ZÓNA No. Life 04

Probrala jsem se jako první.
Hadr z mříže spadl na zem, na tváři mě lechtalo sluneční světlo.
Nemohla jsem se ani hnout, v noci jsem si je musela nevědomky přitáhnout blíž k sobě.
Nezdálo se, že by jim to nějak vadilo.
Ještě několik hodin jsem se dívala do stropu a poslouchala utichající šepot dne. Zdálo se mi to jako nekonečně dlouhá doba, co jsem ležela na zádech v nepříliš pohodlné poloze, do které jsem se dostala.
Až když jsem se konečně pohnula, abych si alespoň trochu uvolnila strnulé končetiny. Natáhla jsem pravou ruku do vzduchu směrem ke světlu, jako kdybych se chtěla chtěla vsáknout do větru.
Zamotaná do šály, v nepohodlné poloze, jsem začala pociťovat nedostatek místa a nemožnost nadechnout se.
Moje tiché šustění, které jsem vydala, když jsem se otřela o plášť, pohozený ještě přes svetr, probudil Ibikiho.
Otevřel oči, hluboce se na mě zadíval. Více méně mi uvolnil trochu místa. Stejně tak já jemu, když jsem se po pár minutách protahování přesunula blíže k Irukovi.
Ten klidně spal, s nevinným výrazem. V jeho tváři bylo něco naivního. Jako kdyby se přál probudit a jít učit na akademii.
Zamrkala jsem a skopla ze sebe těžký kabát, který si Ibiki složil pod hlavu, jako to měl předtím.
Musela jsem se klepat jako blázen, když to přese mě přehodil.
Ještě chvíli měl zavřené oči, ruce složené za hlavou, prsty svíraje lemy tmavého oděvu.
Potom se zvedl, zaposlouchal se… a když se ujistil, že nic nehrozí, otevřel dveře na skládku.
„Ranko,“ zamumlala Momo a protírala si oči.
„Máte to převrácené, Momo-san,“ zasmál se Iruka nervózně a odkašlal si. „Sotva večer.“
V místnosti se navodila hustá atmosféra.
Natáhla jsem se na židličku pro svoje klíče, které bych potřebovala, kdybych měla krotit zvěř.
„Půjdeme zase ven?“ zeptal se Neji. „Možná jsou ještě další naži-“
„Ne,“ odmítl Ibiki. „Ještě dnes budeme odpočívat, nabereme síly. Ve dne v noci po nás jdou jejich hlídky, ale…“ zamračil se. „Možná by se ti podařilo podívat se, jestli tu není nějaká skupina, o tom žádná, určitě to nikdo kromě nás nepřežil.“
Zarazil se.
Nastalo několik vteřin ticha. Venku se ozval rachot.
Byli jsme moc hluční?
***
Venku zaštěkal pes. Přes vrch přeběhlo několik koček.
Spíše než odpočinek to byla přetrvávající nejistota a strach.
Přes mříž k nám zasvítil Karmínový měsíc.
Ibiki vyznačoval červenou fixou místa, která by mohla být vhodná pro dočasný úkryt. Zatímco mluvil a vysvětloval, propadala většina z nás úzkosti.
Seděla jsem na malé stoličce, zatímco mi Momo nalévala studenou vodu na vlasy. Za těch pár hodin co jsme se znaly, co toho hodně změnilo.
Vrátily jsme se do největší a nejchladnější místnosti, naskytl se nám poněkud zábavný pohled na ostatní. Možná to bylo poprvé, co jsme se na sebe pousmály.
Ibiki cosi zakresloval na mapě, přitom si něco mumlal, Shino si přidržoval nově nalezenou berušku před obličejem tak, že by se nikdo mezi ně neodvážil vstoupit, Iruka s Nejim si zapřeli ruce v dokonale bdělé poloze, načež oba propadli hlubokému spánku.
Tak to bylo, dokud se o několik vteřin později neozvala rána a doprostřed místnosti nedopadli nějací dva lidé.
Moment, lidé...
Obraz se změnil. Momo s Irukou mířili na příchozí s kunai, zatímco Ibiki měl v ruce dlouhý řetěz s hrotem. Neji zaujal bojovou pozici spolu se Shinem. Já jsem se jen bezbranně krčila za ostatními.
Všichni stáli a mířili zbraněmi do nebe.
Během dalších vteřin se několik shinnobi sneslo dovnitř.
Jak nás našli?
Začal boj.