Inteligent a drsňačka - Půjde to dohromady? 024

024 – „A to jako vážně?“
„Myslím, že všechno chápu. Kromě dvou věcí,“ řekla po dlouhém mlčení Tsunade a přebírala si to všechno v hlavě.
„Chápu, že jsi Shizune odešla kvůli tomu, co se stalo Yamatovi. Chápu i to, že ses zamilovala do Hidana. Chápu, že tě Orochimaru z nějakého neznámého důvodu unesl, Hinato. Chápu i to, že ses zamilovala do Kabuta, i když je to.. zvláštní. Jediné dvě věci, které nechápu, jsou, proč Hidan upustil od života zločince a proč Kabuto zachránil Hinatu. Oba dva jste vedli život, který se vám, podle toho co vím, líbil, takže proč?“
„Shizune.. mě na první pohled okouzlila, jenomže mi bylo jasné, že by mě nechtěla. Už jenom proto jaký jsem a jaký byl můj způsob života,“ odpověděl jako první Hidan. „Poznal jsem, že by mohla být ta.. pravá.“
„Z podobného důvodu jsem se i já změnil. Hinata...“ nedořekl.
„A proč jste ji s Orochimarem unesli?“ zeptala se Tsunade, když zpracovala nově získané informace.
„Protože...“ začal Kabuto skoro provinile. „Orochimaru chtěl její byakugan...“
„Cože?!“ zajíkla se Hinata. „Takže by mě nechal... oslepnout?“
„Ano.“
Nezdálo se, že by to zjištění se Tsunade nějak moc otřáslo, ale ve skutečnosti to s ní otřáslo hodně. Co kdyby se mu podařilo objevit gen, který zapříčiňuje změnu normálních očí na byakugan? Nebo se naučil klonovat?
„Tsunade?“ oslovila Hinata Hokage.
„Hmm?“
„Neříkejte o Kabutovi Narutovi, prosím, nemusí to zatím vědět, řeknu mu to, až přijde čas,“ požádala ji Hinata. „Řekněte mu jenom, že jsem zachráněná a že jsem v pořádku. Můžu se tam za nimi vrátit?“
„Ale jistě, chápu,“ pousmála se Tsunade. „Mohla bych si teď osamotě promluvit s Hidanem?“ zeptala se s pohledem upřeným na něho. Hinata s Shizune poslušně odešly na chodbu.
„Můžete jít domů, Hinato, ty přijď zítra ráno, přepravíme tě do Písečné. Shizune, ty máš dnes i zítra volno, oddechni si,“ zavolala na ně, ještě než odešly. A pak dlouho, dlouho mluvila s Hidanem v kanceláři. Mezitím napsala zprávu pro Naruta, aby věděl, že už se všechno tak nějak urovnalo.
O nějakou dobu později u nás v Suně...
„Naruto? Máš tady zprávu od Tsunade,“ křikl na Naruta Jiraya přes celou místnost a šel za ním. „Souvisí to s Hinatou,“ dodal.
„S Hinatou?“ ožil hned Naruto a hmátl po zprávě. Dočetl se, že je Hinata zachráněná a v pořádku.
„Díky bohu,“ oddychl si a opravdu vypadal, že se mu nesmírně ulevilo. „Díky bohu, díky bohu...“ šeptal, zavřel oči a sedl si na židli.
„Jak ji zachránili?“ zeptal jsem se Jirayi.
„To Tsunade nepíše, jenom že je v pořádku a zachráněná. Jo a že zítra ji přepraví sem,“ odpověděl mi.
„To je dobře,“ řekl jsem nato. Takže je v pořádku. No, každopádně to byla zpráva dne, takže se ani neobtěžovali s konáním dalšího úkolu, což mě udivovalo, když to tak pracně chystali, domlouvali a všechno možné. Ne že by mi to nějak zvlášť vadilo.
„Shikamaru?“ oslovila mě Temari s úsměvem. Zrovna jsem seděl u oběda a málem hlavou spadl do bramborové kaše. Nadskočil jsem.
„Neusínej,“ upozornila mě s úšklebkem. Zívl jsem.
„To se ti lehko řekne, když celou noc...“ zarazil jsem se. Rozjařený Naruto vedle mě bedlivě poslouchal, co řeknu.
„Když celou noc poslouchám Narutovo chrápání,“ dodal jsem a zjevně ignoroval jeho snahu poslouchat. Zatvářil se ublíženě. Temari se ušklíbla.
„Málem jsem neusla,“ přitakávala.
„Chm! To nemohlo být slyšet..!“ urazil se. „Nebo jo?“ dodal tišeji.
„Možná,“ pozvedl jsem obočí. Odsedl si k Jirayovi. Temari se posunula blíž ke mně a ovinula mi ruku kolem pasu.
„Leze mi na nervy,“ pošeptala mi do ucha.
„Co myslíš, že mně?“ protočil jsem panenky. Zasmála se.
„Nechceš se pak jít projít?“ zeptala se a obličejem se přiblížila k tomu mému, až jsme se rty skoro dotýkali.
„Klidně půjdu, jestli chceš riskovat, že budu strašně moc mrzutej,“ zamumlal jsem.
„Tak já to risknu,“ šeptla, pousmála se a už mě chtěla políbil, když se ozvalo zamlaskání. Odvrátila se ode mě za zdrojem toho zvuku. Byl to Kotetsu, který spolu s Konan seděl naproti nám u stolu. Pozoroval naše počínání. Nemohl slyšet přes ten všechen hluk, který způsobovali ostatní, co říkáme, ale viděl, co děláme. Konan nás sice taky viděla, ale nijak to nekomentovala, jenom se pousmála a dívala se jinam.
„Nechte si to někam jinam, jsou tu malé děti,“ trhl hlavou ke Konan. Ta se zahihňala.
„To nevadí, stejně neví, co se děje,“ pohladila si už zřetelné bříško.
„To by ses divila,“ nedal se Kotetsu.
„Aspoň bude mít zkušenosti,“ řekla Temari s úsměvem. Konan jí úsměv oplatila. Já jen protočil oči.