Ztraceno 10

Když jsem ovládnul třes, který prostupoval mým tělem, otevřel jsem dveře a unaveně se usmál na oba dva příchozí.
„Čauky, Sasuke,“ pozdravil hnedka Naruto s šklebem, jež pravděpodobně počítal jako úsměv, a okamžitě vpochodoval dovnitř. „Ah, Sakura-chan, už seš tady, jo? Tak přece jenom jsme se zpozdili, Kakashi-sensei!“
„Gomen.“ Nevinný úsměv se mu zřetelně vyrýsoval na masce, již měl přes spodní část obličeje. To s tím hodlá i jíst a pít? „Ahoj, Sasuke. Jak je?“
Pravděpodobně navazoval na úmorný trénink, který probíhal celý dnešek a který ze mě vysál většinu energie. „Až na to, že jsem úplně vyšťavenej, skvěle.“
Opět se usmál na znamení spokojenosti a vešel do místnosti. Všichni jsme se usadili kolem stolku, kde už Naruto se Sakurou konverzovali v jiskřivých gestikulacích. Moc jsem toho ze začátku nepochytil, ale jak já, tak Kakashi jsme se po nějaké době zapojili do řešení všeho možného, na co se jen přišlo. Chvíli jsme řešili věci ohledně mě, mého tréninku a nastávající mise, jindy naprosté absurdnosti, kde se mi u některých ježily chlupy na krku. Sem tam se vraceli i do minulosti a osvěžovali mi, jak že jsem se to choval. Nějak jsem se ze sebe samého začal nudit.
Celou dobu jsem byl tak trochu zasnění, neboť jsem se vždy při pohledu na Sakuru, která se při střetnutí našich pohledů vždy červenala, vracel zpět k okamžiku před příchodem zbytku týmu. Nutilo mě to se potutelně usmát a zároveň tiše vzdychnout. V hlavě se mi rojilo množství myšlenek, rozházených, neuspořádaných naprosto si odporujících. Vnímal jsem fakt, že někde uvnitř mě je potřeba Sakuru opět obejmout a nepustit, ale na druhou stranu se objevila ta část, která ji chtěla ochránit přede mnou samým. Stále jsem si vyčítal ta slova, která jsem jí řekl v Hinatiným pokoji, a zároveň jsem cítil, že něco takového je pro mě naprosto přirozené. Ta slova mi vyšla z úst nenuceně a s jistotou, která mě nyní děsila a nutila mě se ptát sebe samého, co skutečně jsem. Kdo jsem, jaká je má povaha, co jsem dělal a proč o mě celý tým 7. tak stojí.
Mysl mi v tu chvíli zabloudila k Orochimarovi a tělem mi projela skoro až smrtelná křeč. Všimli si toho.
„Sasuke, co se děje?“ Kakashi-sensei mě chytil za rameno a hleděl mi do tváře, kde se mi musel zprohýbat snad každý sval. Skousnul jsem si ret a po chvilce pocítil lechtivý pocit na bradě, kde mi stékal pramínek krve.
„Orochimaru…,“ vysoukal jsem ze sebe přidušeně a rukou se chytil za vlasy.
Nesmím na něj myslet, nesmím o něm mluvit.
V Tsunadině kanceláři mě popadla bolest hlavy, která poté pokračovala celým mým tělem, ale nebyla tak silná jako nyní. Tehdy jsem to jméno bez zájmu přešel a věnoval se onomu Kabutovi. Nyní mi ono jméno rezonovalo v hlavě a dovádělo mě k šílenství.
Ucítil jsem dotyk na levé paži a zároveň někdo lehce přiložil ruku na mé čelo.
„Nesmíš na něj myslet, Sasuke,“ zaslechl jsem Sakuřin přiškrcený hlas, nejspíš jí vidět mě takhle mimo moc nesvědčí, „pokusím se ti trochu pomoct.“
Ucítil jsem její čakru a rychle ji chtěl zastavit, neboť ani ona na tom nemohla být s čakrou líp než já, ale ruka se mi zastavila v půlce pohybu, když mi ten ždibet její síly prostoupil celou myslí a naprosto odclonil myšlenky na Orochimara nebo Kabuta. Přímo před očima jsem spatřil Sakuru, jak se ke mně naklání s nepatrným úsměvem a líbá mě na rty. Tahle jediná vzpomínka mě vmžiku uklidnila a vrátila do stavu příčetnosti.
Překvapeně jsem zamrkal a polekaně nadskočil, když se mi do uší zarylo hlasité třesknutí. Sakura se před mýma očima sklátila do zadu a rukou udeřila do stolu, na kterém se okamžitě rozlily nápoje ze skleniček, jež se nyní válely na skleněném povrchu.
„V pořádku, Sakuro-chan?“ Naruto ji zezadu chytil pod pažemi a vytáhl do sedu, načež zvedl její skleničku, jednu z oněch zvrhnutých, přeběhl k umyvadlu a natočil do ní chladivou vodu. Sakura s poděkováním přijala a vypila celý obsah skleničky naráz.
„Seš v pořádku?“ zopakoval jsem Narutovu otázku a prozkoumával její tvář s přimhouřenýma očima. Víčka mě tížila a pohled jsem měl nepatrně rozmlžený, jak na mě dosedala náhlá dřímota, ale Sakuřin malátný stav mě udržoval dostatečně při vědomí.
„V pořádku, jen vyčerpaná.“ Dýchala hlubokými nádechy a ani se neobtěžovala otevírat oči. „Jen jsem unavená. Moc se omlouvám za ten nepořádek.“
Teprve teď jsem si uvědomil, že naše pití stále skapává ze stolu na podlahu a tvoří na ní loužičku vody. „V pořádku, Sakuro. Nic se nestalo.“
Už jsem se zvedal, když mě zarazila senseiova ruka. „Myslím, že pro dnešek toho mají všichni dost. Naruto, odvedeš Sakuru domů? Já to tady zatím uklidím, Sasuke, tak jdi taky spát.“
Chtěl jsem protestovat, ale ani pusa mě už neposlouchala a radši než blekotat naprosté nesmysly jsem poraženě přikývnul a ztěžka se zvednul opíraje se o stůl.
„Když tak to dokončíme někdy jindy co vy na to?“ zeptal jsem se ještě předtím, než Naruto pro dnešek definitivně odvede Sakuru z mého dosahu. Oba se na mě překvapeně podívali. „Určitě, Sasuke. Tak dobrou noc.“
Odcházeli s odlehčenými výrazy a já ještě chvilku hleděl na zavřené dveře, jakoby se tam měli oba dva opět vynořit nazpět.
„Sasuke, jdi spát,“ poručil mi Kakashiho přísný, ale jakoby ochranářský hlas, když již douklidil zbytek nepořádku, který po nás zůstal.
„Určitě. Moc děkuju, Kakashi-sensei. Dobrou noc.“
„Dobrou noc,“ rozloučil se a já za ním ztěžka zavřel. Šouravým krokem jsem došel do koupelny, neohrabaně si vyčistil zuby a všude pozhasínal. V tomto okamžiku jsem byl šťastný, že jsem se vykoupal již dřív, a tak jsem nyní ze sebe jen sundal oblečení a plácnul sebou do postele, kde jsem okamžitě tvrdě usnul.
Zítra… je poslední den tréninku. Ksakru.
***
Ani si již nepamatuji, jak jsem se v brzkém ránu vykopal z postele a takřka poslepu provedl všechny ranní úkony. Teprve snídaně a hlavně teplý čaj mě donutil mít naplno otevřené oči a vnímat svoje okolí. V prostoru obývacího prostoru nebylo ani stopy po včerejší sešlosti a nepořádku, ale v koši jsem zahlédl naházené střepy a vedle něj postavený mop, o kterém asi Kakashi nevěděl, kam jej dát. Asi mu ještě jednou poděkuji.
V devět jsme se měli opět sejít nad hlavami Hokagů a já se deset minut před smluveným časem vydal pomalým tempem daným směrem. Procházel jsem stinnými místy a vyhýbal se zvědavým pohledům, což jsem se naučil ovládat již první den tréninku. Zůstat skrytý, využít moment překvapení.
Za několik chvil jsem již zdolával strmou skálu a opět ucítil onu udusanou trávu pod svýma nohama.
Před očima mi náhle proletěl kunai, jež mě škrábnul na tváři a ztratil se někde za mými zády. Překvapeně jsem nadskočil a již jsem v ruce svíral kunai, připravený každého na místě zabít i přes fakt, jak moc se mi v tom momentě třásly ruce.
„Sasuke, moment překvapení.“ Stačilo, když vyslovil takovou primitivní větu a sám sobě jsem chtěl vrazit pár facek. Kakashi vyšel zpoza kmene dubu, který se pro nás stal jakým si orientačním bodem.
„Čtete snad i myšlenky?“ zasmál jsem se svojí neschopnosti a přešel jsem blíž k centru louky.
„To ani ne, spíš pozoruji. Sledoval jsem tě cestou sem, čekal jsem, že se vyhneš.“ Znělo to trochu jako omluva, čemuž nahrával i jeho tak trochu provinilý výraz. Koutky mi zacukaly, jak jsem absolutně nechápal jeho chování, ale radši to nechal plavat.
„Takže chidori…“ vrátil jsem se k důvodu, proč jsme sem dnes opět přišli a senseiův výraz namístě zvážnil. Chtěl jsem polknout, ale nějak se mi nedostávalo slin.
„Už je to nějaký ten čas, co jsem tě učil raikiri, ale učil jsem tě jej na chunninské zkoušky. Tréninkové doba byla jeden měsíc. Teď máš jeden den.“
Dobrý vědět. Teoreticky si vlastně jen musím vzpomenout. Kakashiho výraz mi ale moc jistoty ohledně takové myšlenky nepřidával. Jak těžká ta technika je?
„Tahle technika je úrovně A,“ začal mluvit a opět mě přepadla myšlenka, jestli skutečně nečte myšlenky. „Chidori se zakládá na hromadění velkého množství jak elementární čakry, tak její prostorové rekombinaci. Opět ovládáš raiton, takže nyní jen musíš opět zvládnout spojit tyhle dva základy čakrových útoků.“
„Za den,“ hlesnul jsem zmučeně a skousnul si spodní ret. „Chm, tak to se zítra tuplem nezvednu.“
Najednou se mi zdálo, že není jiná možnost, než se to prostě naučit. Co, že to zní nemožně. Musel jsem a chtěl jsem se naučit všechno, co jsem uměl před ztrátou paměti.
„Sasuke?“ zvednul jsem se zájmem hlavu, když jsem zadumaně vstřebával nový přísun adrenalinu, a pohledem jsem stanul na příchozích dívkách. Sakura s Hinatou stály vedle sebe s nefalšovanými úsměvy, které mě hřály u srdce. Ne, teď není správný čas přemýšlet o lásce. Usmál jsem se jejich směrem a přesunul svůj pohled na Kakashiho.
„Začněme.“
***
S šílenstvím v očích jsem probodával svoji ruku a vkládal do ní všechnu svoji čakru. Kolem popálené dlaně mi začaly opětovně skákat jiskřičky kroužící kolem dokola. Přes vyčerpání a bolest hlavy jsem stiskl prsty kolem své levé ruky ještě pevněji a zavřel na chvíli oči. Představil jsem si, jak se mi čakra v ruce rozpíná, smršťuje, rotuje… mění tvar. Vkládal jsem do té představy veškerou svou vůli a opět otevřel oči. Už ani nevím odkud, ale přinutil jsem se vložit do dlaně ještě víc čakry a v tu chvíli se mi levá ruka rozzářila jiskřivými barvami a do uší se mi zabodl zvuk tisíců ptáků.
„Nyní Sasuke!“ zaslechl jsem přes všechen hluk senseiův hlas a na třetí pokus jsem vyběhl vpřed. Sharingan se zaměřil na Kakashiho klon, který stál nečině pár metrů přede mnou a čekal, až do něj zabodnu bleskový útok. Metr od něj jsem jako ve zpomaleném filmu zahlédl, jak vytahuje ze zadní kapsy kunai a míří jím přímo na můj krk.
Pravou rukou jsem chytil jeho útok a s bolestným a stejně tak naštvaným výkřikem jsem do jeho břicha zaryl svoji ruku až takřka k lokti. Chvíli jsem hleděl do jeho očí, než se z něj před mýma očima vytvořil bledý dým.
Ruka se mi nepředstavitelně roztřásla a nohy se mi okamžitě podlomily. Chvatně jsem rozdýchával adrenalin, který se honil uvnitř mé hlavy a pomalu odezníval.
„Konečně,“ vydechl jsem a padnul na záda. Hlava se mi sama natočila na bok, až mi pohled spadl na obě dívky, které mě se zájmem pozorovaly. Snad stokrát jsem zkoušel zformovat chidori v mé ruce a Sakura mi musela navracet čakru ještě předtím, než se mi vůbec podařilo vytvořit skutečné raikiri. V tu chvíli jsme si byli opět tak blízko, že jsem spatřil rumělce na jejích tvářích, když se soustředila na mé léčení. Nyní seděla opodál s nepatrnou kapkou potu na čele, které se v zapadajícím slunci při sebemenším pohybu zaleskla, a upírala na mě šťastné, ale zároveň ustarané oči.
„Kakashi-sensei, neměla bych zaběhnout pro Tsunade-sama a říct jí, že Sasuke uspěl?“ zeptal a se po chvilce ticha přerušovaného jen městským ruchem probíhajícím pod našima nohama.
„Myslím, že nebude třeba,“ zněla jeho odpověď a já se hned upnul k pravděpodobnosti, že Hokage mě celou dobu pozorovala. Jako na zavolání z koruny jednoho stromu seskočila ona i se svou společnicí s růžovým prasetem v náručích a stoicky klidným krokem došla až přede mě.
Natočil jsem hlavu trošku výš, abych jí mohl ze země hledět přímo do očí, ale jaksi mi v tom na poslední chvíli zabránil její tvarovaný hrudník a spěšně jsem tedy uhnul pohledem, tipuji si s nemalou dávkou studu zračícího se v mém obličeji.
„Překonal jsi má očekávání, Sasuke,“ povzdechla si a nevěřícně zakroutila hlavou. „Za tvou šílenou touhu po odpovědích bych tě měla zavřít tady a ty bys měl jen čekat a čekat, až se vrátí vyslaný tým, ale z mého pohledu se objevilo několik zajímavých faktů, které tohle moje přesvědčení vyvrátil. Zítra v poledne vyrážíte na misi.“
Chvíli jsem zaraženě vstřebával začátky jejího proslovu, kdy jsem se na chvíli zamyslel nad celým svým chováním. Co je tak špatného na odhodlání něčeho dosáhnout? Bez něj by ještě trčel vyklepanej v nemocnici. To jej snad tímhle tréninkem testovala? V mysli mi šrotovaly názory a závěry a teprve po delší době jsem si uvědomil, co že to na konci říkala.
„To jako fakt?“ nadskočil jsem překvapeně nevšímaje si bolesti v každičké části mého těla a spěšně jsem se opřel o lokty.
„Ano, co tak koukáš? To byl účel celýho tréninku ne?“ Jako bych se ptal na naprosto jasnou věc – tak mě ksakru nemaťte!
„Nic, jsem tak šťastnej, až jsem překvapenej.“ Třeba to i byla pravda, no neřešil jsem to. Neohrabaně jsem se postavil a vrávoravým krokem se vydal domů. Nevnímal jsem již nic, krom vyčerpání obklopující celé mé tělo a ztěžklá víčka znesnadňující můj postup vpřed.
Chtěl jsem bát ještě chvíli v přítomnosti Sakury, nebo klidně celého týmu, ale to nadšení, když jsem konečně odemknul dveře svého bytu, shodil ze sebe oblečení a vlezl-vpadl do postele, kde jsem v mžiku usnul, byl k nezaplacení.