Láska bez citu 19

Tamui seděl na tomtéž místě, jako když čekali na výsledky všech vyšetření a trpělivě čekal jak na návrat svého svěřence, tak až Cho vyjde ven převlečená. Nejspíš by se normálně obtěžoval převléct do něčeho, na co byli obyvatelé vesnice víc zvyklý, ale jelikož ho docela tlačil čas, spokojil se jen s Henge. Nakonec stačilo koupit nějaké oblečení a zase se vrátit. Potom se už na veřejnosti stejně nebude ukazovat.
Kapitán se protáhl a nejprve se podíval směrem do chodby, kde čekal Abumiho, ale potom jeho pozornost upoutalo otevření dveří, kterými bez jediného slova prošla bývalá členka Rootu.
Oblečení, které pro ni kapitán vybral, jí sedělo docela dobře. Tričko sice mohlo mít trochu kratší rukávy, ale jinak jí všechno sedělo bez problémů. S jednoduchými boty, dlouhou sukní a tričkem bez výstřihu se nijak na první pohled nelišila od jiných vesničanů. Snad jen její tvář byla příliš bez emocí, než aby jí to někdo uvěřil.
Tamui její vzhled nijak nekomentoval, protože ona se s ním stejně bavit nebude a tak jí jen pokynul, aby se posadila na lavičku, a aniž by se zajímal, jestli to udělala, znovu se otočil do chodby, kterou teď už skutečně přišel Abumi.
„Máš všechno?“ zeptal se ho kapitán a postavil se, aby mu podal koupené oblečení.
„Ano, jistě.“ přisvědčil mladík trochu zaraženě, protože ačkoliv nevypadala Cho v novém oblečení nijak krásněji, byla to velká změna, která ho na chvilku zaměstnala.
„Tady máš šaty. Převleč se a pak teprve můžete jít.“ řekl kapitán a podal mu tašku.
„Dobře.“ vyhrkl Abumi snad automaticky a nechal Tamuie, aby si z obálky sám vzal, kolik potřebuje.
„Tak hodně štěstí.“ prohlásil skoro vesele a ještě se nenápadně mrknul na adresy, které měl Abumi u klíčů, než se vypařil.
Mladík chvilku zmateně stál a snad dokonce čekal, že Cho něco řekne, ale ta jen seděla na svém místě a ani se na něj nepodívala, natož aby něco řekla.
„Tak tu počkej, já se jen převleču, jo?“ zeptal se jí trochu váhavě, a když téměř neznatelně přikývla, odešel Abumi na záchod.
Tamui pro něj vybral v podstatě velmi podobné oblečení, jaké koupil pro ni, oblečení obyčejného venkovana, takže ani jeden nevypadal nijak nápadně, ale i tak měl Abumi trochu divný pocit, když vyšel ven s ANBU výbavou v tašce a sundanou maskou.
Nějaký prostor na pochyby už ale neměl a tak se vydal zpátky k ní.

Cho seděla pořád stejně a nejspíš se na něj ani nepodívala, když přišel, ale když se zeptal: „Můžeme jít?“ zvedla se a zamířila za ním. I ona měla tašku, ve které nejspíš bylo původní oblečení a Abumiho až když vycházeli z nemocnice, napadlo, že by jí ji možná měl vzít.
Cho mu ji ovšem nepodala, když se pro ni natáhl a spíš ji stáhla k sobě. Proto musel říct: „Já ti to vezmu, ano?“
Bývalá ANBU mu neodpověděla, ale tašku mu podala.
„Tak…ty už jsi byla ve vesnici?“ zeptal se Abumi, protože ticho, které mezi nimi vládlo, ho ničilo a taky nevěděl, kde má ten byt vlastně hledat.
„Párkrát.“ odpověděla jednoduše.
„A vyznáš se tu? Myslím tím, neztratíš se tu?“ ptal se Abumi dál a doufal v kladnou odpověď, aby jí mohl nenápadně podstrčit klíčky a nechat jí pozici průvodce.
„Záleží na tom, kde ve vesnici jsem. Tady to třeba neznám.“ odpověděla Cho po kratičkém přemýšlení a rozhlédla se po ulici.
„To jsme dva.“ špitl Abumi tiše, ale žena vedle něj přišla o chakru nikoliv o vytrénované smysly, takže jednoduše řekla: „Ztratil jsi se.“
„Ano.“ odpověděl mladík dřív, než jeho hlava vymyslela nějakou výmluvu.
„Přišel jsem sem před dvěma týdny a ještě jsem toho z vesnice moc neviděl.“ řekl trochu nejistě. Její klid ho znervózňoval.
„Tak se zeptej na cestu.“ řekla Cho jednoduše a pohledem si našla jednu paní, co zametala před domem.
„To by asi bylo trochu hloupé.“ namítl Abumi a cítil se trapně. Ten pocit byl ale ničím v porovnání s tím, jak zesílil, když ho strčila přímo k té ženě.
„Dobrý den.“ vyhrkl Abumi, když stál přímo před ní a hloupě se usmál.
„Dobrý, chlapče, potřebuješ něco?“ zeptala se stařenka přívětivě a jeho falešný úsměv buď neprokoukla, čemuž by se Abumi divil, nebo ho ignorovala.
„Já… no…“ začal mladík tápat a podíval se na ženu za sebou. Ta ovšem neviděla žádný důvod, proč mu pomoct.
„Hledám tuhle adresu.“ řekl nakonec Abumi a doufal, že si ho stařenka nebude pamatovat.
Ta se podívala na lístek v jeho natažené ruce a řekla: „To jdeš špatně, chlapče, to je na druhou stranu. Běž pořád rovně a u toho obchodu s potravinami, co má zelený nápis, zahni do leva, pak už bys měl to sídliště najít.“
„Děkuju.“ odpověděl Abumi a znovu se na ni usmál. Ani teď se mu ten úsměv ale moc nepovedl. Pořád se cítil trapně.
„Proč jsi nic neřekla?!“ obořil se na Cho, když byli z doslechu. „Nechala jsi mě v tom.“
„Na nic se mě neptala.“ odpověděla dívka jednoduše a šla dál.
„Cože?“ vyhrkl Abumi a zastoupil jí cestu.
„Chápu, že když se mě někdo na něco zeptá, tak je slušností odpovědět, ale netušila jsem, že mám druhým skákat do řeči.“ odvětila s pokrčením ramen a prostě ho obešla.
„Víš co? To máš jedno.“ řekl Abumi rezignovaně a raději se soustředil na cestu. Snad tam tentokrát dorazí bez dalšího ptaní, protože jinak se bude asi muset jít zahrabat.