Láska bez citu 21

Abumi ji tentokrát nezklamal, nedalo se sice říct, že by to byl zrovna podnik na úrovni, ale jídlo, které v něm vonělo, bylo jistě dobré.
Nebyla to ani pořádná restaurace, ale spíš jídelna. Jelikož byla velmi blízko sídliště, tak Abumi předpokládal, že většina z přítomných jsou jejich sousedé.
„Tak jo, půjdeme se nejdřív mrknout na jídelníček.“ navrhl Abumi a jen z části očekával nějakou reakci. Cho ale nespíš předpokládala, že se od ní žádná odpověď nečeká, nakonec to přece nebyla otázka jen prosté konstatování, takže nemusela nic říct. Proto ji Abumi bez dalších slov dotáhl k vyvěšenému jídelníčku blízko vchodu a sám se do něj podíval.
„Já mám vybráno, co ty?“ oslovil ji a otočil se na dívku, která na své tváři nedala znát vůbec nic a neutrálním hlasem řekla: „Vybráno...“
Abumi si nebyl úplně jistý, jestli to byla otázka nebo ne, protože její hlas byl bez jakékoliv intonace.
„Vybrala sis něco?“ zkusil to Abumi znovu.
„Ne.“ odpověděla jednoduše a dál klidně stála na místě.
„Dobře, já počkám.“ ujistil ji Abumi lehce vyvedený z míry jejím chováním. Už si myslel, že si zvyknul, ale zřejmě se mýlil.
Uběhlo několik dalších minut a Abumi už pomalu uměl i jídelníčky na další dny z paměti, když se rozhodl zeptat: „Tak co?“
„Nerozumím.“ odpověděla Cho svým typickým hlasem bez zabarvení.
„A čemu?“ zeptal se mladík nechápavě.
„Nevím, na co jsi se rozhodl čekat.“ odvětila Cho jednoduše, aniž by se na něj podívala.
„Dobře, tak nejdřív, když s někým mluvíš, tak se mu máš dívat do očí.“ začal mladík a trochu spokojeně se usmál, když se na něj otočila. Její upřený pohled ho sice trochu znervózňoval, ale to se dalo překousnout. „Čekáme na to, až si vybereš.“
„Řekl jsi, že už jsi vybral.“ namítla Cho a Abumi si nebyl úplně jistý, jestli si z něj netropí blázny, potom si ale vzpomněl, kdo před ním stojí, a řekl: „Vybral, ale jenom pro sebe, tobě nemůžu vybírat jídlo.“
„Proč ne?“ zeptala se Cho stejně prázdným hlasem jako obvykle.
„To myslíš vážně?“ zašeptal mladík zdrceně a svěsil ramena.
„Ano.“ odvětila dívka, jakoby nic. Nechápala sice, proč se najednou hrbí, ale moc ji to netrápilo.
„To jsi se nikdy v životě nemusela rozhodnout, co sníš?“ zeptal se Abumi s velkým nepochopením v hlase.
„Vždy sním to, co mi dají.“ odpověděla Cho, jako by bylo vše v pořádku a normální.
„I když ti to nechutnalo?“ ptal se Abumi dál trochu rezignovaně.
„Samozřejmě.“ odvětila dívka, aniž by se nad jeho nechápavým výrazem pozastavila.
„Tak fajn, vyber stů...“ začal Abumi, ale rozmyslel si to: „Sedni si támhle a já přinesu jídlo.“
Cho mu sice na to nic neřekla, ale poslechla ho.

„Děkuju.“ řekl Abumi a usmál se na dívku, která mu vrátila drobné, a šel za ní. Přirozeně ji našel tam, kde ji nechal, sedět až nepřirozeně rovně a bez pohnutí. Jak přesně to mohla vydržet, mladíkovi sice nebylo tak úplně jasné, ale každopádně to dělala.
Abumi nad tím jen zakroutil hlavou a položil před ni tác s jídlem. Cho bez jediného slova vzala do ruky hůlky a vložila do úst první sousto.
„Když pro tebe, někdo něco udělá, tak poděkuj.“ řekl Abumi a sám se posadil.
„Definuj něco.“ odvětila dívka a mladík málem buchnul hlavou o stůl, nebo spíš o svůj talíř.
„Třeba, když jsem ti donesl jídlo, tak máš poděkovat. Nebo když ti podržím dveře, něco podám a tak.“ pokusil se jí to zdrcený ninja vysvětlit.
„Mám ti děkovat, kdykoliv uděláš něco, co bych zvládla sama.“ shrnula to Cho nevzrušeně.
„V podstatě ano.“ řekl rezignovaně a taky se dal do jídla. Potom ho ale něco napadlo a požádal ji: „Podáš mi prosím sůl?“
„Je před tebou.“ odpověděla Cho jednoduše a dál se věnovala jídlu.
Abumi si povzdechl a pokusil se jí to vysvětlit: „O to nejde, tohle je trénink. Prostě to udělej, ano?“
Cho jen přikývla a do ruky vzala solničku a nasypala si sůl na ruku, kterou k němu natáhla.
Mladý ANBU se na ni chvilku nechápavě díval, než se zeptal: „Co to děláš?“
„Chtěl jsi sůl, ale neřekl jsi mi kolik.“ odpověděla dívka a podívala se na hromádku soli na ruce a ještě tam trochu přidala.
„Tím jsem myslel celou solničku.“ odpověděl mladík trochu strnule.
„Pak jsi měl být konkrétní.“ odpověděla a Abumimu na malou chvilku připadalo, že mu to vyčítá, ale možná to byl jen výplod jeho fantasie.
„Dobře, podáš mi prosím solničku?“ vyhověl jí mladík zdrceně a Cho k němu natáhla druhou ruku se solničkou, zatímco nechala spadnout hromádku soli na zem.
Abumi si ji vzal a donutil se usmát, než řekl: „Děkuju.“ a položil ji na stůl.
„Nepoužil jsi ji.“ konstatovala dívka a vrátila se k jídlu.
„O to vůbec nešlo, chtěl jsem ti ukázat, jak má vypadat situace, kdy poděkuješ.“ odvětil a nevěřícně na ni hleděl. Lidé v Rootu museli být skutečně padlí na hlavu, nebo si z něj už nějakou dobu dělala legraci.
„Chápu.“ odpověděla dívka a odložila hůlky. „Podáš mi solničku?“
„Ano, jistě.“ řekl mladík skoro šťastně a podal jí ji. Slovo prosím spolu proberou až později.
„Děkuji.“ odpověděla Cho a taky ji položila bez použití na stůl.
„Jen to prosím nepředváděj nikomu jinému, ano?“ ujistil se Abumi a i on se vrátil k jídlu, když přikývla.

Abumimu se téměř ulevilo, když odložila i ona hůlky stranou. Jedna noční můra snad už skončila.
„Já to odnesu, počkej u dveří.“ řekl mladík a vzal i její tác.
„Děkuji.“ řekla dívka naučeně a odešla od stolu. Abumi se na ni chvilku díval s blaženým výrazem, než to odnesl a doběhnul ji.
Přišel za ní zrovna ve chvíli, kdy jí nějaký mladík, kterému se zřejmě líbila, podržel dveře. Když Cho viděla, že je tu i Abumi, tak jimi vyšla ven, aniž by se na mladíka vůbec podívala.
Abumi zůstal chvilku nechápavě zírat, než ji dohonil a zeptal se: „Proč jsi mu nepoděkovala?!“
„Říkal jsi, ať ti poděkuju, když pro mě něco uděláš.“ odpověděla dívka klidným hlasem.
„No ano.“ vyhrkl Abumi nechápavě. Už si myslel, že to pochopila.
„Neřekl jsi, že mám děkovat i ostatním.“ odvětila černovláska.
Abumi chvilku vypadal, že to s ním asi sekne a potom se vzpamatoval a řekl: „Děkuj prosím každému, kdo pro tebe něco udělá, ano?“
„Jak chceš.“ odpověděla Cho a stála na místě, dokud on sám nezamířil domů.