Poslední Dračí odkaz - Díl 3: Věci se dávají do pohybu - část 2.

Kráčel po rozpadajících se točitých kamenných schodech vstříc nekonečné temnotě, která se rozprostírala pod ním. Nepotřeboval žádné světlo, jeho oči viděly skrze tmu lépe než ty lidské. Kroky se hlasitě odrážely ozvěnou, co chvíli se ulomil malý kousek kamene, který se s hlasitým lomozem zřítil do hlubin dolu. Poslední krok a jeho nos ucítil známý chladný zatuchlý vzduch tohohle jeskynního dómu.
Lusknutím prstů zažehl pochodně, které vysely na zdech po celém obvodu dómu. Přešel ke stolu, na kterém stála velká obsidiánová koule zasazená do zlatého podstavce ve tvaru dračího spáru. Přejel po kouli rukou a čekal. Za chvilku se v ní objevily dvě žluté oči s černými zorničkami.
„Uvedl jsem věci do pohybu, mistře. Je jen otázkou času než klan Hyuuga padne naší rukou.“
„Výborně Nylaene, můj žáku,“ ozval se hluboký nepřirozený hlas ani trochu podobný lidskému, který jakoby z jeskyně vysával všechno teplo i svit pochodní před ním pomalu pohasínal.
Zaskřípal zuby při zvuku toho jména, které tak nenáviděl. Ruce zatnul v pěst, až mu na nich naskočily žíly.
„Tímhle jménem mě už nikdy neoslovujte,“ vykřikl vztekle a pod náporem jeho emocí se začala celá jeskyně otřásat.
Pobavený smích se rozléhal celou jeskyní.
„Vidím, že stále ti je proti srsti jméno, které ti dala tvá matka.“
„To jméno mi dal otec, ne ona. On chtěl, abych se tak jmenoval, parchant, kterého později zavrhl stejně jako ženu, která ho milovala, víc než svůj vlastní život, aby si mohl vzít co*ru stejně vznešené krve jako byl on sám,“ křičel rudý vzteky na křišťálovou kouli. V zemi se začaly objevovat praskliny, ze stropu začaly padat krápníky. Tak silný byl jeho hněv.
„Uklidni se, můj učedníku nebo se tvá síla vymkne kontrole a pohřbíš sám sebe tady zaživa.“
„Omlouvám se, mistře, přijměte prosím moji omluvu, nechal jsem se unést svými emocemi a ukázal tak před vámi svoji slabost.“
„Omluvu akceptuji, ale ať už se to víckrát neopakuje nebo tě potrestám a ty víš moc dobře jak rád trestám ty, co jsou v mých očích slabí a bezcenní.“
„Ano, mistře to vím.“
„Tak tedy, Ziraeli jak přesně jdou naše plány.“
Při zvuku svého nového jména, které mu dal mistr jako symbol toho, co skutečně představoval se usmál, vzedmula se v něm pýcha.
„Tyčka se dostala do domu Hyuugů, Dědic ji tam sám odnesl. Podle posledních zpráv, co mám od svého služebníka, kterého jsem do ní zapečetil, čeká na chvíli, aby se mohl zmocnit vhodného těla a infiltrovat klan zevnitř a volně se pohybovat po domě.“
„To jsou dobré zprávy. Co knihovna, našel jsi to pro co jsem tě poslal?“
„Ne, nic tam nebylo. Všechny ty knihy byly jen obyčejné kopie nic víc.“
„Takže to museli dát někam jinam, společně s ostatními pravými knihami.“
„To mě také napadlo, proto jsem knihovnu vyhodil do povětří a zanechal tam vypálený svůj znak. Dědic se už určitě svěřil se svými sny, které by vůdci klanu měly napovědět co se začíná dít a pokud ne, tak můj znak se o to jistě postará. Každý vůdce klanu ho moc dobře zná,“ řekl se zlověstným úsměvem na tváři.
„Velmi dobře jsi to zařídil, moc dobře.“
„Co budeme dělat teď, mistře?“
„Necháme věcem volný průběh. Počkáme na zprávu od tvého zvěda a podle toho budeme poté jednat.“
„Není to nerozumné?“
„Možná je a možná není. Teď je na tahu náš soupeř, který nemá tušení o ničem co se doopravdy chystáme udělat. Dali jsme mu jen části skládačky, které by ho měly navést k odpovědím, které však přinesou jen další otázky.“
„Ale co ta dívka, která by měla být reinkarnací mé matky?“
„O tu bych se nebál. Nenávist tvé matky stvořila jeden z nejsilnějších klanů, který později vinou své vlastní degenerace zapomněl jakou skutečnou silou mohou vládnout. Zatím ji nenápadně pozoruj, ale do ničeho se nemotej, jasné, Ziraeli?“
„Ano, mistře.“
Žluté oči zmizely a s nimi i ona děsivá přítomnost zla, která po celou dobu naplňovala celou jeskyni.
Zirael si oddechnul, svalil se na židli a stáhl si kapuci z hlavy, která odhalila jeho stříbřitě bílé vlasy.
Ponořil se do vlastních myšlenek, začal spřádat síť intrik a nástrah přemýšleje, co teď asi druhá strana udělá. Přitom stále musel myslet na tu dívku, která měla být reinkarnací jeho matky.
„Tenten,“ pronesl tiše a na tváři se mu udělaly vrásky z toho, co s ní asi mistr plánuje udělat až se zbaví Hyuugů.

(…)

Hinata celou noc společně s ostatními hasila požár knihovny, když konečně bylo po všem přidala se k ošetřovatelkám klanu se starostí o raněné, popálené a přiotrávené kouřem.
Poprosila otce, aby mohla poslat někoho, kdo by přivedl mediky z nemocnice, ale ten jí to zakázal neb pachatel toho požáru by mohl být stále v domě, takhle by se dostal snadno ven.
Naštěstí nikdo nebyl vážně zraněn. Ani popáleniny nebyly žádného vážnějšího rázu. Vše, co z toho nešťastného večera vzniklo byla zničená knihovna Hyuugů a dva mrtví strážci, kterým by už stejně nikdo nedokázal pomoci, výbuch je zasáhl plnou silou, jejich zranění byla příliš vážná a na místě jim podlehly.
Hinata ráno bloumala domem, vnímala tu špatnou náladu všude kolem sebe a dívala se do tváří lidí, kteří nemohli uvěřit tomu, co se minulou noc stalo, jak se vůbec někdo mohl opovážit zaútočit na dům Hyuugů a zničit knihovnu. Snažila se obyvatele sídla rozveselit, s každým si pohovořit, ujišťovala je, že viník bude dopaden a náležitě potrestán. Lidé ji byli moc vděční za její útěchu a pomoc, která se jim od ní dostávala.
Uvolnila svůj pokoj matkám s dětmi, který se nacházel v Jižní části sídla, jež bylo daleko od všech těch hrůz, strachu, stresu a napětí. Matkám řekla, že je teď jejich, cokoliv budou potřebovat stačí jen zazvonit na služebné, které jim vše potřebné obstarají. Matky ji byly ze srdce vděčné a ptaly se jí jak jí to jenom oplatí. Hinata je zadržela, řekla jim, že v takových chvílích si musí všichni pomáhat. S úsměvem na rtech odešla ven, aby se podívala, co je ještě potřeba.
Neji ji na oplátku nabídl svůj pokoj, aby si měla kde odpočinout. Hinata jeho nabídku zdvořile odmítla, ale on trval na svém. Nakonec tedy souhlasila.
Po celonoční a ranní dřině doklopýtala do Nejiho pokoje, svalila se na postel jak široká, tak dlouhá. Oči se jí zavíraly nahromaděnou únavou, ona pomalu odplouvala do říše snů. Rukama pátrala po polštáři, aby si mohla udělat větší pohodlí. Dotkla se ho, přitáhla si ho k sobě. Přitulila se k němu a tichounce s úsměvem na rtech zašeptala. „Naruto.“
Ze sladkých růžových snů ji probudilo, jak něco kovového dopadlo na zem.
Otevřela unavené oči a ještě celá rozespalá se dívala na podivnou kovovou černou tyčku, válející se po zemi.
Promnula si oči, aby mohla lépe zaostřit a rozeznala, že ji zdobí dračí hlava s rubínovýma očima. Hinatě se zdálo jako by si ji nepřátelsky prohlížely. Zahnala své představy, natáhla se pro ní a začala si ji bedlivě prohlížet.
Líbila se jí. Byla lehká, zvláštní, měla dojem, že na dotek příjemné hřeje. Najednou si všimla, jak se po celém jejím obvodu začínají objevovat rudě žhnoucí slova. Snažila se je přečíst, ale nedokázala jim porozumět, „Možná nějaký kód nebo prastarý jazyk,“ pomyslela si.
„Ááááá, další Cizinec co ruší bezdůvodně můj spánek, ani on není vhodným kandidátem, no co se dá dělat, necháme ho zase vybuchnout, třeba to přiláká někoho schopnějšího,“ pronesla škodolibě bytost zapečetěná v tyčce.
Hinata ucítila jak se tyčka začíná čím dál tím víc zahřívat a slova na ní se změnila. Ani nevěděla proč, ale stiskla ji silněji a uvolnila trochu své chakry.
„Uděláme další BUM, bude další BUM TYDY BUM, pokoj bude na rudo, střeva budou všude létat, každý do na mě sáhne to pokaždé šeredně odskáče,“ prozpěvovala si bytost v tyčce sama pro sebe, když ucítila jak ji ta lidská bytost stiskla, přitom uvolnila svoji chakru, která jí byla povědomá. Rozhodla se s výbuchem počkat a začala ji bedlivěji zkoumat.
„Ale, ale, ale ty jsi příbuzná s dědicem, ta kterou on musí chránit a pro kterou musí obětovat i svůj vlastní život. Hmm, zajímavé. Dcera vůdce klanu, vážená, ale všemi podceňovaná. Skryté emoce a síly, které se bojíš probudit. To ty budeš ta osoba, kterou hledám. Ano jsi vhodná, moc vhodná pro mé plány. Mistr bude potěšen, že jsem našel tak vhodného člověka, který splní jeho sny,“ pronesla bytost samým štěstím bez sebe a vzápětí uvolnila svoji zákeřnou sílu.
Hinata se s údivem dívala na tyčku, která se sama od sebe začala kroutit a svíjet v její ruce. Chtěla ji pustit, ale nedokázala to, ruka ji vůbec neposlouchala, jako kdyby byla chromá.
Dračí hlava otevřela svou tlamu dokořán, ve které se zaleskly černé kovové zuby a její rubínové oči planuly zlověstným ohnivým svitem.
Hinata chtěla křičet, ale bylo to stejné jako s její rukou. Ústa otevřená dokořán, ale nevyšla z nich jediná hláska ani zoufalé volání o pomoc.
Tyčka jí zajela pod rukáv mikiny a jako odporný kovový had se doplazila k jejímu krku, hlavou zajela pod ochranou čelenku a její ostré zuby se zakously do masa.
Hinatě tekly slzy z očí, celá se třásla, chtěla křičet, bolest ji doslova oslepovala, byla bezmocná. Její tělo už nepatřilo jí, patřilo někomu nebo spíše něčemu jinému. Cítila žár železných zubů, jed který jí začínal kolovat tělem. Už toho víc nedokázala vydržet, upadla do sladkého bezvědomí, které ji pomůže zapomenout.
Probudila se asi tak za hodinu. Slastně se protáhla, promnula si oči, uklidila po sobě postel a byla plná energie. Spánek ji opravdu pomohl načerpat další síly.
Přešla k zrcadlu, aby se trošku upravila, aby vůbec mohla vyjít ven mezi lidi. Po chvilce uznala, že jí to sluší, že se půjde podívat co je nového a zjistit jaké kroky zatím její otec učinil.
Naposledy se podívala do zrcadla a její oči v tu chvíli byly rudé. Zorničky zmizely a s nimi i bílé bělmo, které normálně lidé mají.
„Teď jsi jen má, moje sladká malá holčičko,“ řekla nelidským hrubým hlasem jako když o sebe skřípe kov, rty rozzářil nebezpečný úsměv.
Zatřepala hlavou upravila si ještě mikinu a vyběhla ven z místnosti směrem do knihovny.

(…)

„Ahoj, Tenten, tak jaký byl trénink,“ zeptal se Kotetsu, znuděně se opírající o bránu.
„Užila jsem si ho a pěkně se při něm protáhla, co vy tady takhle lelkujete, kdyby vás viděla Tsunade-sama tak by vás měsíc nechala uklízet veřejné záchodky.“
„Víš, co se říká, co oči nevidí to srdce nebolí a mimoto Tsunade dneska dostala speciální zásilku a podle toho cinkání, které se ozývalo, když jsme tu bednu nesli soudím, že v ní bylo saké. Nechala si ho poslat v bedně od banánů, aby tím zmátla Shizune,“ řekl tiše Kotetsu, přitom se usmíval.
„Stejně si ale myslím, že jí to neprojde, Shizune má oči a uši všude zvláště když jde o to, aby Tsunade udržela střízlivou, kvůli práci. Jo, Tenten než zapomenu tak tě hledal Lee, podařilo se mu tě najít?“ zeptal se jí Izumo a zvedl oči od knihy.
„Lee? Jo, Lee. Vy myslíte takového vysokého kluka v zeleném elastickém trikotu s účesem podle kastrolu a huňatým obočím?“
Kotetsu a Izumo se na sebe nechápavě podívali.
„Hádám, že tě tedy našel,“ zeptal se Izumo.
„Ano našel. Společně jsme si zaběhali, vášnivě prodiskutovali moji váhu a Lee teď zkouší techniku úniku, kterou jsem pro něj nachystala,“ odpověděla Tenten se škodolibým úsměvem.
Kotetsu a Izumo se na sebe opět podívali, když viděli na tváři Tenten ten děsivý úsměv, ze kterého jim běhal mráz po zádech. Došlo jim, že Lee zřejmě porušil jedno ze základních pravidel, které se před ženami nesmí nikdy říkat a to poukazovat na jejich váhu, že jsou trošičku víc širší v pase než obvykle.
„A myslíš, že Leemu bude trvat dlouho dostat se z té techniky?“ zeptal se Izumo.
„Co myslíte? Jak dlouho by trvalo vám dvěma dostat se ze stromu, ke kterému by vás někdo přišpendlil hlavou dolů stovkou kunaiů, vyhnout se pavučinám drátů, které vedou k desítkám pastí, z nichž každá je jiná a životu nebezpečná, nakonec prokličkovat minové pole?“
Oba dva polkli, při představě toho všeho, co jim Tenten právě řekla, jejich strach se ještě zdvojnásobil.
„No, my si myslíme, že tohle by rozhodně nějaký ten čas zabralo,“ řekli Kotetsu a Izumo najednou.
„To jsem ráda, že chápete v jaké je Lee situaci a chraň pánbůh toho, kdo by se mu pokusil pomáhat, ten by to také pěkně odskákal,“ pronesla varovně Tenten směrem k těm dvěma.
Kotetsu udělal pár kroků zpět, aby nebyl u Tenten tak blízko a Izumo se stáhl víc do stínů strážní boudy, aby na něj nebylo tolik vidět. Oběma přitom běhal mráz po zádech z toho, co řekla a vůbec se jim nelíbil Tentenin podivný svit v očích.
„Mohla bych se vás na něco důležitého zeptat, Kotetsu, Izumo?“ pronesla s milým úsměvem a svůdným hlasem „Nepřipadám vám tlustá, nebo snad ano?“
„Ty a tlustá? Kdes na tom byla? Máš lepší postavu než jakákoli holka ve vesnici. Kdybys nebyla kunoichi mohla bys z fleku dělat modelku,“ vyhrkl ze sebe Kotetsu.
„Dokonce jsem zaslechl jak Tsunade, Sakura a Ino žárlí na tvoji postavu a vysílají špehy, aby zjistili, jak si udržet svoji dívčí krásu a svěžest,“ přitakal rychle Izumo.
„Ale vy jedni lichotníci,“ mávla Tenten rukou a začala se červenat.
„Jste tak milí a hodní, že mi to říkáte. Tak se tu zatím hezky mějte a dávejte pozor, aby nám někdo neukradl vesnici. Zatím pa, hoši,“ pronesla se zářivým úsměvem, vydala se po hlavní cestě dál do vesnice.
„To bylo o fous,“ vydechl úlevou Kotetsu a svezl se na zem.
„To máš pravdu, ještě teď se mi z toho třesou kolena při představě, co by se nám asi stalo, kdybychom nelhali tak přesvědčivě. Ale co chudák Lee, ten to asi musel schystat pořádně. Neměli bychom mu jít přeci jen na pomoc nebo to říct, alespoň mistru Gaiovi.“
„BLÁZNÍŠ?!! Kdyby zjistila, že jsme mu pomohli nebo to někomu řekli tak skončíme stejně jako Lee. Možná ještě hůř.“
„Hmmm, možná máš pravdu. Lee si určitě dokáže poradit sám, když se zamyslím nad tím co nám tady říkala, tak se mi nechce věřit tomu, že by Leemu udělala takové věci,“ pronesl Izumo zamyšleně.
„Je to ženská na to nesmíš zapomenout, jejich hlavním rysem je to, že jsou nevyzpytatelné.“
„To ano, ale že by zašla až tak…,“ Izumova slova přerušila série výbuchů a vyděšený křik hejna ptáků, které se zvedlo nad lesem, rychle odlétalo pryč.
Izumo a Kotetsu se dívali tím směrem, ztuhlí jako solný sloup, srdce tlukoucí jako o závod, třesoucí se jako osamělý strom v bouři.
„Myslíš, že…“
„Neeee, určitě stačil otevřít Brány, počkáme deset minut, pak tam někoho pošleme.“
„Raději pět, ale o těch pastích se raději nebudeme zmiňovat, jestli se chceme dožít důchodu.“
„Dobře, ale nezapomeň, že jsem měl pravdu, když jsem ti říkal, že ženy jsou nevyzpytatelný,“ řekl Kotetsu s vítězoslavným pohledem, v duchu doufal, že Leemu nic není, dívajíc se s obavami nad dalšími výbuchy, přicházející od lesa.

(…)

Tenten se vracela domů, když za sebou uslyšela sérii výbuchů škodolibě se usmála. Vypadalo to, že Leemu se nějak podařilo odšpendlit od stromu a dostat se přes první část pavučiny složené z výbušných lístků. Třeba ho tahle malá lekce naučí tomu, jak se má chovat k dámě. Na druhou stranu byla, ale zase ráda, že si mohla s někým o včerejšku promluvit a dostat tak ze sebe ten nahromaděný vztek a frustraci, kterou měla jen díky Nejimu.
Pomalu se procházela po hlavní ulici, nakukovala do výkladních skříní obchodů a dívala se co mají nového. Zastavila se u krámku s oblečením a v duchu si říkala, že možná nastal čas, aby obměnila svůj šatník, pořídila si něco vkusnějšího a odvážnějšího, na co by se jí už konečně podařilo ulovit nějakého toho kluka. Rychle, ale tuhle myšlenku zavrhla neb kluci jsou stejně jen na obtíž, šla se raději podívat do obchodu se zbraněmi jestli nemají nějaké nové úžasné zbraně.
Zvonek nade dveřmi zacinkal, Tenten vešla do příjemného chládku obchodu. Zhluboka nasála tu vůni oceli a železa, kterou tolik milovala.
„Dobrý den, Mikaeli-sama, to jsem jen zase já, Tenten,“ zavolala když nikoho v obchodě neviděla.
„Zdravíčko Tenten, copak tě opět přivádí do mého skromného obchůdku?“ řekl s úsměvem Mikael, vycházeje ze zadní části obchodu, kde měl dílnu.
Mikael byl muž středních let, měřil málo přes dva metry a jeho statná postava budila respekt, zvláště pak, když na vás dopadl jeho stín. Hřívu černých vlasů měl jako obvykle staženou do koňského ohonu, aby mu nepřekážela při práci. Silné ruce si utíral do kožené zástěry. Tenten ho asi vyrušila zrovna když pracoval.
„Omlouvám se, zdali vás ruším při práci, Mikaeli-sama.“
„Ty a rušit mě, neblázni. Má nejlepší a nejoblíbenější zákaznice mě nikdy nemůže rušit. Kolikrát ti mám opakovat, abys mě neoslovovala tak formálně mám z toho pak pocit, že jsem děsně starej, říkej mi prostě Mikaeli, jako všichni mí přátelé,“ usmál se přátelsky na Tenten, poplácal ji po rameni tak silně, až málem upadla na zem.
„Dobře, Mikaeli,“ usmála se na něj, měla co dělat, aby se nezačala červenat při představě, že ji považuje za svého přítele.
„Přišla ses podívat co mám nového, viď?“
„Jakpak jsi to uhádl?“
„I ty jedna šibalko,“ odvětil se širokým úsměvem na tváři a pohladil ji po hlavě až ji celou rozcuchal.
„Jen se tu porozhlédni dle libosti. Můj obchod je i tvým, kdybys něco potřebovala tak jsem vzadu, potřebuji tam něco dodělat,“ řekl a zmizel za černým těžkým závěsem.
Tenten se procházela kolem polic a stojanů se zbraněmi. Všechny si bedlivě prohlížela, žasla nad nimi. Připadala si jako malé dítě v hračkářství.
Některé zbraně si vzala do rukou, aby je potěžkala, zjistila jakou mají váhu a jak by se jí s nimi zacházelo. Její kroky spěly čím dál víc do zadní části obchodu, kde jí podle jejích znalostí přišlo, že se dívá na zbraně, které mohou být hodně staré a historicky cenné. Podívala se na jednu cedulku, která visela na jílci katany a začala si ji pro sebe číst: „Kanigari – hromový meč, podle pověstí schopný přivolat bouři. Vlastníkem byl mistr meče Orinooki, který padl v První velké válce ninjů poté, co sám zastavil spojenecké armády Skryté Mlžné a Deštné vesnice. Cena: Sto milionů Ryo.“
Tenten se na cedulku, zvláště pak na cenu užasle dívala, div jí nevypadly oči z důlků. Netušila, že Mikael tu má až takhle vzácné, staré a silné zbraně. Měla chuť si vzít katanu do rukou, ale raději tu myšlenku rychle zavrhla, neb by se mohlo něco stát a ona opravdu u sebe neměla sto milionů Ryo. Cedulku vrátila opatrně na své místo a vydala se dál uličkou.
„Tenten.“
Zastavila se na místě, když uslyšela jak někdo volá její jméno. Začala se kolem sebe rozhlížet, ale nikoho neviděla.
„Možná, že mě volá Mikael, abych se šla na něco podívat,“ řekla si pro sebe v duchu a vydala se směrem k jeho dílně.
„Tenten, tady jsem,“ ozval se znovu hlas, ale tentokrát z druhé strany.
Tenten se podívala tím směrem, ale viděla jen slepou uličku, která vedla do zdi a nikam jinam. Zatřepala hlavou, znovu se zaposlouchala tentokrát pozorněji, ale jediné, co slyšela byl zvuk kladiva narážejícího o kov, jak Mikael vzadu v dílně pracoval.
„Asi únava z tréninku,“ řekla si a vydala se dál.
„Tenten, prosím pojď za mnou,“ ozval se hlas znovu. Tentokrát zněl, ale mnohem naléhavěji, jakoby z velké dálky.
V koutku mysli jí začala hlodat nepříjemná myšlenka, o které si nechtěla připustit, že by mohla být pravdivá a to, že by tu možná mohlo strašit. Už když jen Tenten na to pomyslela tak jí po celém těle naskočila husí kůže.
„Vždyť je to ale přeci hloupost, strašidla neexistují. Jsou to jen povídačky pro malé děti, které se jim vypráví, aby přestali zlobit. Jediný, kdo věří na duchy a strašidla, bojí se jich je tady Naruto,“ utěšovala se hlasitě Tenten, snažila si dodat svými slovy odvahu.
Po chvilce se uklidnila, vrátila se ke studování zbraní. Ten nepříjemný pocit však ne a ne zmizet.
Kráčela uličkou kam světlo špatně dopadalo, místy problikávalo.
„Tenten, tvůj osud už na tebe čeká,“ ozval se znovu onen záhadný hlas.
V obchodě se najednou prudce ochladilo, světla v místech kde stála zhasla, Tenten se ocitla v naprosté tmě.
„Mikaeli, tohle už opravdu není vtipný, jestli chceš někoho strašit, tak já ti sem přivedu děti z Akademie, na nich se můžeš vyřádit jak je libo, na mě totiž tyhle staré duchařské triky neplatí. Pokud sis nestačil všimnout, tak už jsem velká holka.“
Neozvala se žádná odpověď jak Tenten čekala. Cítila v sobě rostoucí vztek na to, že si z ní Mikael opravdu dělá legraci. Vykasala si rukávy a rozhodla se, že si to s ním půjde vyříkat z očí do očí. Když ale udělala krok opřel se do ní silný studený vítr, který ji donutil udělat několik kroků zpátky. Tenten začala drkotat zuby jak jí byla najednou strašná zima, sílil v ní nepříjemný pocit strachu, jak se topila v naprosté tmě.
Vítr byl stále silnější, tlačil ji dozadu, štípal ji v očích, až jí tekly slzy. Málem zakopla o práh dveří, jen taktak se stačila zachytit jejich futer. Vítr pomalu ustával, Tenten se vzpamatovávala, pevněji svírala futra, když v tom ji to došlo.
„Práh dveří? Futra? Nemá tu být náhodou zeď?“ polkla a pomalu otáčela hlavu. Do očí ji bodlo jasné zlaté světlo, které ji oslnilo.
Tenten naskočila husí kůže, ruce se jí třásly a začaly se v ní mísit pocity strachu, obav, údivu, nechápavosti a zvědavosti.
Strach byl pomalu odnášen tím zlatým hřejivým světlem, které bylo tak příjemné a uklidňující. Tenten hodila všechny své obavy za hlavu, vykročila do tajemné místnosti, která se před ní zčistajasna otevřela, i když si byla na sto procent jistá, že tu nikdy žádná nebyla neb v téhle části obchodu už byla tolikrát, že to tu znala i poslepu.

Zůstala stát zkameněná údivem ze vší té nádhery kolem sebe. Světlo loučí se odráželo od desítek, ba možná stovek těch nejúchvatnějších zbraní a zbrojí jaké kdy viděla. Oči jí létaly k jedné pak zase ke druhé, třetí, čtvrté, páté a pak opět k první. Připadala si jako v sedmém nebi. Tyhle zbraně byly jiné než ty v obchodě. Z těchto vyzařovala podivná aura moci, slávy, odvahy, naděje, síly, respektu, pokory, úcty. Tenten přišlo, že všechny tyto věci mají svoji osobnost, duši, která čeká, až ji někdo probudí.
Tolik se jich chtěla dotknout, vyzkoušet si je, dokonce je i vlastnit, ale z nějakého podivného důvodu věděla, že na to nemá právo, že tyto relikvie z dávných časů nejsou určeny pro ni, ale čekají na toho koho sami uznají za vhodného, aby je mohl nosit.
Jak se tak mezi nimi procházela rozpoznávala na některých symboly klanů Listové vesnice jako byly Uchiha, Hyuuga, Nara, Akimichi, Yamanaka, Sarutobi, Inuzuka, Aburame, ale také poznala znaky i jiných klanů z jiných vesnic a některé, které vůbec neznala ani nikdy neviděla. Možná, že patřili klanům, které už dávno zanikly, vymřely, byly zapomenuty nebo se někde skrývají.
Všechno to, ale nebyly jen zbraně a zbroje, ale našla tam i knihy, amulety, náramky, medailony, čelenky, diadémy, lahvičky s podivnými různobarevnými lektvary možná, že jedy, lovecké trofeje, spoustu dalších a dalších věcí jen tak halabala položených na policích nebo neuspořádaně hozených do kouta.
„Chtělo by to tady trošku uklidit,“ řekla si Tenten a přejela prstem po jedné z polic, na kterém se jí usadila silná vrstva prachu.
„Mikael asi není moc pořádku mírumilovný člověk. Možná bych se mu mohla nabídnout, že mu to tady uklidím, seřadím a zkatalogizuji. Je přeci hřích nechat všechny tyhle úžasné poklady jen tak se tu válet v prachu a špíně.“
Tahle místnost ji ze všeho nejvíc připomínala nějakou pokladnici všech relikvií Skryté Listové vesnice, nejen jí. Všechno podle toho, co tady viděla, musely být hodně staré, dokonce prastaré artefakty. Poznávala úchvatně poctivou rukodělnou práci mistrů kovářů a zbrojířů a musela nad ní žasnout. Každý kousek byl umělecké dílo, měl v sobě duši toho kdo ji vytvořit spolu s kouskem jeho života. Když nad tím přemýšlela, dojalo ji to až k slzám.
Ze studia ji vyrušil onen nepříjemný pocit, který ji na tohle místo zavedl.
Místností se začal šířit nepříjemný chlad. Tenten šly najednou od pusy obláčky páry a začala se klepat zimou, větší než předtím.
Náhlý poryv větru shodil dvě kopí v rohu místnosti. Tenten se instinktivně otočila tím směrem, v ruce připravený kunai. Oči se jí rozšířily zděšením, když hleděla na přízračnou postavu ženy, vznášející se ve vzduchu, která se na ní usmívala a rukou ukazovala na polici nalevo od ní.
Tenten se nedokázala ani pohnout, chtěla s křikem utéct, ale nešlo to. Nohy se ani nehnuly.
Dívala se dál na přízrak ženy a chtě nechtě musela uznat, že vidí opravdového živého nebo vlastně neživého ducha. Snažila se trošku uklidnit, ale nějak se jí to nedařilo. Prohlížela si ženu, která stála pár kroků před ní a přitom jí přišla povědomá, jako by ji už někde viděla. Po chvilce přemýšlení přišla na to kde. Před ní stála Teiren, žena z jejích snů, které jí už několik měsíců nedávaly spát.
Duch se na ní vědoucně usmál jako by snad věděl, že ji Tenten poznala, ví, kdo před ní stojí, tedy se vznáší ve vzduchu.