohl poznat lásku mezi dvěma lidmi, ale rozhodně nebyl ani slepý, aby si nevšiml, jak se na něj dívá. Nedokázal si představit, že by se ti dva někdy měli odloučit, ani to, že by někdy měli někoho jiného. Zdálo se mu, jako by byli pro sebe prostě stvořeni. Skoro jako by je nikdo neměl rozdělit. Kyuubi se nadechl, aby se Hinaty zeptal, co dál má v plánu, ale větu už nestačil dopovědět. Přerušil ho obrovský výbuch těsně před jejich obličeji. Všechno se událo tak rychle, že ani jejich ninja reflexy nestihly zareagovat. Tlaková vlna je odhodila několik metrů daleko a dusivý černý kouř všechno zahalil do nepropustné clony. Hinata zasténala, protože se praštila do hlavy, ostatní však nevydali ani hlásku. Chvíli jen tak ležela, omráčeni prudkým výbuchem, pak se pomalu začala zvedat a namáhavě se rozkašlala.
Exploze byla tak silná, že stačila zdevastovat krajinu v okolí deseti metrů. Hinata zalapala po dechu a odhodila ze sebe kus dřeva, který jí naštěstí uchránil před tím nehorším. Nebo si to alespoň myslela. Bolest šla okamžitě stranou. Její první myšlenka nepařila nikomu jinému než Narutovi.
„Naruto?“ zvolala. Měla pocit, že má místo hlasivek sušený troud. Kyuubi mezitím také probral, ale neměl dost síly, aby se hned zvedl, tak jen omráčeně zíral před sebe. Nepoháněla ho totiž sžíravá hrůza jako Hinatu, která neváhala a vrhla se vpřed přímo do kráteru zkázy, zatím co tíživý mrak černého popela velmi pomalu klesal.
„Naruto! Naruto!“ hlas jí barvil tak silný děs, že křičela hlasitěji, než si kdy dokázala představit, že bude, ale strach o něj byl silnější, než bolest jejího těla.
„Naruto!“ zoufalství jí vehnalo z očí slzy, které v slabých stružkách smývaly popel z její tváře. A v tu chvíli, kdy si myslela, že ztratila to jediné, na čem jí záleželo, uslyšela slabé zasténání.
„Naruto!“ vykřikla šťastně a vrhla se po zvuku. Ležel v hromadě třísek a kamení, vypadal trochu polámaně, ale byl to on, blond vlasy vyčuhující ven ho prozradily. Hinata nevnímala bolest, s jakou jí ostré dřevěné třísky zarývaly do kůže, když ho viděla, ušpiněného, odřeného, ale naživu, rázem ucítila takovou radost, že znovu musela plakat. Pevně ho chytla kolem krku a políbila ho, hluboce a tvrdě, jako by chtěla vyjádřit všechny pocity, jaké se v ní nahromadily za těch pouho pouhých deset minut, které je klidně mohly stát život.
„Jo, já jsem taky naživu,“ podotkl Sasuke uraženě a rozkašlal se. Stejně jako všichni měl tvář plnou šrámů a šmouh od popela. „Díky, že jste mě hledali.“
„Panebože,“ zaskuhral Naruto, který na tom byl ze všech nejhůře, „co se to stalo?“
„Nevím,“ prohlásil Kyuubi a vystihl tak perfektně pocity všech, včetně šoku, který se odrážel v tváři každého z nich.
„Kdyby… kdybychom běželi jen o setinu sekundy pomaleji, nebo rychleji…“ nadhodil Sasuke a sedl si raději na zem. Nikdy by to nepřiznal, ale kolena se mu stále třásla, jako by je měl z rosolu.
Hinata ho následovala, protože teď, když její tělo nepoháněl adrenalin a strach o Naruta, cítila, že má nejspíš nalomené žebro. Nebolelo to tak, že by to nevydržela, ale už věděla, že dělat příliš prudké pohyby se také nevyplácí.
„Co to sakra bylo?“ rozčílil se Kyuubi, zatímco se snažil vydolovat popel z kožichu. Ani jeden si nevšiml Naruta, který se pomalu a opatrně plížil tam, kde vycítil epicentrum výbuchu.
„Bože,“ ulevil strachu konečně Sasuke, „ještě nikdy jsem nebyl tak rád, že tě vidím, Kyuubi.“
„Nápodobně,“ souhlasil a oddechl si, jak však zavíral oči, všiml si, že Hinata nevypadá dobře a nervózně těká pohledem z místa na místo.
„Hinato, děje se něco?“
„Ne… já jen… Naruto…“
„Co je s ním?“ vyplašil se Kyuubi a okamžitě ho začal hledat. Našel ho snadno, klečel na jenom koleni uprostřed kráteru a něco hledal v zemi, ruku přitisknou na hrudník, kde utrpěl nejhorší šrám.
„Naruto!“ zakřičel Sasuke. Upřímně měl o svého přítele docela strach. Všechno se událo tak rychle, že se z toho ještě ani jeden pořádně nevzpamatoval. Ale Naruto mu vůbec neodpovídal. Sasukemu se to přestávalo líbit. Vstal a belhavým krokem šel za ním.
„Naruto,“ položil mu ruku na rameno, „děje se něco?“
Ale když se na něj Naruto podíval, Sasuke v jeho očích viděl jen šok a obavy.
„Máme problém,“ řekl prostě bledý jako křída. Sasuke pátral očima po tom, co by Naruta mohlo tak vyděsit. Zamračil se, když nic nenacházel. Mezitím stačila přiběhnout i Hinata s Kyuubim, jestli se jejich polochůze dá nazývat běh. Snažila se dýchat mělce, aby co neméně namáhala hrudní koš. Kyuubi si oba dva přeměřil přimhouřenýma očima: „Co je?“
Na jeho slova Uzumaki rozevřel dlaň, Uchiha uviděl tlustý stříbrný prsten s nafialovělým kamenem, do kterého byl vyrytý černý, drobný znak. Jeden pohled stačil, aby mu Naruto jeho obavu potvrdil. Z tváře mu zmizela všechna barva.
„Co - co je?“ vyděsila se Hinata, pozorujíc Sasukeho reakci a nakoukla Narutovi přes rameno. Stačil však jediný pohled a i ona pocítila děs, strach a hrůzu.
„Myslím, že bychom to měli nahlásit Tsunade-sama,“ pronesl Naruto s ponurým klidem a schoval prsten do mikiny, „tohle určitě nebyla náhoda.“
A v duchu s ním všichni souhlasili.

V Konoze to vypadalo jako jakýkoliv jiný den. Slunce vyhřívalo natřené střechy rodinných domků i obchodů, kde se setkávalo pár známých, aby si dali skleničku a pokecali o nových událostech. Proudy návštěvníků mířily sem tam a oživily tak poklidné pozdní poledne vesničanů svým smíchem i hádkami. Na rozdíl od tohoto klidu, v budově Hokage panoval zmatek.
Naruto s Kyuubim museli být velmi opatrní, aby cestou nikoho neshodili, nesrazili nebo ho nevylekali tak, že pustil veškeré papíry, co se s náhlou volností rozletěly po celé chodbě, a neosočil se na ně s pár nepěknými poznámkami.
Naruta pro tohle divadlo napadlo jedno shrnující slovo: chaos.
„Koukám, že děláš velký úklid, bábi,“ vlezl do její kanceláře a nepřekvapilo ho, když lahev od saké taktak minula jeho hlavu a hlasitým prásk se rozletěla na kusy po celé podlaze. Zbyteček toho ďábelského nápoje zanechal na stěně mokré pruhy.
„Ah, Naruto, to jsi ty…“ mávla na něj rukou a sladce se usmála. Narutovi naskočila husí kůže, ale úspěšně se tvářil, že se nic neděje.
„Ano, čekala jsi snad někoho jiného?“ zeptal se a snažil se nedat moc najevo zvědavost. Tsunade jeho otázku přešla mlčením.
„Myslela jsem si už, že pro vás budu muset někoho poslat, když tak dlouho nejdete. Stalo se snad něco?“ zeptala se a teprve až teď si všimla, jak je Naruto odřený a poškrábaný. „Menší kompikace?“
„Menšími bych to nenazval,“ odpověděl a zajel rukou do levé kapsy své mikiny. Tsunade překvapeně nadzdvihla obočí, ale Naruto se neusmál, místo toho zvedl ruku a přistoupil blíž, aby jí malý předmět mohl položit na stůl. Byl to prstýnek, na první pohled obyčejný stříbrný kroužek široký půl centimetru, do něž někdo zasadil nafialovělý kámen velký asi jako nehet na prostředníčku. Byl by byl úplně obyčejný, nezajímavý prsten, nebýt toho jediného znaku, který ho pomohl identifikovat. Tsunade prudce vydechla, aby vzápětí mohla zalapat po dechu.
„Naruto, jak… kde… co se…“ ale nedokázala ze sebe vyrazit kloudnou větu. Naruto se usmál, v jeho úsměvu však nebyla ani kapička radosti.
„Myslím, že bychom měli počkat na ostatní, než…“
„TSUNADE-SAMA!“ vtrhla jako velká voda do místnosti Shizune a málem zakopla o TonTona, který se jí vyděšením pletl pod nohy. „Hyuuga Hinata je-“
„Co je s Hinatou?“ vyštěkl na ni Naruto. Oči mu potemněly, až připomínaly nebe před bouří. Shizune chvíli vstřebávala šok, než se rozpomněla na podstatnou věc, kvůli které jsem přišla, ale ještě než se stačila nadechnout, Tsunade už byla na odchodu.
„Naruto vezmi to sebou, promluvíme si spolu u Hinaty. Shizune, veď mě.“
„Hai,“ ozvalo se dvojhlasně a dvě ženy naprosto odlišné vyrazily velmi rychle po střechách. Blonďatý muž jim byl v patách.
„Kde je,“ vyštěkla na mladou sestřičku Hokage. Naruto bohužel neslyšel většinu toho, co Shizune Tsunade říkala, ale i tak byl schopen vydedukovat, že nejde o nic příjemného.
„Na sále.“
„Cože?“ rozčílil se Naruto. „Jak ‚Na sále‘?“ Co to má sakra znamenat.“
„Přestaň dělat scény a uhni,“ zchladila ho Tsunade. „Shizune, zavolej mi Haruno Sakuru. Tohle bude zápas o život.“ S těmi slovy tam nechala Naruta stát, naprosto zmateného a vyděšeného, a odběhla někam, kam směli pouze zaměstnanci.
Uzumaki Naruto si sedl pod náporem strachu, ale nevydržel sedět dlouho. Za chvíli už bezmocně pochodoval po chodbě a dráždil tak všechny mladé sestřičky a mediky k nepříčetnosti.
Neměl žádný pojem o čase, proto ho překvapilo, že ve chvíli, kdy Tsunade vyšla ven, slunce už se chýlilo k západu.
„Tsunade, řekni mi sakra co se tady děje?“ rozkřikl se a Tsunade poznala v jeho očích zlost a strach.
„Už nic,“ uklidnila ho. „Pojď, musíme si promluvit. Všichni společně.“ Zdůraznila, jako by věděla, že Kyuubi pěkně spí ve své odpečetěné kleci uvnitř Naruta.
„Volali jste mě?“ vyskočil ven a Naruto přivřel oči, aby nevykřikl. Ze břicha mu náhle začala vystřelovat prudká bolest, která mu podlomila nohy. Tsunade si toho všimla a hbitě mu nabídla podporu stisknutím ramene. V jejích očích šlo zahlédnout mateřskou starost, ale i strach.
„Naruto, co se děje? Měl bys-“
„Chci vidět Hinatu,“ vysoukal ze sebe a narovnal se. Snažil se to skrýt, ale Tsunade poznala, že mu koutek oka neškube strachem, ale bolestí. Měla chuť ho seřvat, že se chová hloupě a nezodpovědně, přesto ji však někde uvnitř zaplavil pocit obdivu. A jistě bude ještě lepší, protože on je silný, spokojeně zamručela. Zároveň s pýchou však ucítila i bodnutí strachu, protože věděla, že silní lidé dostávali nejtěžší zkoušky.
Srdce se jí sevřelo, když si vzpomněla na toho, kdo jí tato slova řekl. Už je to tak dávno, Dane, pomyslela si, ale brzy se zmátořila a zahnala slzy sentimentu.
„Pojď,“ vyzvala ho a vydala se spletitými chodbami konožské nemocnice. Následoval ji stejně pravidelnými a tichými kroky, přestože se celé jeho třáslo napjetím. Ale musel se udržet.
Tsunade ho zavedla k pokoji v nejzazší části nemocnice. Pokoj, do kterého Naruto vstoupil, byl klidný a tichý. Nikdo nepořvával jak na lesy. Nikdo se nesmál. Z pokoje dýchala neosobnost.
Hinata seděla a napůl ležela v měkké bílé posteli sterilně čisté. Naruta uklidnilo, že do ní nejsou zapojené žádné trubičky nebo přístrojky. Přesto však byl opatrný, když si sedal na okraj postele. Hinata se vlažně usmála a opětovala stisk jeho ruky. Tsunade se na ně dívala s něhou a očima zamlženýma vzpomínkami. Ráda by jim dovolila chvilku o samotě, ale nebylo to možné. Museli začít jednat. Okamžitě, dodala si v mysli, když si vybavila Narutův pohled a jednoduchý prsten, jehož majitel ji děsil, ale zdálo se, že všichni si dávají na čas. Zvláště ti, u kterých to nečekala.
Kde ta Sakura, kruci, je? Naštvaně podupávala nohou o podlahu. Za deset minut by tu už dávno měla být. Zamračila se, ale čekala dál. Když však uběhly další čtyři minuty, s povzdechem vyšla ven a zavřela za sebou dveře. Pět minut už tu necelou půlhodinku nevytrhne, řekla si a dovolila si jeden zasněný šibalský úsměv. Práce v nemocnici nebyla nudná a nezábavná. Obzvlášť, když měla noční a mohla ho trávit v přítomnosti jednoho velmi milého a pozorného muže, který měl mnoho chyb, ale jednu věc, pro kterou stálo za to jeho chyby ignorovat. Milovala ho, vždycky a pořád, stejně jako tehdy v tom pokoji napůl krytá tmou. Škoda, že jim hvězdy prostě nepřály, povzdechla si hořce a vydala se hledat Haruno Sakuru.