Láska bez citu 11

Abumiho vzbudilo zatřesení, a když se dostatečně probral, uviděl před sebou Ebisu.
„Jsi na řadě.“ oznámila mu žena klidným hlasem a šla si lehnout, nebyl důvod dál čekat, mladý ANBU to snad zvládne a pokud ne, už se tím nebude muset nikdy trápit.
„Dobře.“ zívl mladík a posadil se. Jejich nová společnice zatím klidně spala a zdálo se, že jí to ještě nějakou dobu vydrží. Byl rád, že je v pořádku. Trochu se bál, že se jí Ebisu zbaví, až usne, ale nedalo se zrovna mluvit o tom, že by měla problém ho přeprat. Jistě by nemusela čekat, až usne, aby se jí zbavila, kdyby jí o to skutečně šlo.
Abumi vyhnal podobné myšlenky z hlavy a raději se soustředil na okolí tábora. Tohle byla jeho vůbec první opravdová hlídka, ale ani tak nebyl nijak zvlášť nervózní. Co taky mohlo být tak těžkého na tom, zůstat pár hodin vzhůru.
Opak byl samozřejmě pravdou, a tak když se mu poprvé zavřely oči, donutil se zvednout a chodit po táboře. Snažil se být co nejtišeji, protože nechtěl vzbudit ani jednu z nich, ale minimálně Ebisu se zdála, jako že ji něco ruší.
Pokaždé, když se pohnula, mladík ztuhnul a čekal jestli se zvedne nebo něco podobného. Když se ale nic nedělo, trochu se uklidnil a znovu věnoval pozornost okolí a svojí tiché chůzi.
Vlastně si nebyl jistý, čemu z toho věnuje větší pozornosti, protože si nevšiml, že je Cho vzhůru dřív, než když se otočil jejím směrem a uviděl ji sedět a dívat se na něj.
„Vzbudil jsem tě?“ zeptal se mladík tiše. Byl stále překvapený, že je vzhůru, ale uvědomoval si, že by neměl budit Ebisu.
„Možná.“ řekla ANBU trochu neurčitě a rozhlédla se po okolí. Nikde zřejmě nikoho neviděla, protože znovu věnovala pozornost mladému muži, který se posadil naproti ní.
„Vlastně ani nevím, jak se jmenuješ.“ řekl pomalu. Nebyl si jistý jestli s ním chce mluvit.
„Cho.“ řekla žena jednoduše. Nebylo moc důvodů, proč to nevyslovit. Bylo to jen slovo a jim nikdo neříkal, aby se vyhýbali prozrazení falešného jména.
Abumi se pod maskou usmál a řekl: „Já jsem...“
„B*b*c, jestli se jí chystáš říct skutečné jméno.“ přerušila ho Ebisu. Nakonec ji zřejmě přeci jen vzbudil.
„Ale, ona mi přece...“ začal mladík na svou obhajobu, ale ani teď ho nenechala domluvit: „Řekla jméno, které jí přidělili na tuhle misi.“
„To nemůžeš vědět.“ okřikl ji Abumi a otočil se na Cho. Černovlasá žena ovšem neviděla žádný důvod, aby se do jejich hádky vložila.
„Samozřejmě, že to vím jistě. Nikdo v Rootu skutečné jméno totiž nemá.“ ujistila ho Ebisu chladně a Abumi nevěřícně zíral.
„To nemůže být pravda. Každý má jméno.“ namítl nakonec a otočil se na Cho s němou žádostí o pomoc. Ta ho ovšem nevyslyšela.
„Tak řekni!“ dožadoval se mladík trochu zoufale.
„Nemám skutečné jméno.“ potvrdila Cho verzi Ebisu a začala si balit věci. Nebyl důvod se dál zdržovat. Už začalo svítat.
„Taky se sbal, Abumi.“ řekla Ebisu chladně a napodobila jejich společnici.

„Hranice jsme překročili před necelou hodinou, pokud poběžíme tímhle tempem, tak se dostaneme k hostinci chvíli po desáté večer.“ zhodnotil jejich situaci Amon.
„Chci se dostat do Konohy co nejdřív.“ řekl Tamui a ani se neotočil.
„Chápu, ale jednou si odpočinout musíme a dneska jsme spali jen chvilku.“ namítl ANBU trochu zkroušeně. Podobné cestování moc rád neměl.
„Dobrá ale vyrazíme hned ráno a pospíšíme si.“ souhlasil nakonec velitel rezignovaně.
„Ale snídani nevynecháme, nebo ano?“ zeptal se Amon trochu lehkomyslně.
„Tohle je vážné, pokud je to trvalé, může to ohrozit celý svět ninjů.“ zdůraznil mu Tamui nekompromisně a ještě přidal.
„Vždycky, když jde o něco důležitého, tak se snažím odlehčit situaci. To přece víš.“ namítl dlouhovlasý ANBU a dohnal svého velitele.
„Ano vím, ale teď na nic podobného není prostor.“ odpověděl velitel a zase trochu zpomalil. Uhnat se jim v brzkém návratu nepomůže.

„Jak jsme ještě daleko od Země Ohně?“ zeptal se Abumi trochu zkroušeně. Nést ji na zádech nebylo zrovna nic moc.
„Když přestaneš skuhrat, tak možná do západu slunce uvidíme její hranice.“ napomenula ho Ebisu a trochu zrychlila.
„Tobě se to řekne.“ špitl mladík otráveně a vysloužil si jedno její ohlédnutí.
„Jeden nese a druhý dává pozor na nepřítele a je připraven k boji.“ vysvětlila mu ANBU a znovu se dívala před sebe.
„To přece neznamená, že musím nést jenom já.“ namítl Abumi trochu nakvašeně a pod maskou se zamračil.
„Znamená, protože vyměnit se znamená svěřit svůj život tobě, což nehodlám riskovat častěji, než je nezbytně nutné.“ řekla blondýnka necitelně a dál se soustředila na cestu.
„A kdy to teda bude nutné?“ zeptal se ANBU s kočičí maskou otráveně.
„Už to bylo.“ podotkla Ebisu a znovu se na něj podívala.
„Nevšiml sem si, že bys ji nesla.“ konstatoval Abumi suše.
„Svůj život jsem ti svěřila během tvé hlídky, což zřejmě nebyl moc dobrý nápad.“ odvětila žena s výčitkou v hlase.
„Tak zlé to snad nebylo.“ namítl Abumi tiše a zkontroloval odpočívající Cho na svých zádech. Nezdálo se, že by toužila se do rozhovoru vložit.
„Když uvážím, kolikrát jsi mě vzbudil a že sis ani nevšiml, že jsem vstala, tak ano bylo to hrozné.“ ujistila ho Ebisu a dál mu nevěnovala pozornost. Mladý ANBU se s ní stejně už ani nechtěl bavit.