Láska bez citu 20

Tamui se objevil v kanceláři Hokageho, ale starého muže to příliš nevyvedlo z míry.
„Trápí tě snad něco?“ zeptal se Sandaime, protože jeho podřízený sem většinou bez pozvání nepřicházel.
„Jen nevím, jestli je dobře, abych byl celou dobu stranou.“ nadhodil Tamui a ze svého místa v okně se přesunul před Hokageho stůl.
„Nechci, aby si myslel, že mu nevěřím.“ odpověděl Třetí jednoduše a dál se věnoval svým dokumentům. Na Tamuiovi toho navíc stejně moc vidět nešlo.
„Myslím, že je trochu nejistý a navíc se tu nevyzná. Byl vůbec někdy v Listové?“ zeptal se muž trochu váhavě. Snad ani nechtěl odpověď, kterou nejspíš dostane.
„Ano, ale jen jako malý, potom jsme ho drželi mimo ni.“ odpověděl Hokage s jakousi nelibostí v hlase. Nejspíš se mu nelíbilo, jakým směrem se konverzace ubírá.
„Smím vědět proč?“ zeptal se Tamui, ale upřímně čekal zápornou odpověď.
„Kvůli jeho vlastní bezpečnosti a to je prozatím všechno. Až přijde čas, tak se vše dozvíš.“ odbyl ho Hokage a po tom, co Tamui zmizel, se zamyšleně opřel. Abumiho budoucnost Hokageho trápila víc, než by kdy přiznal. Vesnice utratila spoustu peněz a času, jak na jeho výcvik, tak na utajení jeho schopností. Hokage mohl jen doufat, že se dá brzy dohromady a začlení se do ANBU tak, jak to vždy bylo v plánu.

„To není možné, jdeme už moc dlouho.“ zaskuhral Abumi, když byli téměř na dohled jedné ze čtyř bran.
Cho nic neříkala, jen tiše čekala, co bude.
„Nevidíš tu někde ten obchod?“ zeptal se jí trochu zoufale.
„Přešli jsme ho.“ řekla Cho jednoduše a trochu bez zájmu se na něj dívala. Abumi chvilku vypadal, že to s ním sekne, ale potom se uklidnil a skrz zuby procedil: „A proč jsi nic neřekla?!“
„Tys nás vedl, šla jsem za tebou.“ odvětila jednoduše a bez pohnutí.
Abumi na chvíli svěsil hlavu a pak se vydal zase zpátky, a aniž by dál řešil její chování, sám sebe zeptal se: „Jak jsem ho mohl přehlídnout?“
Cho by mu sice mohla odpovědět, ale zůstala mlčet, chápala, že se neptá jí.
„Až u něj budeme, tak mi dej vědět ano?“ přikázal jí jednoduše a spokojil se s přikývnutím.

Naštěstí ani netrvalo dlouho a zastavila ho slovy: „To je on.“
Abumi se otočil určeným směrem a podíval se na obchod, který se dal popsat jen jako politý hnědou barvou a to včetně zeleného nápisu, který se muž na žebříku snažil očistit.
ANBU v něm poznal toho muže, co honil blonďatého výtržníka a povzdechl si. Konoha možná nebyla až tak velká, ale především už mu bylo jasné, proč ho přehlédl. Úzkostlivě hledal zelený nápis, ale ten byl schovaný pod hnědou. Zřejmě proto ho přehlédl.
„Tak jdeme.“ přikázal tiše a vyrazil. Ušel však jen pár kroků, když se zarazil a zeptal se: „Jdeme správně?“
„Ne.“ řekla Cho jednoduše a taky zůstala stát.
„Tak proč jsi...“ začal Abumi nakvašeně, ale rozmyslel si to, řekla by mu totéž co předtím. Bylo vlastně štěstí, že si uvědomil, že teď, když jde z druhé strany, musí zahnout doprava a ne doleva, jak to udělal podle pokynů. V opačném případě by asi bloudili ještě několik dalších hodin. Už teď ztratili příliš času a na něm se začali podepisovat nervy. Jeho klid, pokud vůbec někdy nějaký měl, byl dávno pryč.
„Tak jdem.“ řekl jednoduše a zamířil zase zpět. Kdokoliv by je sledoval, by se musel dobře bavit, alespoň to si Abumi myslel.
Jeho kapitán sedící na střeše se ovšem nebavil. Nesnažil se vlastně ani moc schovat, protože Abumi byl dost vykolejený a jeho soustředění bylo naprosto strašné. Cho si sice jeho přítomnosti všimla a ne jen jednou, protože i teď se podívala přímo na něj, ale ani nyní neměla důvod upozornit na něj svého společníka, přesně jak Tamui předpokládal.
Na chvíli ho taky napadlo, že by se mohl Abumimu ukázat, ale potom si to rozmyslel. Měl ho sledovat z dálky, a i když za ním později přijde, aby se s ním domluvil na tréninku, teď by měl zůstat skrytý.
„Příště až půjdu špatně, tak mi to řekni.“ přerušil Tamuiovy úvahy Abumiho podrážděný hlas. Cho mu sice neodpověděla, ale alespoň přikývla. Už věděla, že má reagovat, když na ni někdo promluví.
Abumi si něco zabručel sám pro sebe a přidal do kroku. Cho ho nenapomenula ani nic podobného, ale na tempu nepřidala, byla už tak dost unavená a běžet za ním prostě nemohla. Navíc hlídat si ji, byl jeho úkol. Nakonec se jistě otočí, aby si ji zkontroloval.

To ovšem Abumi udělal až za hodnou chvilku, takže na ni musel chvíli čekat a zatím si mohl promyslet další postup. Byl si už docela jistý, že jsou na sídlišti, ale jak se má vyznat mezi řadami domů a najít dva konkrétní byty mu nikdo neporadil.
Cho se zatím postavila za něj a čekala, jestli něco udělá.
„Tak jo. Musíme najít třetí budovu patnáctý pokoj.“ zašeptal Abumi spíš pro sebe a konečně našel číslo na jedné z nich. Pět sice nebylo to, co hledal, ale bylo to alespoň blízko. Tentokrát už to jistě najde, bez dalších potíží. Musí se jen soustředit, což mu v posledních dvou hodinách činilo sice trochu potíže, ale tentokrát už našel jak budovu, tak pokoj.
„Tady to je.“ řekl s obrovskou úlevou a odemkl pokoj. Byl celkem prostorný, ale to taky mohlo být tím, že v něm byla jen ta nejzákladnější výbava. Jeho společnici to ale bylo jedno. Ovšem jí bylo zatím jedno úplně všechno.
„No doufám, že se ti tu bude líbit.“ řekl a pokusil se o přívětivý tón. Sice mu právě teď spíš pila krev, ale ona nemohla za to, co z ní Root udělal. Abumi si to zkusil připomenout a rukou jí naznačil, aby vešla. Už dávno vzdal, že by se od ní dočkal nějakého slušného vychování a tak se ani nepokusil čekat, až ho pozve dál a rovnou řekl: „Když někdo čeká před dveřmi, tak bys ho měla pozvat dál.“
„Pojď dál.“ odpověděla jednoduše a dost se to podobalo jejímu trénování s Tamuiem na ošetřovně.
„Díky.“ odpověděl Abumi jen pro svůj dobrý pocit a vešel.
„Možná by sis to tu mohla trochu prohlédnout.“ navrhl mladík trochu váhavě, protože jeho hostitelka tu jen tak stála
„Stalo se.“ odpověděla neutrálním tónem a zavládlo mezi nimi hrobové ticho, které ovšem zřejmě vadilo jen Abumimu.
„Tak dobře, nemáš třeba hlad?“ zeptal se nakonec s jistou nadějí, že utiší i svůj žaludek.
„Ano.“ odpověděla o něco živěji než normálně.
„Proč jsi to neřekla?“ zeptal se mladík trochu rezignovaně a vyšel zase ven.
„Až doteď ses neptal.“ odpověděla přesně tak, jak čekal a následovala ho ven.
„Tak příště mi to řekni ano?“
„Ano.“ potvrdila Cho a nechala se vyvést z budovy. V duchu taky zadoufala, že restauraci najde dřív než sídliště.