Láska bez citu 10

Abumi seděl na zemi před pokojem a lehce podřimoval. Původně nevěděl, kam by měl jít, nebo co by měl dělat, jen doufal, že se brzy objeví jeho společníci. Jenže z večera se stala noc a on dokonce na chvíli usnul. Nebyl si pořád jistý, jak moc mu ostatní pomůžou s její záchranou, ale věděl, že Konoze nedovolí, aby se z ní stala laboratorní krysa.
„Proč přesně sedíš tady, co?“ oslovil ho ženský hlas napruženě a mladíkovi došlo, že se nejspíš zamyslel až trochu moc, když si nevšiml jejího příchodu.
„Já...“ začal váhavě. Nevěděl, co má vlastně říct, netušil, co udělal špatně. „Chtěl jsem jí nechat trochu soukromí.“ vypadlo z něj nakonec.
„Tak soukromí, jo? A kdyby utekla, tak bys kapitánovi řekl co, ty p*k*?“ okřikla ho Ebisu naštvaně. Opravdu neměla radost, že ho má hlídat zrovna ona.
„Nooo...“ protáhl Abumi, ale nic z něj nakonec nevypadlo, jen rezignovaně sklopil hlavu a špitl: „Promiň mi to.“
ANBU si povzdechla a odvětila: „Zůstane to mezi námi, ale příště zkus trochu přemýšlet, jo?“
„Jasně.“ vyhrkl mladík okamžitě a postavil se. Ebisu si znovu povzdechla a vešla dovnitř.
Žena ležela nehnutě na posteli a spala. Být bez chakry ji zřejmě dost unavilo. Ebisu upřímně nijak netoužila být v její kůži, nebo si to jen představit.
Trochu necitelně s ní zatřásla, a když se na ni žena podívala svýma neuvěřitelně černýma očima, teprve promluvila: „Velitel přikázal, aby jsme tě vzali do Konohy. Tam se uvidí, co s tebou.“
Cho na to nic neřekla jen přikývla. Nikdy nebyla zvyklá nějak moc mluvit.
„Jen my dva?“ zeptal se trochu váhavě Abumi.
„Ano, ostatní šli napřed, aby vše oznámili Hokagemu co nejdřív.“ vysvětlila jednoduše a vyrazila ke dveřím. „Měli bychom jít!“ řekla ještě důrazně a nechala je za sebou. Jestli jdou, jí bylo jedno. Rozhodla se na ně počkat před hostincem, toho smradu už měla dost.

Abumi posbíral ze země svoje věci a podíval se na mladou ženu, která udělala totéž.
Z jejích pohybů bylo poznat, že nestojí zrovna pevně a že je docela unavená. I jemu bylo jasné, že cestovat s ní bude problematické. To ho ovšem až tak moc netrápilo. Nezáleželo mu na tom, jak dlouho bude cesta trvat. Zajímala ho jen ona. Vypadala, že na tom není dobře a jeho přepadly obavy o ni.
„Určitě to zvládneš?“ zeptal se Abumi starostlivě.
„Ano.“ odpověděla Cho stroze a nasadila si masku. Bylo načase jít. Čím dřív budou ve vesnici, tím dřív se na její problém někdo podívá a ona se snad bude při troše štěstí moct vrátit do Rootu, kam patří. Cítila se sice hrozně, ale další odpočinek by jí zřejmě moc úlevy neposkytl.
Mladík jí podržel dveře, což sice neocenila, ale alespoň on měl z toho lepší pocit. Nevychovali ho jako hulváta, i když téměř všichni, které zatím poznal, se tak víceméně chovali. Nezdálo se, že by ninjové byli nějak ohleduplní a to ani k sobě navzájem.

Venku na ně čekala Ebisu a zdála se být netrpělivá. Bylo vlastně dost zvláštní, kolik si ANBU nechávali pocitů a zlozvyků. Každý v ANBU byl bezpochyby osobnost a každý měl spoustu povahových rysů, ale i tak byli známí jako krutí a bezcitní zabijáci. Pro Abumiho to možná neplatilo, ale ostatní byli přesně tak krutí, když přišlo na boj nebo jednání s někým mimo ANBU, jak se říkalo. V tu chvíli šlo všechno stranou a stávali se z nich nemilosrdní zabijáci, kterých se všichni obávají. Nic víc než stroje na zabíjení. Ano přesně tím byli.
Jistě nakonec přijde čas, kdy se i z Abumiho stane takový shinobi, ale teď to ještě pořád byl kluk, který se až příliš snažil pomáhat jejich nechtěnému přírůstku.
„Konečně.“ zabručela rozzlobeně a pod maskou nakrčila nos. Už teď jí to lezlo na nervy.
Abumi se na černovlásku starostlivě podíval, ale když bez řečí zamířila směrem k jeho kolegyni, bez námitek ji následoval.

Cesta samozřejmě byla až neuvěřitelně pomalá. Cho nebyla schopná jít příliš rychle a relativně brzo se vyčerpala.
Ani jednou sice neřekla, že chce zastavit, ale to nebylo nic až tak divného. Ona za celou dobu neřekla vůbec nic. Jenže Ebisu až moc dobře vnímala, jak postupně zpomalovala až téměř upadla na nerovném terénu.
„Tak fajn. Vezmi ji na záda!“ přikázala rezignovaně a otočila se na Abumiho, který zůstal chvíli překvapeně stát. Samozřejmě se jí snažil pomoct, hned jak upadla, ale nečekal, že by mu Ebisu nařídila něco podobného.
„Tak na co čekáš? Tímhle tempem tam nebudeme nikdy!“ vynadala mu ANBU nakvašeně. Už očividně ztratila trpělivost.
Abumi zas neměl morálku na to, aby se s Ebisou hádal, navíc považoval za vhodné ANBU pomoct.
Cestu to samozřejmě hodně urychlilo, ale brzy byl pro změnu unavený Abumi. Mladý ANBU nebyl zrovna zvyklí cestovat s takovou váhou navíc, nebo vůbec cestovat.
„Neutáboříme se?“ zaskuhral, když téměř upadl po špatném doskoku.
„Jelikož mi stejně nezbývá nic jiného, tak ano.“ potvrdila Ebisu rozzlobeně a zastavila u stromů, které byly celkem daleko od sebe. Úplně to stačilo na malé tábořiště.
„Vezmu si první hlídku takže se můžeš zatím vyspat.“ oznámila mu blondýnka a znovu zkontrolovala, že žena před nimi nevládne chakrou. Ještě to musela zkontrolovat před spaním, netoužila zrovna po tom, aby ji někdo zabil ve spánku.
„Dobře, ale potom mě vzbuď.“ souhlasil Abumi docela spokojeně a bezstarostně si lehl.
Jejich návštěva z Rootu udělala totéž, pro ni nemělo moc velký význam být ostražitá. Stejně by se neubránila.
Ebisu si je oba ještě jednou prohlédla a potom se posadila na spadlý kmen jednoho ze stromů.
Tohle místo bude muset stačit. Nebyl z něj sice zrovna ten nejlepší výhled, ale ona se stejně nikdy nedívala očima. Měla mnohem lepší způsoby, jak všechno ohlídat.