Láska bez citu 22

Mladý ANBU otevřel dveře a pokynul dívce, aby vešla, což Cho bez jediného slova taky udělala.
„Můžu tě tu nechat do rána?“ zeptal se mladík trochu nejistě a zůstal stát ve dveřích.
„Mám se jen vyspat?“ zeptala se Cho bez výrazu.
„Je to tvůj byt, můžeš tu dělat, co se ti zlíbí, ale ano, hlavně by sis měla odpočinout. Zítra půjdeme sehnat všechno, co budeš potřebovat.“ odpověděl mladík trochu nejistě a pokusil se o trochu křečovitý úsměv. Na tom ovšem Cho moc nezáleželo, sice ho postřehla, ale jinak jí bylo jedno, jak se tváří. Nakonec výraz tváře nebylo ničím víc, než několika zbytečnými pohyby mimických svalů. Nikdy jí vlastně nebylo úplně jasné, proč jich na lidské tváři je tolik, když byli tak zbytečné. Snad by bylo užitečnější mít nějaké navíc třeba na zádech, aby byl boj snadnější, ale to nebylo něčím, co by dívka mohla změnit, takže se tím ani moc nezabývala.
„Tak co? Můžu tě tu nechat samotnou?“ zopakoval Abumi otázku a snad nevědomky udělal krok dovnitř.
„Jistě.“ odvětila Cho bez zájmu a dál stála nehnutě ve středu místnosti.
„Tak dobře.“ řekl ještě Abumi váhavě a položil jí klíče na stolek u dveří, než se konečně odhodlal odejít z jejího bytu.
Cho se ještě chvilku dívala na zavřené dveře, než přešla ke stolku a vzala do ruky klíčky. Bylo to vlastně poprvé, co nějaké měla. V ANBU a zvláště pak v Rootu se nekradlo. Nikdy ji nezajímal majetek, vlastně ani nevěděla, proč někdo za práci potřebuje peníze. Nikdy v životě je nepotřebovala. Ninjové v Rootu pracovali tajně, takže nikdy nevyužívali hostinců ani jiných placených služeb na cestách. Dokonce si ani sami nenakupovali. O všechno se staral Danzou-sama a lidé jím pověření. Cho za svou práci nikdy nedostala zaplaceno, ale ani nikdy k ničemu nepotřebovala peníze, takže jí to nevadilo. Matně si ale uvědomovala, že tady je v naprosto jiném světě. Tady bude potřebovat peníze. V Rootu bylo několik ninjů, které trénovali s vědomím, že se budou účastnit i misí v rámci vesnice, nebo špiony. Tihle věděli alespoň zhruba, jak se mají chovat a co je normální, ale ji vychovali jako podpůrnou část týmu. Jako lékařského ninju a mistra genjutsu. Ona měla vždy zůstat ve stínech a rozdíl od jiných ninjů, ale teď to byla právě ona, kdo vyšel na světlo světa.
Dívka vsunula klíč do zámku a otočila jím, tohle bylo poprvé, co zamkla. Už dříve vyháčkovala několik zámků, ale tohle bylo poprvé, co otočila klíčem v zámku. Ten zvuk jí přišel zvláštní. Její uši se v tu chvíli zvláštně napnuly a čelist sevřela silněji.
„Nový svět.“ zašeptaly dívčiny rty, když vytáhla klíč. To, co teď téměř nevědomky vyřknula, ovšem bylo blíž pravdě, než si uvědomovala.
Tmavovláska ho položila na stejné místo, kde jí ho nechal Abumi a dál se dívala na teď už zamčené dveře. Trvalo ještě několik sekund, než konečně odtrhla svůj pohled od středu dveří a otočila se. Její oči projely celý pokoj, zatímco její mysl spíš podvědomě hledala možné nebezpečí. Nezáleželo na tom, že by se stejně nedokázala bránit.
Cho se konečně pohnula ode dveří a prošla do středu pokoje. Znovu se podívala kolem sebe a potom vešla do koupelny. Před vyšetřeními ji sice nechali se vysprchovat, ale ona stejně pustila kohoutek a umyla si tvář. Zvedla pohled od umyvadla a zadívala se do svých vlastních očí odrážejících se v zrcadle. Byly jiné, než si je pamatovala. Byly unavené a skleslé. Chladné a bez života je znala už dávno, ale tohle bylo něco jiného.
Odtrhla pohled od své unavené a zničené tváře a vyšla z koupelny. Z úst jí unikl povzdech, který byl zřejmě tím nejlidštějším gestem za posledních několik let. Aniž by se jím však zabývala, zamířila do ložnice a po sundání většiny oblečení, si lehnula přesně do jejího středu a pohled upřela na strop nad sebou. Nehnutě, jako by odpočívala v rakvi, nakonec usnula bezesným spánkem. Nepamatovala si své sny, nikdy se jí to ještě nestalo. Snad proto, že v noci nechává mozek promlouvat své tužby, fantazii a city. Dívka ležící v posteli, ale nic z toho neměla a tak neměla ani sny. Nevzpomínala si, že by to někdy bylo jinak.

Zámek tiše cvaknul a mladík vešel do tmavého pokoje. Byl menší než ten, ze kterého před chvilkou odešel, ale to ho netrápilo. On se tu nikdy neměl zabydlovat. Měl na ni jen dávat pozor.
Trochu unaveně se vyzul z bot, které hodil do rohu a posadil se do starého křesla v rohu místnosti. Byl unavený víc než by přiznal.
„Hledal jsem tě.“ ozvalo se z druhého konce místnosti klidným tónem, ale Abumi sebou i tak neuvěřitelně škubnul. Nečekal by, že někdo bude v jeho základně. Hlavně ho ale nenapadlo si to zkontrolovat, což u něj vyvolalo pocit studu, který byl o to horší, že naprosto přesně věděl, kdo stojí v temném rožku.
Tamui škrtnul zápalkami a v pokoji se rozlilo oranžové světlo, které donutilo mladíka na okamžik přivřít oči. Ty se ovšem okamžitě přizpůsobily a tak si Abumi mohl prohlédnout muže před ním.
Po hlase sice poznal svého kapitána, ale vizáž muže před ním ho stejně zaskočila. Nestál totiž před ním ANBU, ale ninja Konohy oblečený do té nejběžnější uniformy. I sám Abumi věděl, že téměř všichni ninjové nosí tmavé šaty a na nich zelenou chuuninskou vestu. Mladík si ale ani tak nemohl svého kapitána příliš prohlédnout, protože jednu masku pouze nahradila druhá.
„Taichou.“ zašeptal Abumi s jakýmsi studem, na víc se nezmohl. Stejně nevěděl, co by měl říct.
„Už nejsem tvůj kapitán.“ podotkl muž zapalující svíčku položenou na stolku. „Dostal jsi samostatnou misi a už nejsi pod mým velením, a jestli se pod něj zase vrátíš, teď neví vůbec nikdo.“
„Asi nerozumím.“ přiznal Abumi a odvážil se dokončit otázku: „Proč jste teda tady?“
Mladý velitel se usmál neznatelným úsměvem a s jakousi lehkostí v hlase odvětil: „Slíbil jsem ti, že ti dám pár soukromých lekcí, takže nemůžu jen tak zmizet nebo ne?“
„Asi ne, taichou“ odvětil Abumi trochu nejistě a nasucho polknul, což jeho společníkovi samozřejmě neuniklo, jen to nijak nekomentoval.
Z úst naproti stojícího ANBU unikl povzdech. „Říkal jsem ti, že už nejsem tvůj kapitán, tak mě tak neoslovuj. Jestli chceš nějaké oslovení, tak alespoň senpai.“ připomněl mu trochu sklíčeně. Už teď mu bylo jasné, že s Abumim bude spoustu práce a nikde není psáno, že k něčemu vůbec povede.
„Jistě…senpaii.“ řekl mladík trochu nejistě. Sám nevěděl, jestli o tyhle lekce vůbec stojí.
„Tak pojď za mnou.“ přikázal Tamui klidným nevzrušeným hlasem a svíčku zase zhasnul.
„Ale je noc.“ namítl Abumi překvapeně, dřív než se dokázal zastavit.
„Oprav mě jestli se mýlím, ale během dne máš jinou práci ne?“ zeptal se ANBU klidným hlasem bez výčitky, kterou by si mladík jistě zasloužil.
„Jistě, senpaii.“ zašeptal Abumi s jakýmsi pocitem studu. Byl přece ANBU a tak by mu nemělo záležet na tom, jestli je den anebo noc, měl by být schopný fungovat kdykoliv.
„Tak pojď.“ popohnal ho Tamui a podržel mu dveře, ze kterých Abumi poslušně vyšel.