Z rozkazu královny ledových srdcí III.

„Tak jak se to stalo?“
„Věděl jsem, že pošle tebe,“ už notnou dobu stál u okna a nepřítomně zíral na ulici pod ním a ani návštěvník, jenž sice zaklepal, ale nepočkal na vyzvání, jej nepřiměl toho zanechat.
„Hokage-sama?“ protáhl narušitel a sesunul se na volnou židli naproti velkého pracovního stolu.
„Od tebe to zní fakt pitomě, Shikamaru.“
„Ale otočil ses,“ dal si vítězoslavně ruce za hlavu a protáhl se, „navíc Naruto-sama zní ještě otravněji,“ zívl.
„No jo,“ posadil se proti němu a pozorně si jej prohlížel. Jeho starý přítel vypadal ve stejnokroji písečných jouninů tak nějak nezvykle, dokonce možná i směšně a Naruto z něj nikdy nedokázal spustit oči.
„Pořád sis nezvykl, že jsem vyměnil barvy, co?“ odtušil, kam se ubírají jeho myšlenky a napřímil se, „ale dost zdvořilostí, proto jsem sem nešel takovou dálku.“
„Jasně…“ odmlčel se. Neměl náladu na podobný rozhovor. Byl by dokonce rád, kdyby o něčem takovém nemusel mluvit už nikdy, ale stal se Kagem a tohle bylo jednou z mnoha jeho nepříjemných povinností.
„Měla to být jenom céčková mise. Jedna z těch otravných.“ Shikamaru ale nehnul ani brvou a tak pokračoval, „Jeho tým byl ale hodně nezkušený a nadupaný těma kecama o Síle mládí, však ho znáš. Teda znals… Když se vraceli z kupodivu úspěšné mise, strašně se předváděli, machrovali, trumfovali, nadělali hrozný kravál v místech, kde se měli raději plížit… Já to zkrátím, sakra, zajal je gang dost ostrých týpků, který se začal srocovat poblíž severní hranice. Věděli jsme o nich a mysleli si, že jsme je rozprášili, ale byla to blbost.“
„Kolik jich bylo?“ popohnal ho, jelikož jeho přítel opět začal zírat do prázdna.
„Fakt hodně. Leemu se podařilo osvobodit své tři geniny, kteří pak doběhli sami do vesnice a navedli nový tým na místo, kde ho viděli naposled, ale už bylo pozdě. Udolali ho, uštvali, sejmuli. Jak říkám, fakt hodně…“
„Podle prvotních zpráv ho ale hledali tři dny.“
„Jo, od toho místa, které určili genini, byl strašně daleko. Snažil se nepřátele odlákat od svých svěřenců co nejdál a byl to sakra dobrý běžec.“
„Jo, to byl.“
„Nakonec našli jeho tělo rozbodané kunaii šedesát kilometrů západně.“
„Jak to myslíš – rozbodané?“ zeptal se pomalu a doufal, že se jeho starý přítel jen tradičně hloupě vyjádřil.
„Podle našich lékařských ninjů měl na sobě stovky bodných ran různého stáří. Asi do něj z povzdálí několik hodin házeli kunaie, dokud prostě nevykrvácel.“
Shikamaru zavřel oči a namáhavě si promnul spánky. Živě si představoval problematický rozhovor s Kazekagem, který jej čeká, až se vrátí domů. Gaarova již tak zasmušilá tvář ještě více potemní a on nakonec nabude dojmu, že za každé další slovo nese osobní zodpovědnost. Nesnášel nepříjemné rozhovory se svým švagrem a nechápal, proč se do této mise nechal vůbec uvrtat.
„Jak to nese Gaara?“
„Cože?“ zamrkal překvapeně, protože Narutovo náhlé vycítění jeho myšlenek ho rozhodilo.
„Gaara. Jsi tady přece, abys získal informace pro něj nebo ne?“ zatvářil se trochu nejistě, jako by přemýšlel, jestli zase něco nepopletl.
„Ano, jistě.“ teď to byl písečný ninja, který vstal a došoural se k oknu, „Bylo to hodně bizardní přátelství, ale ti dva si vážně rozuměli. Gaara to na sobě nedá nikdy znát, ale jsem si jistý, že Leeho smrt ho hodně zasáhla. Věděl jsi, že ti ho chtěl také…“
„Přebrat?“ dokončil jeho větu, jelikož ho otravovalo kamarádovo rozvláčné vyprávění, „Jo, věděl, ale neuspěl. Jak říkával Lee - Konoha potřebuje Zelenou šelmu. Ale teď ji ztratila…“
„Už půjdu,“ míra deprese v místnosti rostla a Shikamaru koneckonců již dostal, pro co si přišel, „dáš mi ještě zprávu v písemné podobě?“
„Jasně, zajdi do archivu, dají ti kopii. A Shikamaru,“ zvolal za ním, když už se měl k odchodu, „nezůstaneš na Nejiho svatbu?“
„Ne, hned zítra se vracím do Suny,“ a byl tomu rád, protože nucené veselí bylo to poslední, na co měl náladu.
„To se hodí, on se žení právě zítra.“
Návštěvník se otočil a pomalu se ujišťoval, že slyšel správně: „Chceš mi opravdu říct, že Neji a TenTen se berou jen pár dní po smrti jejich nejlepšího přítele?“
„No…“ podrbal se ve vlasech, „Vlastně ne. Žení se jen Neji. Hinata říkala, že prý si tu ženskou vzít musí nebo co.“
„Aha.“ pozdvihl levé obočí a spěšně dodal, „Ale nejspíš stejně nepřijdu. Rád jsem tě viděl, Naruto, i když bych sem raději přišel za veselejších okolností. Sbohem.“ a odešel z místnosti.

Konečně! Pozorovala muže, který právě vyšel z majestátné kruhové budovy, a po dostatečně dlouhé době se pomalu vydala za ním. Neměla žádnou radost, že dnes povede další jistě ne zcela příjemný rozhovor, ale muselo to být. Musela si s ním promluvit, ale ne tady, ne všem na očích. Jen se neubránila touze, aby tentokrát vše proběhlo emočně méně vyhraněně a ne jako předtím s tou nebohou ženou.
Dlouhé minuty jej pronásledovala klikatými konožskými uličkami a přemýšlela, zdali si jí už nevšiml. Proč tolikrát zahnul? Ale nezrychlil… Nakonec sama sebe upokojila, že si jen nostalgicky prochází svou starou domovskou vesnici a dál se držela v jeho patách. Zahnula za další roh, kde před několika vteřinami viděla mizet jeho siluetu, ale muž nikde. Nenápadně se rozhlížela a chtěla přidat do kroku, ale ztuhla! Koutkem oka zaznamenala dlouhý černý stín, který vedl od ní až na střechu protějšího domu.
„Co chceš?“ otázal se její věznitel.
„Promluvit si, Shikamaru-san,“ odpověděla popravdě.
„Neznáme se?“ prohlížel si podmračeně ženu s levandulovýma očima a přemýšlel, kam by ji zařadil. Mnoho Hyuugů neznal, ale tato tvář mu byla povědomá.
Rozhlédla se po okolí a uznala, že v doslechu nikdo není: „Jsem Hyuuga Hanabi, sestra vaší dávné známé.“
Zrušil techniku a zatímco skákal ze střechy, pozorně sledoval, jak z kimona vyndává malý drobný svitek.
„Hinata-sama vám posílá tohle.“ podala mu ruličku obvázanou stužkou barvy lila, „Prosím, jednejte rychle.“
Shikamaru se za ní chvíli díval, než mu zmizela z dohledu a pak s myšlenkami upřenými na fakt, jak strašně otravné je muset oslovovat své známé či rodinu tím hloupým suffixem, začal číst až překvapivě znepokojivý vzkaz.