Skrytá tvář šílenství I.

Zlatavé slunce zářilo vysoko na čisté modré obloze a jeho teplé paprsky se opíraly do nedávno vystavěných budov. Lehký větřík čechral lístky statných listnatých stromů, které rostly kolem celé obydlené části. Ptáci vesele poletovali a jejich zpěv byl doprovázen radostným pokřikováním malých dětí, jenž se hrnuly z Akademie ninjů domů na oběd.
Vesnice skrytá v listí jen vzkvétala. Domy byly díky štědré "oběti" jistého shinobi s elementem dřeva již vystavěny a vysoké dřevěné střechy si pyšně trůnily na pevných kvalitních stěnách. Lidé beze strachu procházeli ulicemi a povídali si mezi sebou, ve tvářích klid a pohodu. Občas jejich pohled zabloudil ke staré skále, kde bylo vytesáno šest tváří - šest hrdinů. Jejich oči se krátce zastavili na poslední, nedávno vytesané tváři mladého muže s hustými vlasy do všech stran a s hravým úsměvem ve tváři. Výrazným a nezaměnitelným rysem byly rovněž tři ostré linie na každé líci. Rty obyčejných vesničanů i silných ninjů se pak zvlnily do úsměvu plného štěstí a jejich oči se zavřeli v tichém díku.
Vše bylo klidné, vládl mír. Vesnice byla plná života...
...A to všechno ho děsně štvalo.
Nemohl vystát pohled do tváří štěstím opilých vesničanů, nemohl poslouchat jejich veselé plky. A už vůbec nemohl každý den vidět tu tvář, kterou vídal i teď - jak na něj s obvyklým pitomým šklebem v mnohonásobném zvětšení zírala ze skály.
Poněkud zoufale se zasmál, tiše, ale pronikavě. Kdyby se mu jen před rokem podařilo utéct, nemusel by teď tvrdnout v téhle utopii.
V utopii zvané Konoha.
V poslední době byl navíc obzvlášť nervózní. Jak to jen bylo dlouho, co...
Náhle zaslechl ostré zapískání. Zvedl hlavu. Dlouhá ofina černočerných vlasů padajících do očí mu už dávno nevadila. Naopak, skýtala alespoň trošku krytu před podezíravými pohledy.
Přimhouřil oči proti ostrému slunci. Nad sebou spatřil poletovat velkého šedého jestřába. Když pták pocítil jeho pohled, obletěl malé kolečko a přistál mu na zdvižené ruce.
Pohladil dravce po hlavě. "Co ten pitomec zase chce? Nevíš, Masaru?" zeptal se ho. Jeho jestřáb mu ale pohled jen oplácel a poté se zvedl do výše a vyrazil napřed.
Mladík seskočil ze stromu, na kterém doteď seděl. Kapuci šedočerné mikiny si stáhl více do tváře a ruce, na jejichž zápěstí měl navlečená černá potítka, zabořil do kapes tmavých kalhot. Loudavým krokem plným nechutě vyrazil do vesnice.
Při procházení ulicemi nasadil obvyklý výraz lhostejnosti, který za dobu pobytu zde vypiloval k absolutní dokonalosti. Ta myšlenka v něm vyvolala chvilkové sarkastické veselí. To však zmizelo, když před sebou spatřil blížící se rudý dům s do očí bijícím znakem "oheň".
Nezbývalo mu než do vysoké budovy vstoupit. Prošel chodbami a stanul před těmi dveřmi. Klepáním se neobtěžoval a rovnou suverénně vstoupil do místnosti.
Naskytl se mu pohled, při kterém nevěděl, zda se smát, či bublat vztekem, který poslední dobou chytal, kdykoli ho uviděl.
V malém pokoji byl pracovní stůl - který však nebyl pod štosy papírů téměř vidět -, a za ním nová otáčivá židle, na které seděl mladý muž v oranžových teplácích a modrém tričku se znakem spirály. Hlavu měl položenou v papírech a na opálenou tvář mu dopadaly jasně žluté sluneční paprsky z dokořán otevřeného okna, na jehož parapetu si trůnil jeho jestřáb. Nově příchozí se na něj vztekle podíval a hlasitě bouchl dveřmi. Sledoval, jak se kštice hustých zlatých vlasů pohnula. Vzápětí se ozvalo mohutné zívnutí a už se na něj dívali dvě modré studánky s tmavými kruhy pod očima.
"Eh?," zamumlal Šestý Hokage nepříliš inteligentně. "Sasuke?"
Uchiha si povzdychl. "Cos chtěl?"
Obličej nejsilnějšího shinobiho ve vesnici (a pravděpodobně i na celém světě) se rozzářil.
"Napadlo mě, jestli nechceš jít dnes večer v devět na barbecue."
Sasuke na něj nechápavě zíral. "Cože?"
"No, budou tam všichni z našeho ročníku, plus teda Tlustoobočnatec a Tenten."
"Tím víc důvod nejít, ne?"
"Proč ne? Bylo by to jak za starých časů, navíc..."
"Tomuhle fakt věříš, Naruto?"
Blonďák si povzdychl. "Vím, že se mnohé změnilo, ale my jsme stále stejní. Bude to v pohodě..."
"Nepotřebuju utěšovat," přerušil ho znovu. "Odpověz na otázku."
Naruto se na něj podíval svýma modrýma očima. Nemusel ani odpovídat a Sasuke už věděl, co řekne.
"Jo. Věřím tomu."
Tentokrát si povzdechl Uchiha: "Jsi stejně naivní jako vždy, Usuratonkachi." S těmito slovy se odvrátil a vykročil ke dveřím.
"Počkej," křikl za ním Naruto. "Takže přijdeš?"
Sasuke se zastavil. "Možná."
"Slibuješ?"
"Jo," opáčil netrpělivě a nechápal, proč se mu na rtech rozhostil ten pitomý úsměv. Rychle se otočil a odešel z "Narutovy kanceláře" (jak podivná kombinace slov). Zamířil pryč.