Skrytá tvář šílenství Prolog

Běžel.
Slunce se zvedalo vysoko nad vrcholky statných listnáčů a zvolna začalo osvětlovat krajinu. Stíny postupně mizely a malí ptáčci, skotačící po větévkách, zvesela opěvovali příchod nového rána.
Tvrdě se odrážel z větve na větev a kličkoval mezi stromy. Snažil se skrýt svou stopu. Přesto ale mohl slyšet, jak se jeho pronásledovatelé blíží. Nebylo úniku, nebylo kam se schovat. Světlo mu bralo naději na útěk, jeho žhavé paprsky cítil v zádech i na obličeji a měl pocit, že září přímo na něj, jakoby říkalo "pojďte si pro něj, tady je". Pomalu ho přemáhala únava a stromů, které mu jako jediné poskytovaly alespoň malé krytí, rychle ubývalo. To mělo ale i své plus - znamenalo to, že se blíží k hranici této země. To mu bylo nadějí.
Přes své neklidné myšlenky si uvědomil, že zvuky za ním utichly. Už neslyšel žádné hlasy, žádné šustění odrážejících se podrážek, ani štěkot psů. Že by ho ztratili? Ne, pomyslel si okamžitě. Přinutil se přidat do kroku. Soustředil se na zvuky za sebou - to ticho ho znervózňovalo.
Zaslechl šust před sebou. Zvedl hlavu.
Do tváře ho uhodila něčí pěst a on v návalu překvapení vypustil chakru z noh a pustil se. Padal, zem se před ním otevírala jako pekelný chřtán. Soustředil svou chakru do rukou a znovu se ztěžka vyhoupl na strom. Tvář ho po úderu brněla a celým tělem se mu rozlévalo vyčerpání.
Odfrkl. Jak se mohl nechat nachytat na tak jednoduchý trik? Teď čelil tváří v tvář pěti - vážně jich poslali jen pět? - speciálně vycvičených anbu.
"Tady končíš, Uchiho Sasuke," řekl jeden z nich.
Jen se ušklíbl. "Jako byste mě dokázali porazit!" křikl, bleskově vytáhl katanu a vrhl se proti nim. Jen tam stáli, ve tvářích žádný strach či nejistotu a hněv, jenž obvykle vídal u svých nepřátel. Nepřemýšlel nad tím a zaútočil...
A tehdy si to uvědomil. V jediném paprsku ostrého kopance, jenž ho zasáhl stejně rychle jako slavný žlutý blesk, to pochopil. Zoufale nízký počet anbu. Jejich klid a sebejistotu. Jejich tvář plnou vítězství...
Odskočil na větev za sebou, která se pod ním zlehka zhoupla a rozhlédl se. Pokud měl někdy nějakou šanci na útěk, právě ji ztratil.
Oni ho porazí. Zajmou a poté zabijí, možná že rovnou. Pokud to však on dovolí...
Každopádně už nikdy nebude moct být svobodný...
Hořce se zasmál. A byl snad někdy? Neustále byl ovládán a manipulován - Itachiho iluzemi, Orochimarovou silou, lživými slovy Tobiho... a v neposlední řadě i vlastní slabostí.
"Zdar," pozdravil nového příchozího, v hlase co nejvíce opovržení.
"Sasuke," jeho jméno vyslovené jím se do něj zabodlo jako ostří. Přesto se přinutil k úsměvu, ve kterém však nebyla ani stopa radosti.
"Zase budeš hloupě kecat?," otázal se se smíchem. Svůj sharingan zabodl do jeho zářivých očí, modrých jako nebe bez jediného mráčku. Na chvíli mu připomněly lidi, kteří pro něj dřív bývali přáteli... Jak moc se teď nenáviděl za své slabošské myšlenky.
"Naruto!" vykřikl.
Shinobi v oranžové teplákovce a s rudým pláštěm kolem ramen zavrtěl hlavou. Zlatavá kštice se mu při tom pohybu roztřásla. "Přivedu tě domů, Sasuke. A tentokrát už doopravdy!" Vytáhl kunai, který se okamžitě rozzářil světle modrou chakrou. Ta ale rychle přešla v oranžovou, silnou chakru, stáčející se v divokých spirálách okolo malé zbraně.
Takže tentokrát nebudeš jen fňukat, co? pomyslel si ve vteřině Sasuke. Stiskl Kusanagi a pozvedl ji Narutovým směrem. Katanu obklopily nezkrotné blesky.
Oba nepřátelé se vrhli proti sobě, blesk proti ohni. Jejich zbraně se s ostrým zařinčením střetly, načež od sebe oba shinobi odskočili.
Sasuke sklonil katanu. Už se svého útěku byl vyčerpaný, teď už zrychleně oddychoval. Musí to rychle ukončit. Jenže i kdyby se mu podařilo porazit svého životního (ne)přítele, ty otravné anbu pobíhající okolo už asi vážně nezvládne. Zaklel. Tímhle tempem ho vážně porazí. Ale on se nedá. Bude bojovat až do posledního dechu.
Máchl Kusanagi a zasunul si ji zpět do pouzdra za opaskem. Sevřel zápěstí své levé ruky a nechal jí prostoupit raitonem. Rukou mu probíhalo lehké vibrování. Upřel svůj ledový pohled na své protivníky.
Naruto vytvořil klon. I on měl okamžitě připravený svůj útok, v pravačce se mu objevila koule nahusto stlačené chakry. Znovu proti sobě vykročili. Jutsu se do sebe ničivou silou zabodla, zatímco ninjové vzkřikli jejich název. Vzápětí je ohlušilo řinčení a les se rozzářil bledým světlem. I po všech těch letech si byli rovni.
Černovlasý mladík se zastavil o jeden z kmenů a zády se k němu přitiskl. Jeho Chidori tentokrát neobstálo, ale ani Narutův Rasengan si nevedl lépe. Obě techniky se vyrušily navzájem, oba teď stály opřeni o strom několik metrů od sebe.
Že by ještě dokázal utéct? Sasuke sledoval Narutův obličej. Ani on nevypadal zrovna energicky. Už se chystal otočit a...
Obklíčili ho.
Pitomí ANBU, na které už téměř zapomněl. Teď stáli kolem něj, všech pět na něj upíralo bystré oči, ve tváři uspokojení. Nakonec nebyli tak neschopní, jak si myslel. Sasuke se chystal zaútočit, náhle se za ním ale znovu mihl zlatavý stín. A s ním i velká bolest v hrudi.
Půda pod ním se zbarvovala do ruda. Havraní vlasy měl slepené vlastní krví. Zamrkal, jak se mu červená tekutina dostala do očí. Po sharinganu v nich už nebylo ani stopy. Nahradila ho jen matná čerň. Ztrácel vědomí.
Poslední co uviděl byl rudý plášť, divoce se vlnící a zastiňující jasně modré nebe.
"Promiň, Sasuke," zašeptal Šestý Hokage.