Skrytá tvář šílenství V.

Chlad. Něco tísnícího kolem zápěstí a kotníků, studený dotek kovu. Slabý noční větřík. Tlumené, šeptající hlasy.
Má tohle vůbec cenu? Copak tohle je život?
Tahle myšlenka mu přeběhla hlavou, když tehdy seděl ve větvích statného listnáče, opřený o široký kmen. Pozoroval mraky, líně plující po blankytně modrém nebi, a poslouchal štěbetání ptáků.
A pak se to stalo.
Pod sebou spatřil skupinu osmi shinobi (z toho jedna kunoichi, jak si všiml). Schoval se víc do větví.
"Nevím jak vy, ale poslední dobou se tady vážně necejtím bezpečně."
"O čem to mluvíš?"
"Přece kvůli NĚMU. Potuluje se tady, jak kdyby mu to tu patřilo. Ale přitom nemá vůbec právo tu být."
"Kdo?"
"Přeci Uchiha Sasuke, ten odpornej zrádce."
Já nejsem -
"Ten nukenin? On je tady?"
"Copak to nevíš?" Hlasy sílily.
"Před dvěma dny jsem se přeci vrátil se Suny. Ale co tady dělá? Neměl by bejt někde v chládku?
"Kéž by. Ale Ronkaime má jiný názor. Nechává ho tu volně pobíhat a je mu jedno, jak se cítíme my."
"I já ho už potkal. Věřte mi, takový zlý pocit jsem neměl už od války."
"Mluvíte o tom mladém Uchihovi? Je hezký a -"
"Jako by šlo o tohle. S tímhle se Hokage pěkně seknul."
"No, nevím jak ostatní, ale tohohle zabijáka nikdy nepřijmu. Zradil vesnici a tím i vlastní přátele. Nemůžu ho vystát."
"Ani já."
Tak ať. Je mi to jedno, já...
"Jo, kéž by chcípl. Kdyby se mi dostal pod ruku už tehdy, když se spřáhl s tím slizounem Orochimarem, neváhal bych, a zakroutil mu krkem."
"Přesně. Teď mu všechno projde, jen díky Šestému."
"Je to tak. Někdo by měl Hokagemu pěkně říct pravdu. Jak chce nastolit mír a spravedlnost, když se nedokáže postarat o jednoho bastarda?
To stačí. Seskočil z koruny stromů, přímo do cesty těm pitomcům. Tohle bylo víc, než dokázal snést. V jediné vteřině, kdy přiložil ruce k ústům a nafoukl tváře, spatřil jejich vyděšené obličeje. Pak už je pohltila žhavá oranžová koule plamenů. Zasáhla tři z nich, ostatní stihli s výkřikem uskočit. Sasukeho oči, rudé jako krev, předvídaly každý jejich pohyb. Vrhli se na něj. To byla jejich velká chyba. Přiskočil a jednoho shinobiho sundal prudkým kopancem do břicha. Dalšímu zasadil rychlou ránu pěstí do spánků - muž se skácel na zem v bezvědomí. Dívka, která o něm tvrdila, že je hezký, se blížila zleva. Sasuke se jí rozeběhl vstříc. Když si všimla zářivých, modrých blesků, bylo už pozdě. Na rtech mu hrál úsměv a její krev mu přistála na tváři jako déšť v ústech žíznivému člověku, který měsíce putoval pouští. Olízl ji. Další dva s úděsem hleděli, jak k nim přichází. Jednomu z nich uteklo zoufalé zaúpění. Pokusili se utéct, každý na jinou stranu, ale to on nedovolil. Jednoho z nich, toho, který zaúpěl, v mžiku zasáhli černé plameny. Jako pekelní hadi klouzaly po těle své vzdorující oběti, zahryzávaly se jí do masa. A nakonec utopily v jedu.
Poslední muž vyrazil k němu. Sasuke si všiml beznaděje v jeho očích, když ho chytil po krkem a druhou rukou mu vykroutil kunai, který křečovitě svíral.
"Zabiješ mě?" zeptal se klidně shinobi, své oči upřené do jeho tváře.
"Ano. Proč bych neměl?"
Jeho protivník se chraptivě nadechl. "Nemáš přátele. Nemáš domov. Nemáš rodinu. Nemáš budoucnost," odříkal mezi nádechy. "Ničemu ale nepomůžeš, když se uzavřeš ve vlastní ulitě a budeš od sebe všechny odhánět... Když tohle pochopíš, možná znovu získáš vše, co jsi už dávno ztratil."
"Nějaký chytrý, co?" zasmál se. "Ale už je pozdě."
"Když to uděláš,... budeš se... cítit líp?"
Sasuke mu vrazil jeho vlastní kunai do srdce. Sledoval, jak chytré oči neznámého pohasly a on se skácel na zem.
"Sbohem," zašeptal. A pak, v kruhu těch pitomců, kteří se opovážili mu postavit, zabořil ruce do svých havraních vlasů a rozesmál se. Smál se i když zaslechl kroky, smál se, když mu Narutovy slzy smáčely zarudlou košili...
Úsměv, který mu však hrál na rtech nyní, byl však spíše vzteklý.
Jak jen mohl být tak pitomý a nechat se chytit?
Otevřel oči a zamrkal do tmy své cely. Když alespoň trochu přivykl šeru, rozhlédl se. Ale všude, kam se podíval, byla jen noc, černá a temná. Odrážela se od studených zdí jakoby se mu vysmívala, jemu, bývalému ledovému mstiteli. Naklonil tvář nahoru, k oknu, odkud vycházel ten slabý čerstvý vánek. Opatrně vstal, chtěl prozkoumat své vězení, ale nemohl, kolem kotníků ho tlačily okovy, řetězy připevněné k podlaze. Ruce měl spoutané nad hlavou k ocelovému očku. Pokoušel se jimi trhnout, osvobodit se, ale bylo to k ničemu. A když se pokusil sáhnout po chakře ve svém nitru, ucítil jen malý zlomeček své někdejší moci
Ty stěny! Něco v nich mi bere sílu, blesklo mu hlavou, když se zesláblý sesunul podél zdi a nohy se mu roztřásly. Něco fakt silného. Bože, já jsem vážně pitomec.
Přesto to nevzdával. Naproti viděl mříže. Stejně jako zdi kolem něj, byly staré a slabé - ti, co ho tu uvěznili, si museli být vážně jisti, že nemůže nic udělat. Sáhl po malém ždibečku síly, který mu zbýval, a potěšilo ho, když dokázal probudit Sharingan. V mysli mu vytanula představa vysokých černých plamenů, pohlcující vše v dohledu. Ale odměnou jeho snahy se ale stal jen tenký čůrek krve z jeho levého oka a bodavá, avšak snesitelná, bolest v něm. Vzápětí už do tmy zase mžouraly jeho obvyklé černé propasti.
Všiml si člověka stojícího v chodbě vedle jeho cely. Asi hlídač, pomyslel si - právě, když se muž bezhlesně sesunul na zem.
Zpozorněl - a silou vůle ovládl silní překvapení, jenž se mu vkládalo do obličeje. Prvně spatřil vysoké černé boty, odhalené nohy a krátkou červenou sukni s upraveným lemem na bocích, takže se nepletla v boji - jakoby to k něčemu bylo, když je mír. Ruce, v černých rukavicích, uchopily mříže a na chvíli blankytně modře zazářily. Vzápětí se kov ohnul a ona vstoupila do jeho nového pokojíku.
"Co tady děláš?" zeptal se Sasuke klidně. Dívka k němu poklekla a sundala si rukavice. Horkou dlaní se dotkla jeho tváře a cosi setřela. Na prstech jí ulpěla jeho krev.
"Zabil jsi osm ninjů" zašeptala Sakura a její prsty pozvolna sjely dolů. Sasukemu se od levého oka táhl rudý strůžek až ke krku. "Jak jsi mohl? Naruto ti věřil!" Poslední slova vykřikla v záplavě vzteku i zoufalství.
"A ty?"
Její smaragdově zelené oči se na moment zavřely. Když se mu znovu podívala do tváře, byl zaskočen nenávistí, kterou v nich spatřil. A na chvíli, jen na chviličku, pocítil smutek. V černočerné cele se jako temná clona vznášelo ticho. Neodpověděla a ani on neměl co říct. Nevěděl kam s očima a to ho štvalo. Štvalo ho to, protože opět ztrácel svou lhostejnost.
Nakonec to byl jeho hluboký hlas, jenž prolomil clonu prázdnoty. "Tady přece teď nejde o Naruta, že?" Vyslovil tu otázku všedně, skoro lhostejně, ale temno kolem nich jakoby ho čím dál víc prostupovalo. Sasuke ucítil, jak Sakuřiny prsty, stále se měkce dotýkající jeho krku, zesílily.
"Nechápeš, jak se cítí!" vykřikla. "Jak se musí neustále potýkat s radními, protože ve vesnici drží kriminálníka! Tebe, Sasuke-kun! A ty se chováš takhle." Trhla hlavou k jeho košili, pokryté krví. "Nemůžeš pochopit, jak je to pro něj těžké. Jak ti můžeme věřit? Jak můžu vědět, zda se v tobě ještě skrývá ten kluk, co mě dřív několikrát zachránil, když teď vidím tohohle vraha? Jak ti ještě mám věřit?!" Viděl, jak se její oči zaleskly - a vzápětí zvlhly.
"Chápeš, co jsi udělal?" vzlykla a druhou ruku, tou, kterou ho mimoděk nedržela pod krkem, mu zabořila do hustých tmavých vlasů a přitáhla si jeho tvář ke své. Sasuke cítil její splašený dech a pak - se odtáhla. Zprudka vydechl a Sakura sklonila hlavu, jako by se mu nechtěla dívat do tváře.
"Víš," řekla už klidně a její ruka pustila jeho vlasy, "tehdy jsem to nedokázala, byla jsem příliš naivní. Ale teď..."
Na okamžik nevěděl, o čem mluví - a pak se její ruce pevně sevřely kolem jeho krku.
Zaslechl rychlé kroky.
"...to můžu dotáhnout do konce." Zasmála se, tak, jak u ní nikdy neslyšel. "Jsem jiná než kdysi," pokračovala dál. "Ten kunai tehdy - pamatuješ? - už vím, že by ti neublížil. Ani nejsem tak hloupá, abych myslela, že tě dokážu takhle zabít. I když jsi teď tak slabý." Podívala se dolů na své ruce. "Je to hloupé, že?" zašeptala a přiblížila své rty k jeho uchu, jako by se bála, že ji někdo zaslechne. " Po tom všem, co jsi udělal... tě stále ještě nedokážu přestat milovat."
Kroky se přibližovaly. Dívka se rychle zvedla na nohy a dotkla se jeho rukou, spoutaných nad hlavou. Ozvala se rána. A mladý muž, připoutaný ke zdi, na ni tiše hleděl.
Sakura se otočila a z chodby vzala louč. Tvrdě udeřila do zdí a ty se za hlasitého praskání bortily. "Dnes večer tady zemřeš, Sasuke-kun!" vykřikla.
A oheň, který odhodila do trosek, začal olizovat zdi jeho cely.