Podezření stačí - 02.

Tenten toho začínala mít akorát dost. Pevně zatnula obě dvě ruce, až se jí nehty prstů zaryly do jemné kůžičky vnitřku dlaně. V duchu se zavřenýma očima napočítala do desíti, moc to nepomohlo, ale přeci jen si krapet utřídila myšlenky. S hlubokým výdechem otevřela oči a zabodla je přímo do služebné stojící kousek před ní. V prvním okamžiku ji zarazila nenávist, která se dívce odrážela v očích a jež bezesporu patřila Nejimu, stejně jako všem, kteří ho bránili, ale nedala se tím zastrašit. S pevně zatnutými pěstmi a pohledem upřeným přímo na její obličej, došla až k ní. Udělat ještě jeden krok, porazí ji a bude vymalováno. Tenten vážně zauvažovala nad touto možností, ale rychle dospěla k závěru, že by to ničemu nepomohlo. Znělo to ovšem navýsost lákavě, to byl fakt. Trochu se nahrbila a sklonila mírně hlavu, protože dívka byla menší než ona. Přejela si rty špičkou jazyka a teprve potom se ozvala.

„Neji to nebyl a říkej si, co chceš,“ prohlásila rozhodně.
„Jak to můžeš vědět tak jistě?“ vrátila jí služebná míček její vlastní otázkou, jež pronesla Tenten chvílí předtím.

Tenten se na ní zkoumavě zadívala. Menší dívka před ní vůbec nevypadala, že by z ní měla strach. Stála rozhodně s mírně rozkročenýma nohama na délku ramen, což naznačovalo, že je připravená na možnou potyčku. Ruce uvolněné podél těla, ale s palci jakoby vsunutými do dlaně. Tenten v mžiku pochopila, že dívka se takto předpřipravila a v případě nutnosti je schopná okamžitě reagovat bojovým postojem a buď se bránit, nebo útočit. Krapet si o ní poupravila mínění, protože tohle není obyčejná služebná. Záblesk náhlého pochopení způsobil, že najednou dívku viděla v jiném světle. Bože, jak mohli být tak zaslepeni a nevidět to, co se jí právě nabízelo. Drobná postava ukrytá v množství záhybů šatstva dávala tušit pevné, svaly obalené a hodně trénované, tělo. Vůbec nezáleželo na tom, že se jednalo o ženu, protože tahle osoba mohla být ve skutečnosti nebezpečnější nežli kterýkoli ninja v této místnosti. Mohla, kdyby ji ovšem neovládali emoce a pocit vlastní bezcennosti a slabosti, což ji ve výsledku prozradilo minimálně v očích tmavovlasé kunoichi z Listové.

„Ty jsi ve skutečnosti její osobní ochranka a ne jen služebná, že jo?“ pronesla Tenten zadumaně a dál ji pozorovala.
„Cože?“ zareagovala automaticky dívka nazpět.
„Povídám,“ zopakovala Tenten, „že ve skutečnosti jsi její osobní stráž a ne jen obyčejná služebná, jak se nás tu snažíš přesvědčit. To je ten pravý důvod toho tvého rozčilování. Selhala jsi ve svém poslání a teď tě to žere. Musela si přihlížet všemu, co se dělo a čím si prošla, aniž bys dokázala cokoli udělat. Je to tak, že jo?“

Naprosté ticho a závan nenávisti z druhé strany poskytli Tenten dostatečnou odpověď namísto dívky. Byla to pravda a pouze ona na to náhodou jako jediná kápla. Všichni v místnosti se naráz podívali jejich směrem. Kakashi Hatake navíc okamžitě aktivoval svůj sharingan, aby byl v obraze. Někteří se tvářili překvapeně, jiní obdivně a zbytek prostě jen reagoval zaujatě nad novými okolnostmi, které vyplavaly napovrch světla. Hokage se za stolem vševědoucně usmála a znovu si prověřila, že je skutečně velmi důležité, aby členové jednotlivých týmů společně trávili čas i v osobním volnu. Bystřilo to smysly a tříbilo vnímání nonverbální komunikace těla na mnohem vyšší úroveň. Bonusem bylo, že čím bližší si členové týmu byli, tím lepších výsledků dokázali dosáhnout. Navíc o tom mnohdy dotyční neměli ani ponětí.

Drobnější žena si stále měřila svou sokyni. Se zatnutou čelistí tvrdohlavě odmítala potvrdit, ale i vyvrátit, její poslední domněnku. Blesky jí přitom šlehaly z očí, a kdyby pohled zabíjel, byla by už dávno Tenten ležela v tratolišti krve u jejích nohou. Obě ženy si takto chvíli poměřovaly sílu svých osobností, ale nakonec to cizinka nezvládla a zasyčela Tenteniným směrem: „Jak si to poznala?“
„Hm,“ zauvažovala tmavovláska nahlas. Ruce si založila na prsou a hlavu naklonila mírně doleva. „Řekla bych, že to byla prostě intuice, drahá. Něco mi napovídalo, že ukrýváš víc než je vidět za oponou těchto přezdobených šatů. Lžeš! To vím stejně jistě, jako že to Neji neudělal.“
„Ty potvoro jedna! Jak si to vůbec dovoluješ,“ zavrčela drobnější žena a rychlostí blesku se po Tenten ohnala pravou paží jako by ji chtěla přeseknout vpůli. Sice minula, ale její chakra rozvířila vzduch v blízkém okolí. „Možná, že jsem ve svém úkolu selhala, ale to nic nemění na tom, co jsem viděla. Byl to on a na tom nic nezmění ani tvůj zaslepený pohled na něj a oddané psí oči, které tu házíš pokaždé, když se na něho podíváš.“
„Mrcho!“ reagovala Tenten impulzivně zatímco sahala levou dlaní dozadu pro přivolávací svitek. Odskočila zpět o dva kroky a chystala se svitek rozvinout, ale byla přerušena.
„Okamžitě přestaňte!“ zahřímal prostorem místnosti hlas Tsunade-hime autoritativně. Pro potvrzení vážnosti situace navíc bouchla pěstí do svého stolu tak razantně, že mohutné dřevo zaskučelo pod tou ranou, jako by je již přelomila napůl. Shizune stáhla hlavu mezi ramena a zacpala si levé ucho, byť bylo už pozdě. Cizinka se zcela automaticky přikrčila a zbytek osazenstva v místnosti se jen vyjeveně podíval směrem k Hokage Skryté Listové. „Obě dvě toho okamžitě nechte, protože tím nikomu a ničemu nepomůžete,“ doplnila Tsunade, jakmile odezněl její předchozí rozhněvaný hlas.

Shizune se k ní znovu sehnula a podala jí další naplněný šálek s čajem, protože jí došlo, že se Hokage už vyřvala a nehrozilo tedy zničení nebohého porcelánu. Tsunade si od ní nápoj převzala a dlouze se napila sledována množstvím očí. Jakmile pokla první doušek zázvorového čaje, pokračovala.

„Evidentně tu máme problém,“ zapředla a osoby v její bezprostřední blízkosti ucítili silné aroma zázvoru smíchané se skořicí a medem, „Tohle snad nikdo zde nezpochybňuje.“ Následovalo pouze sborové přikývnutí. Výborně, pomyslela si Tsunade. „Princezna a její doprovod se ubytuje ve vesnici a vyčkají, dokud vše důkladně neprozkoumáme a nevyšetříme.“ Na odmítavé zakroucení hlavou od služebné reagovala doplňující větou: „Já na tom trvám.“ Nekompromisnost v hlase Hokage zapůsobila a cizinka okamžitě přikývla na znamení souhlasu dřív, než vůbec jejímu mozku došlo, že původně hodlala udělat naprostý opak. Hokage se jen pousmála. „Výborně, jsem ráda, že si rozumíme, Shizuko-chan.“ Vyprsknutí, které uniklo Tenten při vyslovení jména té ženy odměnila varovným pohledem, takže následovala okamžitá omluva. „Shizune,“ vyzvala svou asistentku, aniž by přitom z Tenten spustila oči. „Ukaž princezně, kde bude přebývat po dobu jejího pobytu v Konoze. Pak se sem vrať, protože tě budu potřebovat. Zůstane tu tým Gai, Hatake a Nara. Ostatní si mohou jít po své práci. “ Loudání asistentky, stejně jako zevlování všech ostatních v místnosti jí rozčilovalo a tak je popohnala. „Co je? Nemáte snad nikdo nic na práci, že tu okouníte? Nebo sem se nevyjádřila dostatečně jasně?“

Nemilosrdný mráz v hlase Hokage, který podbarvoval poslední pronesené věty, konečně zafungoval a čile rozpohyboval okolí. Mnozí vystřelili ven rychlostí blesku, jen aby jim Tsunade nepřidělila náhodou nějakou práci. Kotetsu dokonce vyskočil přímo oknem, aby byl z dosahu Hokage, co možná nejdřív. Shizune vypochodovala prkenně z místnosti, ale na chodbě se zarazila a čekala na služebnou, která stála na místě jako přikovaná.

Po zdánlivě nekonečných několika minutách výhružně vysunula bradu a promluvila k Tenten: „Dovol mi poslední otázku. Co tě vede k tomu skalnímu přesvědčení, že je nevinný? Jak si tím můžeš být tak jistá? Co když vám všem jenom lže?“
„To jsou tři otázky a ne jedna,“ ozvala se Tenten, „jen pro pořádek. Nicméně odpověď na ně si nemusím dlouho rozmýšlet. Já ho prostě znám a vím, že by nebyl něčeho takového schopen, on ne. Prakticky jsme spolu strávili posledních několik let skoro každý den od rána do večera. Kromě mě, Leeho a Mistra Gaie neexistuje nikdo, kdo by o něm věděl více než my. Troufnu si říci, že dokonce ani jeho vlastní nejbližší rodina o něm neví tolik, co my tři. Nebyl by toho schopen a za to dám klidně ruku do ohně. Poznám jeho hlas. Znám velmi dobře jeho specifickou vůni. Jsem dokonale obeznámena, detailně a na vlastní kůži, se všemi následky, které za sebou zanechává jeho bojový styl. Dokážu identifikovat každou modřinu nebo škrábanec, kterou způsobí jeho taijutsu. S ohromující přesností a úspěšností. Krátce a stručně, prostě ho znám. Poznám, kdy lže - vždy a všude. A co ty? Dokážeš se stejnou jistotou odpřisáhnout, že to byl on?“
„Hm,“ zamrčela služebná. Dříve nežli pokračovala, si skousla spodní ret. „Velmi působivé, ale ani tak jsi mne nepřesvědčila. Já věřím vlastním očím namísto tvých slov.“

S tím se obrátila k tmavovlásce zády a vyšla ze dveří na chodbu, kde na ní stále čekala lehce nervózní Shizune. Ani jedna z nich, stejně jako kdokoli jiný v kanceláři Hokage, nezaznamenal, a vlastně ani nemohl, ironický úsměv na tváři postavy, jež je celou dobu sledovala ukrytá mezi prkny a trubkami ve stropu. Muž sotva znatelně pohnul hlavou a hedvábně jemné tmavé vlasy sepnuté na temeni do dlouhého ohonu se mu sesunuly do strany. Očima dravce pozoroval postavu dívky pod sebou, která právě před chvílí se zdrcující jistotou deklarovala naprostou nevinnu Nejiho Hyuugy. Ba co víc, byla ochotná na to vsadit vlastní život a on nepochyboval o tom, že myslela smrtelně vážně každé slovo, které vypustila z těch načervenalých úst. Mozek mu už běžel na plné obrátky a vymýšlel další roztomilý scénář, kterým se hodlal v příštích okamžicích zabavit. Kdyby nebyl, tam kde byl, a nepotřeboval zůstat ukryt, zřejmě by si radostí zamnul ruce. Tolik možností a tolik zábavy, zajásal alespoň v duchu. Hodně dlouho se takhle nepobavil, vlastně naposledy během toho osobitého setkání s princeznou, ale i tahle nádherná vzpomínka se již stihla proměnit v prach a upadla v zapomnění. Nudil se a Tenten mu nevědomky poskytla výborný materiál k prozkoumání. Nagi si přejel jazykem po rozpraskaných rtech a lehce párkrát pohnul obočím nahoru a dolů. Naprosto přesně věděl, koho dnes navštíví a za jakým účelem, ale napřed musí obstarat ještě pár nutných věcí a učinit jistá opatření, aby to bylo dokonalé. S největší opatrností se vzepřel na rukou a pomalu se posunul o pět kroků zpět. Pak už pro něho nebyl žádný problém zmizet jako pravý ninja, kterým ovšem on nebyl. Nikdy!

Tenten právě hodlala ukončit svůj pravidelný trénink se zbraněmi. Od toho zatraceného rozhovoru v kanceláři Hokage uplynulo už několik hodin, ale ona nad tím vším pořád musela uvažovat. Něco se jí na tom nezdálo hned od začátku, ale za nic na světě nedokázala rozkódovat, kde je problém. Lámala si hlavu jako zběsilá, ale dosáhla jedině toho, že se opakovaně zranila, protože se nedokázala soustředit na to, co dělala.

„Tenten, nepřeháněj to,“ ozvalo se jí za zády.

Překvapeně nadskočila a obrátila se po jeho hlase. Stál opřený u dveří s rukama založenýma na prsou, jako obvykle. Dlouhé vlasy s uvolněnými prameny po stranách mu zářily sytě tmavým odstínem. Čelenka se symbolem Listové byla na svém místě a pečlivě ukrývala prokletou pečeť, jíž byli obdaření všichni členové vedlejší rodiny jeho klanu. Typické bílé oblečení, kalhoty a tunika s dlouhými rukávy, ostře zářilo do okolí. Čistotu a nevinnost bílého oděvu narušovala pouze tmavošedá suknice, kterou nosil, a tmavé ninjovské boty. Sledoval ji tím pohledem „prázdných očí“, jak mnozí o Hyuugovském zabarvení panenek mluvili, a které prostupuje mocný byakugan. Pak se najednou odlepil ze svého místa a loudavě se k ní vypravil. Cestou vylovil z rukávu maličkatý předmět a hodil ho jejím směrem. Reflexivně natáhla ruku a chytila, co jí bylo velkoryse darováno.

V dlani najednou svírala malou tmavohnědou krabičku z leštěného dřeva, která i přes pečlivé uzavření voněla typickou vůní bylin. Sice se v nich nevyznala, ale i tak tam cítila heřmánek, meduňku a květ měsíčku. O těchto rostlinkách věděla i ona, protože jí už mnohokrát pomohli v terénu. Pokud hojivou mast dělala Hinata, jakože by na to skoro mohla vsadit svůj krk, pak tam jistě přidala ještě dvě důležité věci. Nepochybovala o tom, že by tam měl být řebříček, který umí stavit krvácení, a pak ještě aloe vera. Sklopila zrak k maličké nádobce a otočila víčkem proti směru hodinových ručiček. Ozvalo se lupnutí, a jakmile odklopila víčko, vůně zintenzívněla. Tenten chtěla ponořit do kalíšku prst a nabrat mast, aby ošetřila modřiny a krvácející šrámy, ale mozek ji v tom zabránil. Z ničeho nic si uvědomila, že je něco špatně. Neji se choval nějak divně, jako by to nebyl on. Něco na tom, jak s ní mluvil, bylo jinak. Střelila po něm pohledem a došla jí spousta dalších věcí. Pohyboval se jinak než obvykle. Zdál se o malinko menší, ale zato rozložitější. Také barva jeho vlasů byla o dobré dva odstíny tmavší než normálně. No a ten hlas, ten ji vykolejil ze všeho nejvíc. Jakoby to byl Neji a zároveň někdo jiny. Zpětně si uvědomila, že byl mnohem zabarvenější a posazený hlouběji než by měl. Také podtón, který tam vycítila, dával tušit zlobu, zášť a temnotu. To všechno k Nejimu prostě nepatřilo. Tenten nasucho polkla a strčila krabičku do kapsy svých kalhot, zatímco druhou rukou opatrně sáhla za záda, aby nahmatala malou dýku. Ironií osudu ji dostala právě od Nejiho loni k narozeninám.

„Kdo jsi?“ položila osobě před sebou otázku a ruku s dýkou přesunula před sebe.
Mladík s tváří Nejiho Hyuugy se zarazil na místě pár kroků před ní. „Co tím myslíš?“ zeptal se jí. „Neblázni Tenten, vždyť mě znáš.“
„Ne,“ odporovala rychle. „Znám Nejiho Hyuugu a proto mohu říci, že ty to nejsi. Vypadáš stejně. Mluvíš stejně. Oblékáš se stejně. Jenže ty nejsi on,“ pokračovala. „Takže zopakuji svou předchozí otázku ještě jednou. Kdo sakra jsi?“

Nagimu se zkřivily rty do zlostné grimasy. Prostorem se rozlil neskutečný pocit zmaru a nenávisti, to když odložil svoji poslední masku a začal se znovu chovat podle svého pravého já. „Neuvěřitelné,“ zasyčel naštvaně, „ty ho skutečně dokážeš bezpečně a neomylně poznat během chvíle. Nevěřil jsem, když sem to slyšel a musel sem si to osobně ověřit, ale je to tak.“ Zadumaně se s bradou uvězněnou mezi palcem a ukazovákem pravé ruky očima provrtával čím dál víc pod slupku její provizorní obrany. „Docela jsi mě překvapila, uvážím-li, že jsem dokázala oklamat dost lidí z rodiny včetně samotné Hinaty.“
„Nezná ho tak dobře jaká já,“ promluvila rychle Tenten. Měla neodbytný pocit, že musí udržet hovor za každou cenu. Pokud s ní bude mluvit a bude mu připadat zábavná, nebude mít čas na cokoli jiného. Pevně v to doufala, a proto spustila ruku s dýkou, ale neschoval ji ani neodložila. Z nepochopitelného důvodu si s ní připadala jaksi bezpečněji. Byl potichu a bedlivě sledovat každičký její pohyb, každičké nadechnutí anebo mrknutí řas. Nelíbilo se jí to, přestože před ní stál někdo tak moc podobný Nejimu. „Kdo jsi?“ zeptala se ho znovu nejistým hlasem. Následoval však jen jeho smích a nic víc.
„Tenten, jsi tu?“ ozvalo se za dveřmi tělocvičny. „Musím s tebou mluvit.“

Oba dva se obrátili za tím hlasem právě ve chvíli, kdy pravý Neji Hyuuga otvíral dveře a s šokovaným výrazem zůstal stát na místě. Jeden ze dvou ANBU, kteří s ním by, vystartoval a rychlostí blesku vpadl do místnosti, zatímco ten druhý zmizel jako pára nad hrncem. Bohužel falešný Neji se také vypařil, což člena ANBU pěkně dožralo. Vzteky zařval a praštil pěstí do nejbližšího předmětu. Nebohá lavička určená k odkládání předmětů se pod náporem surové síly rozložila na prvočinitele. Jakmile se trochu uklidnil, lusk prsty a jako na povel do místnosti vlétl černý pták. Sedl si ANBU na rameno a počkal, dokud jeho pán nenačmáral na maličký papírek pár znaků. Pták uchopil srolovaný vzkaz do zobáku a odletěl. Ninja se sice obrátil čelem k Nejimu, ale jeho slova byla určena stejně tak Tenten: „Do kanceláře Hokage-sama. Hned!“ Pak prostě vyrazil ven a cestou popadl za loket stále šokovaného mladíka z klanu Hyuuga. Tenten je oba následovala v dostatečné vzdálenosti a s mírným odporem nad mužovým chováním, kterým s jejím týmovým kolegou zacházel.

***** O hodinu později v kanceláři Tsunade *****
„Posloucháš se vůbec? Máš představu, jak divně to zní?“
Tenten se vztekle obrátila k ninjovi, který dělal Nejimu po celou dobu ochranku. Byl to ten samý muž, který v tělocvičně vzteky rozbil onu lavičku. „To se ozývá ten pravý,“ štěkla jeho směrem nakvašeně. „Nejdřív mi rozmlátíš nábytek a pak máš ještě tu drzost zpochybňovat to, co říkám. Já nemůžu za to, že ti ten chlap zdrhnul.“
„Tenten!“ okřikla ji Tsunade sedící za stolem.
„Omlouvám se, Hokage-sama,“ špitla dívka, „ale vytáčí mě, jak mě tu klidně obviňuje. Já vážně nemám páru, kdo to je.“
„Myslím, že tuhle otázku vám zodpovím,“ pronesl vážně Hiashi Hyuuga zatímco vcházel do kanceláře. Tsunade pouze pozvedla pravé obočí, protože neslyšela žádné zaklepání, ale rozhodla se nic neříkat a nechala hlavu klanu pokračovat v hovoru. „Jeho jméno je Nagi. Je mu 25 let, stejně jako tobě Neji,“ upřesnil, když míjel bratrova syna na své cestě ke stolu Hokage Listové vesnice. „Celé jeho jméno je vlastně Nagi Hizashi Hyuuga, abych byl přesný. Je mladší o půlhodiny a je to tvé dvojče, Neji.“

V místnosti bylo hrobové ticho, takže by bylo slyšet i špendlík, kdyby právě spadl na zem. Všichni mlčeli a šokovaně sledovali Hiashiho, jenž právě z rukávu vylovil pečlivě smotaný svitek a podal ho Hokage. Neji měl dojem, že každou chvíli musí nutně omdlít anebo se naopak probudit ze zlého snu. Udělalo se mu špatně od žaludku a podlomila se mu kolena, padl na zem a dosedl na paty.

„Tak proto jsem měl celý život pocit, jako by mi něco chybělo,“ prodralo se mu skrz chvějící se rty. „Jak je možné, že jsem nic nevěděl? Kde byl celou dobu? Co se s ním dělo?“ chrlil ze sebe jednu otázku za druhou strýcovým směrem.
„Proč se ho na to nezeptáš sám?“ položil mu Hiashi namísto odpovědi vlastní otázku.

Na to pokynul rukou a do místnosti vrazil další maskovaný ninja. Neji s Tenten v něm poznali stejného muže, který jej ráno zatýkal. Ninja se zapřel v nohou a prudce smýkl rukama. Do místnosti tak vletěl ten, o kterém tu byla celou dobu řeč. Doslova přeplachtil půlkou prostoru a přistál nebohému Nejimu přímo pod nosem. Dopad to byl tvrdý a on se pěkně uhodil do ramene. Vzhlédl k stále šokovanému Nejimu a zlomyslně promluvil.

„Tak se asi konečně setkáváme, bratříčku!“