Rozhodnout se Kap. 2.

„Zavolejte sem Nii Yugito,“ rozkázal a shinobi se vypařili. Dítě dali do zdravotnické péče a oznámili Yugito, že na ni čeká Raikage. Po pár minutách již stála v jeho kanceláři.
„Co potřebujete Raikage-sama?“ zeptala se zdvořile.
„Yugito, dostaneš dlouholetou misi, za pár let k tomu připojím i Killer Beeho,“ začal, „dostanete na starost Kyuubiho.“
Yugito vyvalila oči a nadzvedla jedno obočí.
„Takže je to pravda, že jim utek a znovu ho zapečetili?“ zeptala se.
„Jak o tom víš?“
„Mezi vyššími shinobi se to povídá,“ odpověděla.
„Do koho ho tedy zapečetili?“ zvědavost byla na místě, šlo o dalšího Jinchuuriki, jako byla ona.
„Do jednoho mimina z Konohy, syna Yondaimeho. Získali jsme jej, chci, aby se stal ninja Oblačné a bojoval za nás. Chci, abys ho naučila, jak ovládat ocasého démona od dětství, bude to náš triumf, s třemi Jinchuuriki si na nás nikdo netroufne.“
Yugito začaly v hlavě lítat blesky, nikdy se jí nelíbilo, jak s nimi mluvili a zacházeli, ale jak mohli odporovat, oni Jinchuuriki proti všem. Ale to teď bylo jedno.
„Já se mám starat o mimino? Je mi krátce osmnáct! A proč já?“
„Jsi držitelka jednoho z démonů a aby ti věřil, musíš být stále u něj. Potřebujeme sílu Kyuubiho a tu má teď on. Ukradli jsme ho my, je to pro nás úžasná příležitost stát se nepřemožitelnými.“
„Fajn, ale co mu jednou řeknu, až se zeptá, kde má rodiče?“
„Snadné, dělej, že jeho máma jsi ty,“ odpověděl prostě. Yugito se musela chytit za hlavu. Já a mám dělat matku? Co jsem komu udělala, to je za trest nebo co?!
„Když odmítnu?“
„Musíš, je to tvá povinnost vůči vesnici,“ řekl již naštvaným hlasem Raikage. Už se mu nechtělo pořád každého přemlouvat a vysvětlovat okolnosti.
Povinnost vůči vesnici? A co ty věci, co oni mají dělat pro mě? Ty jsou vyškrtlé ze seznamu, nepodstatné?
„Dobrá,“ souhlasila poraženě, „mám začít hned?“
„Ano a vymysli mu jméno, ještě žádné nemá. Můžeš odejít, je v nemocnici,“ poslal ji suše pryč.
Malé dítě, já se stala Jinchuuriki až v jedenácti letech a on už od malička, to bude těžké. Jméno… jméno. Hmm… co první uvidím, až otevřu oči, tak podle toho ho pojmenuju. Zavřela oči, zatočila se a svižným krokem šla kupředu. Zastavila se a když otevřela oči, zjistila, že se ocitla u vitríny obchodu s jídlem. Jako první jí přišel do oka ramen.
„Tak fajn bude to Naruto, to není špatné a jestli si bude stěžovat, tak vymyslím něco horšího.“ Usmála se. Smířila jsem se s tím nějak rychle a to jsem ho ještě ani neviděla. Pospíším si. Možná, uvnitř na malý okamžik spatřila vidinu, která jí slibovala, že nemusí být do konce života sama. Nikdo se s ní přátelit nechtěl, to jen Bee byl tak bojovný, aby si nějaké získal.

Za chvíli byla na místě u recepce.
„Promiňte, kde tu máte malé děti? Jedno jsem dostala na starost. Měli jej přinést dnes odpoledne. Měl by to být kluk.“ Sestra se na ni zvláštně podívala. A ukázala jí směr, ale že tam radši půjde s ní.
„Jméno?“ zeptala se.
„Nii Yugito.“
„Já nemyslela vaše, myslela jsem toho chlapce,“ řekla a hodila na Yugito podrážděný výraz. Asi jim neplatí přesčasy.
„Ještě jméno nemá, ale pojmenuju ho Naruto,“ nasadila falešný úsměv.
„Aha, tak to je to bezejmenné miminko támhle,“ ukázala na modrou postýlku v koutě.
„Jak je starý?“ zeptala se Yugito.
„Vy to nevíte a berete si ho?“ vzala si papíry pověšené za postýlku, po chvíli pokračovala, „Jsou mu asi tak dva dny.“ Dva dny??
„Byl hodně podvyživený, nechápeme, jak to mohl přežít. Musí pár dní zůstat tady na kapačkách, aby mohly orgány v pořádku pracovat. Takže si ho teď nemůžete vzít, ale máte možnost chodit na návštěvy. Jinak je to zdravý pěkný kluk.“ Když sestra ustoupila, mohla se na něj Yugito podívat. Přikročila k postýlce. Roztomilý a maličký. Možná si i zvyknu, takové pěkné miminko jsem si vždycky přála.
„Od teď jsem tvoje máma. Naruto, moc se mi líbíš, doufám, že až otevřeš oči, budu to já, koho uvidíš jako první,“ pošeptala mu do ouška. Přitáhla si židli. Seděla u něj ještě hodinu. Naruto si jen spokojeně spal. Okouzlil ji tak moc, že jí už nic nepřipomínalo, že není její.
„Nepřeháníš to už trochu? Vždyť je to jen mimino. A navíc není tvůj,“ ozvala se jí z hlavy Nibi.
„Ale no ták, děláš, jak kdybys ho neviděla, vždyť je tak sladký. A odteď se o něj starám já, takže je taky můj,“ oponovala Yugito.
„Jo no sladkej, jak cumel, to ani nemluvím o tom, že je v něm Kyuubi,“ řekla Nibi a zaprskala.

****

„Jste tu akorát, někdy teď, by se měl probudit, už by měl být zdravý, ale ještě si ho tu necháme na pozorování, je zvláštní, že se uzdravuje tak rychle,“ oznámila jí rychle sestřička. Když Yugito po patnácti minutách sezení u kolébky uslyšela pláč, zaradovala se a rychle stoupla, aby se podívala, co se děje. Uviděla Naruta, jak se všelijak kroutí a pomalu otvírá oči. Yugito se nestačila divit, tak krásně modré oči ještě neviděla, tak čiré, jako dvě studánky.
„Tak fajn Naruto, teď jsi dostal i mě,“ oznámila zevnitř Nibi Yugito.
„Tak vidíš.“
Naruto nechtěl i po pěti minutách přestat plakat, tak se Yugito rozhodla vzít si ho do náručí. Nevěděla sice moc jak, ale chuť si ho pochovat byla silnější. Hlavně mu neubliž, je hrozně maličký, hlavně mu něco neudělej. Stále si to pro sebe opakovala, nakonec ho nedržela, až tak špatně, jak si myslela. Hlavička mu sice trochu padala, jinak ho držela správně. Naruto se začal pomalu uklidňovat, svůj zrak upřel do očí Yugito. Ta se na něj nepřestávala usmívat. To se mu líbilo, usmál se na ni taky.

*****

Dostala příkaz, nikdo nesmí vědět, že Kyuubiho mají oni, tak ho má cvičit v utajení. Yugito byla moc ráda, že není doma sama, jako jindy. O rodiče přišla už dávno a přítele neměla, nikdo s ní nechtěl nic mít, každý o ní věděl, že je Jinchuuriki. Měla jen Beeho a Naruta. Všichni sdíleli jedno společné břímě. Naruto o něm ještě stále nevěděl. Yugito chtěla počkat, až mu bude sedm. Pořád zářil úsměvem, dělal různé vtípky, bála se, že když mu to řekne, tak zvážní. Od šesti jej začali trénovat. Talentu trochu má, ale více ho nahrazuje dřinou, u něj nic není zadarmo. Takový trochu hloupý, ale při boji nebo vážné situaci rozumný. Jedinou jeho psychickou slabinou může být jeho tajený původ, ale ten se nikdy nedozví, to sám zařídím, věřil si Raikage. Dohlížel na to, aby neustále tvrdě trénoval, a když ne to, aby se učil, to byla největší věc, ke které ho museli nutit, ale postupem času si zvykl až příliš. Když mu bylo skoro sedm, vzala ho Yugito na planinu mimo blízkého okolí vesnice.

„Mami, tak daleko jsme ještě nebyli, co tu děláme?“ zeptal se malý Naruto.
„Musíš počkat, než ti to řeknu, musí přijít Bee. Dnes to bude zase trénink a Bee nám bude pomáhat,“ řekla a usmála se.
„Jé Bee-chan, konečně s námi bude trénovat i on,“ zaradoval se a nasadil šibalský úsměv.
„Než přijde Bee, Naruto, chci se tě zeptat, co si přeješ k tvým zítřejším sedmým narozeninám?“
Naruto zvážněl, úplně na to zapomněl. „Nic mami, všechno, co chci, mám, nic dalšího nepotřebuju, mám tebe a Beeho,“ zašklebil se.
Nemám se čemu divit, Raikage mu přece zakázal chodit ven, kromě tréninku. Nikdy si nestěžoval, že ho omezuje. Je pravda, proč si má stěžovat, když okolní svět a společnost nikdy nespatřil. Je zvláštní, že nikdy nikomu neodmlouval, co když celý život bude poslouchat jen rozkazy a nikdy nebude mít svobodný život? Podívala se na něj. Usmíval se. Tenhle život ho naučil neodmlouvat, i když to není jeho přirozenost. Neboj, ty budeš mít volnost.
„Naruto, už vím, co dostaneš, ale bude to překvapení. Těš se,“ oznámila potěšeně.

Poznámky: 

Prosím tento díl berte s nadhledem. Je to díl (a možná, takový bude i příští), kdy uvádím do děje a doby, ve které se bude odehrávat hlavní příběh. Snažím se to, co nejvíce zkrátit, připadá mi to hodně nudné (nic moc se neděje). Ale, kdybych to vynechala už by to nebylo ono, tak se prosím nenechte odradit .

...

Ani nevíte, jak moc jste mě překvapili a potěšili vašimi pozitivními ohlasy. Každý jsem si přečetla nejmíň desetkrát (vážně ). Měli jste mě vidět, když se ukázalo, Rozhodnout se Kap. 1. hodnocení: 1 hlas a komentář: 1 hned jako první ohlas jsem dostala, tak vysoké hodnocení, které jsem vůbec nečekala a tak pěkný koment. No a jakmile bylo víc a víc , děkuji jste prostě nejlepší !!!!