Říkali mi jinchuuriki 002- Konečně v Suně

Po třech dnech běhu jsme konečně dorazili do Suny. Ani jsme se moc nevyspali. V Suně nás přivítal Gaara.
„Naruto, Sakuro, a tohle je… Hinata!“
„Jo, jsem to já.“ Usmála jsem se.
„Sluší ti to,“ složil mi kompliment. Naruto mě vzal kolem pasu. Gaarovi v očích blýsklo poznání.
„Aha,“ řekl.
„Ahoj všichni,“ pozdravila Temari, která zrovna šla kolem
„Jak se daří Shikamaru?“
„Tem je do něj úplně zblázněná,“ oznámil nám kazekage. Temari mu vlepila facku, ale smála se.
„No no, bráško, ty taky někoho máš, ne?“ řekl právě příchozí Kankurou, asi jako pozdrav.
„Kankurou, odkdy si při ní?“ dělal se Gaara uraženým.
„Odteď!“ prohlásil Kankurou a podíval se na mě. Uznale hvízdl. Došlo mi, kam se dívá. Na můj hrudník! Jednu jsem mu vrazila.
„Za co to bylo?“ zeptal se zmateně Kankurou.
„Jen tak preventivně,“ odsekla jsem.
Gaara se dál chechtal, ale Naruto na Kankurovu poznámku nezapomněl a zeptal se ho.
„Aha, tak tohle myslíš? No...“
„Nech mě hádat!“ přerušil ho Naruto.
„Ta tvoje studentka!“
„Ne, ta to není.“
„Neuhodneš, neznáš, neuhodneš, neznáš!“ tlemil se Kankurou. Vysloužil si ode mě další facku. Naruto vyprskl smíchy. Gaara se v očích taky smál.
„Chudák Naruto,“ neudržel se Kankurou, „Takováhle mlátička!“ A teď dostal jednu od Sakury. Vypadl mu zub.
„Jau! Tohle bylo horší!“ Kankurou už měl tvář celou rudou.
„Hele, už ho nechte, jo? Mlátit ho smím jen já.“ Obdivovala jsem Temari. Uprostřed záchvatu smíchu se takhle přestat smát a ledovým hlasem pronést poznámku, to uměla jen ona. Pak zase vyprskla smíchy.
„A já nesmím?“ ozval se dívčí hlas. Otočila jsem se. Byla krásná. Měla vlnité kaštanové vlasy, dlouhé až po pás, přehozené přes jedno rameno a zelené oči bez panenek. Na sobě měla světle modré tílko, bílé kraťasy a přes to jákési průhledné a volné triko.
„Ty můžeš! Od tebe by mi to nevadilo, vánku!“ Kankurou měl v očích srdíčka. Teď schytal jednu od Gaary.
„Hej! To jí to už nemůžu ani říct?“ Naruto se na mě usmál. Pak se otočil ke Gaarovi.
„To je ona?“
„Hmm,“ ozval se zase Kankurou.
„Jo, je,“ usmál se Gaara.
„Ahoj,“ pozdravila ta holka Gaaru. Pak si plácla s Temari.
„Tak jak?“ zeptala se Tem.
„Jdu s váma!“ vykřikla ta holka.
„Tak moment, proč já nejdu?“
„Kankuro!“ okřikl ho Gaara.
„Prostě proto!“ odsekla ta holka.
„Grrr!“ zavrčel Kankurou.
„A kdo říkal, že nejde?“ zeptal se Gaara.
„Já!“ vykřikla ta holka.
„Ale on jde, promiň…“
„Cos to řek?“
„JDE!!!“ zařval zplna hrdla kazekage.
„Tsss,“ zasyčela hnědovláska.
„Jdu i já,“ prohlásil Gaara.
„Fajn, takže jdeme všichni. Nakonec je to stejně jedno! Stejně by tohle,“ ukázala na Kankura, „šlo s náma! Proč ne, že ano? Proč ne?“ A naštvaně odešla.
„Cos jí proved?“ zeptal se Gaara. „Ehm, no, asi jsem si nedal dost pozor a… ehm, no…“ Tem mu jednu vrazila.
„Hajzle!“
„Jo, fajn, viděla mě. Ale já jsem taky něco viděl! Na někoho křičela. Moc jsem tomu nevěnoval pozornost, protože jsem myslel, že to je Gaara. Pak si sedla na postel a brečela. Pořád jsem si myslel, že je to Gaara. Otočila se ke skříni, něco vytáhla a roztrhala to… Myslel jsem, že to bylo to riko od tebe, Gaaro. Jenže vy jste druhej den byli v poho, na rozchod to nevypadalo…“ Temariiny oči se rozšířili překvapením. Gaara se zarazil.
„Myslíš, že to byl…?“
„Jo, přesně to si myslím!“ Gaara se k nám otočil.
„Musíme vyrazit co nejdřív, vyrazíme za půl hodiny. Sejdeme se tady, já za ní zajdu.“ Tem se na něj podívala.
„Půjdu s tebou!“ Nepřipadalo mi to jako otázka, a Gaarovi asi taky ne.
„Fajn.“