Láska bez citu 23

Cho se ráno probudila, ale z postele nevylezla. Nevěděla ani, proč by měla, co by měla celý den vlastně dělat? Tady na ni nečekal žádný trénink ani jiné vylepšování schopností, protože ona o vše, co uměla, přišla.
Posadila se, alespoň to udělat mohla. Počká na něj, ano přesně to udělá, měl se o ni přece starat.
Minuty tiše ubíhaly a dívka dál seděla na tomtéž místě jako před hodinou. Abumi se stále neukázal.

Ninja v zelené vestě si trochu otráveně podepřel bradu. Tohle už na něj bylo trochu moc. Krátce si vzpomněl na včerejší noc a zamračil se.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
„Tohle by mělo stačit.“ promluvil náhle a zastavil se u velkého stromu stojícího uprostřed trochu neupraveného cvičiště.
„Tady budeme trénovat?“ zeptal se mladík trochu nejistě a Tamui spolknul uštěpačnou poznámku typu: ‚Ne, tančit!‘
„Ano, je to dost daleko od rušných částí vesnice, takže by jsme snad nemuseli nikoho rušit a hlavně nikdo nás.“ odpověděl na první pohled klidně a vyrovnaně.
„Tak co teď?“ položil Abumi další nejistou otázku.
„Hokage-sama se zmínil, že umíš něco výjimečného, ale neřekl mi, co to je. Takže mi to teď předvedeš, jinak nebudeme moc pokračovat.“ odvětil Tamui a trochu od mladíka ustoupil. Nečekal od něj sice toho moc, ale i tak byl opatrný.
Abumi se trochu nejistě kolem sebe rozhlédl a pak pomalu přikývnul. Jeho ruce se jemně zachvěly a potom vylétly vzhůru do výšky jeho očí, kde složily příslušné pečetě.
Tamuiovy oči se rozšířili v šoku, čekal by mnohé, ale tohle ne. S ústy jemně pootevřenými nevěřícně zavrtěl hlavou a teprve po několika sekundách dokázal mrknout a trochu se vzpamatovat.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Tamui potřásl hlavou a vyčistil si ji. Na tomhle teď nezáleželo. Měsíc nahradilo slunce a z tréninku se stala mise. Tamui se teď neměl trápit tím, co tehdy viděl, teď se musel soustředit na vlastní úkol. Měl dohlížet na Abumiho i dívku z Rootu, ale zatímco ta byla už nějakou dobu vzhůru a tiše čekala ve svém pokoji, Abumi dospával včerejší noc.
Tamui si povzdychl, bylo to sice náročné, ale mladík by něco takového měl hravě zvládat a ne vyspávat do deseti.
Ninja se zamračil a v duchu se omluvil majitelce okna v pátém patře. Na svůj kunai v rychlosti přivázal vlasec a hodil ho do okna. Podle očekávání se do jeho rámu zabodl a tak Tamuiovi stačilo jen napnout vlasec, aby jím shodil květináč, který se v zápětí roztříštil o zem pod Abumiho pootevřeným oknem.
Mladík se okamžitě probudil a trochu zmateně se rozhlížel kolem sebe. Matně si uvědomoval, že ho něco probudilo a tak se podíval z okna. Nejprve na okolí a to včetně místa, kde ještě před chvilkou seděl Tamui a pozoroval ho, teprve potom si všimnul rozbitého květináče. Vyklonil se z okna a podíval se nahorů. Nic podezřelého ale neviděl, Tamuiův kunai už byl totiž dávno pryč.
Mladík se poškrábal na hlavě a teprve potom si vzpomněl na Cho. V rychlosti se oblékl a vyběhl ven. Ze všeho nejdřív musel zaběhnout pro snídani, jistě už umírala hlady, stejně jako on sám.

Na dveře se ozvalo zaklepání a dívka se pomalu zvednula a přešla k nim. Aniž by se zajímala, kdo je za nimi, otočila klíčem v zámku a otevřela je.
Podle očekávání tam stál Abumi, ale netvářil se moc šťastně.
„Měla by ses vždycky nejdřív zeptat, kdo tam je, než otevřeš.“ podotkl mladík a zůstal stát na místě.
„Proč?“ zeptala se dívka jednoduše a bez viditelného zájmu.
„Protože…“ začal mladík, ale pak si povzdechl. „Vzpomínáš si ještě, jak jsem říkal, že bys měla lidi pozvat dál?“
„Pojď dál.“ odvětila jednoduše a ustoupila stranou.
„Díky.“ odsvětil mladík a nohou za sebou zabouchl dveře. „Takže k té tvé otázce.“
„Ano?“ řekla tiše a následovala ho do kuchyně.
„Když otevřeš a nevíš, kdo tam je, tak riskuješ, že tam bude někdo, kdo ti ublíží.“ odpověděl a pokusil se působit vážně.
„To nedává smysl.“ namítla dívka a zůstala stát na místě, dokud jí Abumi nepokynul, ale se posadila.
„Jak to myslíš?“ položil otázku pro změnu on.
„Kdyby mi chtěl ublížit tak buď umí ty dveře otevřít, nebo je jednoduše vykopne.“ odvětila trochu bez zájmu.
„Ne každý to zvládne.“ namítl Abumi a z papírového sáčku vyndal čerství chleba a kousek másla.
„Vykopnout dveře zvládneš i ty.“ trvala na svém Cho i když to neznělo ani zarputile.
Abumi se sám pro sebe zamračil a trochu uraženě podotkl: „Já jsem ninja jistě, že bych to zvládl.“
„Oni budou přece taky.“ namítla Cho.
„To nemůžeš vědět.“ nesouhlasil mladík a začal prohledávat šuplíky, aby našel nějaké nože. S jedním v ruce se potom vrátil k dívce.
„Pokud by to nebyli ninjové, tak nezáleží na tom, jestli otevřu nebo ne.“ namítla dívka znovu a rozdělala máslo. Spíš to, ale udělala z hladu, než že by mu chtěla pomoct.
„V tvém současném stavu přece nemůžeš bojovat.“ řekl mladík a lehce zavrtěl hlavou. Tohle nejspíš nemělo smysl, i proto se posadil a ukrojil dva krajíce chleba.
„Přišla jsem sice o chakru, ale pořád se umím bránit.“ odvětila Cho klidně.
„Nepovídej.“ zabručel Abumi, ale jedna věc na tom byla stejně pozitivní. Tohle byl jejich nejdelší a nejsmysluplnější rozhovor. Bylo až s podivem, že se s ním byla ochotná bavit tak dlouho. Snad se skutečně chtěla něco naučit. Abumi se usmál a sednul si k jídlu. Ani on ani Cho už nepromluvili.