Minatův příběh lásky - Kap. 6

Kapitola 6.

Minato právě vylezl ze sprchy, když někdo zaklepal na dveře. Kdo to může být? Omotal si ručník okolo pasu, prohrábl si dosud mokré vlasy a pospíšil si otevřít. Za dveřmi stál jeho přítel Takashi.

„Nazdar, Minato,“ zahlaholil vesele. „Koukej se oblíct. Za patnáct minut máme bejt v kanceláři Hokage.“
„Jasný. Byl jsem běhat, tak jsem si dal sprchu,“ vysvětlil svůj sporý úbor. „A co po nás stařík chce?“
„Mise, mise, mise,“ div nezpíval radostí Takashi. „Konečně máme společnou misi. Jako tým 13.“
„I s Kushinou, co,“ zavrčel nevlídně.
„Jo. Co je? Jste se zase chytli?“ zajímal se Takashi.
„Hm,“ zabručel Minato. „Pojď dál a já ti to povím.“

Vešli dovnitř. Zatímco se oblékal, vypověděl svému příteli, co se včera stalo. Sotva domluvil, Takashi se rozesmál. Trvalo dlouho, než se uklidnil. Když však spatřil ublížený výraz v obličeji svého kamaráda, okamžitě zvážněl.
„Promiň, ale jinak jsem nemohl,“ omlouval se. „Ty seš takovej smolař, že se to nevidí.“
„Mi povídej,“ kysele odtušil Minato.
„Ale buď v klidu. Takovýhle věci se prostě stanou. Až jí to projde hlavou, tak ti to odpustí. Přece tě nebude navěky nenávidět jenom kvůli tomu, žes na ni vylil rámen,“ zavrtěl pochybovačně hlavou Takashi.
„Tos ji měl vidět včera,“ poznamenal Minato a zapnul si opasek.
„Áááá, to by byl v tu chvíli napruženej asi každej,“ mávl rukou Takashi. „Dneska sice vypadala trochu nevrle, ale to možná bylo tím, že je docela brzy ráno.“
„Tys byl u ní?“ překvapeně na něj Minato pohlédl. „Kde bydlí?“
„No, není to odtud daleko,“ přikývl jeho kamarád. „Jo, byl. Chvíli před tím, než jsem přišel k tobě.“
„Hele a jak vlastně víš, že máme misi?“
„Řekl mi to sensei. Vytáhl mě z postele, a že vás mám oběhnout.“
„Dobře, tak jdeme,“ řekl konečně hotový Minato, sotva si na hlavě zavázal ochrannou čelenku.

Netrvalo dlouho a stáli před budovou, kde sídlil vůdce vesnice. Takřka zároveň dorazil jejich sensei. Vzápětí se dostavila i Kushina. Pozdravili se, jen Minato byl rusovláskou ignorován. Jiraiya si napětí mezi nimi všiml a chmurně potřásl hlavou.

„No nic, bando. Jdeme zjistit, co mají pro nás za práci,“ zahlaholil vesele, aby rozehnal napětí ve svém týmu. Vešli do kanceláře Hokage.
„Dobře, že jste dorazili tak rychle,“ spokojeně pronesl Třetí. „Tady jsou informace o misi.“

Podal desky s několika papíry Jiraiyovi. Zbytek týmu se okamžitě srotil okolo svého senseie, jak se pokoušeli nahlédnout do desek.

„Takže země Sněhu,“ zabručel Jiraiya. „To je pěkně z ruky.“
„To ano,“ poznamenal Minato. „Ale nějak nejsem moudrej z toho předmětu mise. Ochrana karavany.“
„Je to tajná mise třídy A, možná S. Zaplatili za to předem a jako za misi S. Bližší informace se dozvíte na místě,“ pronesl Hokage a zabafal z dýmky tak mohutně, až na okamžik zmizel jeho obličej v oblaku dýmu.
„Proč to nedají vlastním ninjům? Nebo když už teda musejí sáhnout pro shinobi z cizí země, proč si je nenajali z Kamenné nebo Oblačné? Jsou blíž a jistě by to vyšlo levněji,“ zachmuřil se Minato a přimhouřil oči, jak usilovně přemýšlel.
„Nad tím jsme už taky přemýšleli,“ přikývl Hokage. „Dokonce jsme uvažovali nad tím, že misi odmítneme, ale vložil se do toho samotný feudální pán Ohnivé země. Takže jsme ji přijmout museli. Dokonce si vyžádal tebe, Minato a vašeho senseie.“
„V tom bude něco víc než obyčejná ochrana obchodní karavany. Zvlášť, když se o to zajímá samotný feudál,“ zamyslel se nahlas Minato. „Něco na tom smrdí.“
„Bohužel, není zbytí,“ zakroutil hlavou Třetí. „Na téhle misi se podílí feudální pán a neúspěch mise nebude tolerován. Na základě výsledku se prý budou odvíjet další vztahy naší země se zemí Sněhu.“
„Tohle je spíš práce pro speciální tým ANBU,“ poznamenal Jiraiya.
„Ano, ale jak jsem řekl. Byli jste vyžádáni vy dva. Takashi a Kushina s vámi půjdou jako krytí a záloha.“
„Dostaneme medika?“ zeptal se Minato.
„Ne. Všichni jsou mimo vesnici a ti, co slouží v nemocnici, tam také zůstanou,“ odpověděl Hokage.
„A bude to v pořádku,“ zeptala se kushina.
„V týmu jsou dva vysoce kvalifikovaní a zkušení jouninové. Poslouchejte rozkazy velitele a mělo by to být v pořádku,“ usmál se na ni stárnoucí vůdce Konohy.
„Teď jděte a hodně štěstí,“ propustil je ze své pracovny. Sotva za nimi zaklaply dveře, postavil se a přešel k oknu, odkud měl dobrý výhled na vesnici, kterou spravoval. Potáhl z dýmky, nechal dým převalit po jazyku a ztěžka vyfoukl. Dělal si starosti. Doufám, že budou v pořádku.

Vyšli před budovu, každý ztracený ve svých myšlenkách nad novou misí. Minato se tvářil ustaraně a usilovně přemýšlel. Co je tohle za misi? Ochrana obchodní karavany označená jako A mise, ale zaplacená jako S mise. To je holej nesmysl. Ostraha karavan byla vždycky označená jako B. A proč se o to zajímá náš feudál? Čím víc nad tím přemýšlel, tím víc mu to nesedělo. Něco tu chybí. Ale co?

Jiraiya se tvářil zamyšleně. Takashi pozoroval oba a snažil se z jejich obličejů vyčíst nějaký náznak věcí budoucích. Kushina jen mlčela a čekala. Vevnitř však byla napnutá jako struna. Její první mise jako kunoichi z Konohy a hned mise třídy A nebo S.

„Tak, bando, tohle bude zřejmě těžká mise, proto nebude od věci, když se víc než pečlivě připravíte,“ pronesl vážně bělovlasý muž. „Máte tři hodiny, pak se sejdem u brány.“
„Senseii, můžu k tomu dodat pár věcí,“ zeptal se Minato.
„Jen mluv, hochu. Ty už jsi v zemi Sněhu byl, takže budeš vědět lépe než já, co a jak,“ vybídl jej s úsměvem Jiraiya.
„Poslouchejte pozorně,“ pronesl s vážným výrazem ve tváři blonďák. „Vzhledem k povaze mise a těm nejasnostem okolo, považuju rychlost a utajení za nejvyšší prioritu. Takže budeme cestovat rychle a nalehko. Půjdeme po vedlejších cestách, žádné zastávky v hostincích a čajovnách. Nechci vidět žádné konzervy nebo tak něco. Nebudeme rozdělávat ohně. K jídlu si vemte sušené maso a tuby s vysokoenergetickou pastou. Vojenské pilule na doplnění chakry jsou samozřejmost.“
„To je všechno?“ Kushina netrpělivě podupávala nohou.
„Ne, není. V zemi Sněhu je chladno i v létě a vůbec bych se nedivil, kdybychom tam ještě teď narazili na sníh, takže doporučuju vzít si něco teplého na sebe. Za další. Jdeme bez medika, z čehož nemám vůbec radost, takže každý budeme mít u sebe perfektně vybavenou lékárničku. Nevíme, co nás čeká, tak všichni věnujte pozornost výstroji a výzbroji, kterou se rozhodnete vzít sebou.“

Pohlédl každému z nich zpříma do očí. Každý z nich mu bedlivě naslouchal. I když byl mladší než jejich sensei, věděli, že z něj mluví zkušenosti z jednotek ANBU.

„Senseii, nevím, jestli má Kushina vše potřebné. Dohlédnete prosím, ať si ve skladišti nafasuje to, co jí bude scházet,“ požádal na závěr Jiraiyu.
„Spolehni se, Minato,“ přikývl mohutný shinobi.

Kushina naslouchala s ústy otevřenými údivem. Tohle nebyl Minato, kterého znala. Tenhle byl jiný. Sebejistý, rozhodný, s přirozenou autoritou sálající z každého slova. Doslova nutila lidi, aby mu naslouchali a poslouchali. Což se zrovna jí v jeho případě moc nelíbilo.

„Já myslela, že velitelem týmu je Jiraiya-sensei,“ pronesla, když skončil.
„To ano, ale tenhle tým funguje na základě důvěry a vzájemné spolupráce. Pokud nastane situace, které někdo rozumí víc než ostatní, může se pro danou chvíli stát velitelem,“ odvětil klidně blonďák. Tsss, on má snad odpověď na všechno.

„Má ještě někdo něco,“ vložil se do toho Jiraiya. Chtěl předejít případné hádce. „Ne? Výborně. Tak rozchod, ať vyrazíme co nejdřív. Za tři hodiny u brány.“

Takashi přikývl a rozběhl se směrem ke svému domovu. Dívka a bělovlasý sensei se též otočili k odchodu. Museli zajít do skladiště shinobi věcí, aby si rusovláska mohla doplnit výstroj.

„Kushino, můžeš na chvilku,“ oslovil ji.
„Co je?! Musím se připravit,“ snažila se jej odbýt.
„Senseii, nechte nás, ano,“ zaprosil. „Bude to jen chvilka.
„Dobře,“ přikývl Jiraiya. „Počkám na tebe támhle na rohu, Kushino.“
„Co chceš,“ vyštěkla, když se bělovlasý shinobi vzdálil.
„Chci se omluvit za ten včerejšek. Je mi líto, co se stalo,“ pronesl zkroušeně.
„To je sice hezký, ale ty si jako myslíš, že to omluvou spravíš? Vždyť jsi mě div nesvlíkal očima!“ To z ní mluvila uražená ženská ješitnost. Očumoval mě, jak hladovej pes kus masa, a teď si myslí jako co? Že se omluví a všechno zase bude fajn? Na to ať rychle zapomene!
„Promiň, choval jsem se jako blbec,“ přikývl omluvně. „Chápu, že ses asi cítila nep…“
„Dost! Minato, dost!“ zarazila jej. „Konec! Prostě tohle bylo moc. Už na mě nemluv. Nech mě na pokoji, ano?“

Otočila se na podpatku a vydala se za čekajícím Jiraiyou. Nechala ho tam stát a prostě odešla. Bylo jí to jedno. Dohnala senseie a připojila se k němu.

„Chápu. Už tě nikdy nebudu obtěžovat,“ zaslechla a z nějakého důvodu, na který nedokázala přijít, ji to zamrzelo. Neotočila se. Překvapený pohled senseie ignorovala. Zaslechla i jeho odevzdané povzdechnutí, ale uraženě si odfrkla. Tohle je moje záležitost!

Její ženství a ješitnost byly příliš uraženy na to, aby mu odpustila. S hlavou hrdě vztyčenou kráčela po boku vysokého shinobiho, jehož hříva si svojí délkou o moc nezadala s tou její.

Minatův výraz ztvrdl. I on měl svoji hrdost. Pokud s ním nechce nic mít, dobrá. On se jí vnucovat nebude. Zavolal za ní dost hlasitě, aby ho slyšela. Věděl, že to uslyší. Horší je, že to uslyší i sensei, ale nakonec, je to jedno.

Hleděl za nimi, dokud mu nezmizeli z dohledu. Teprve pak se pomocí svého Hiraishinu přemístil k sobě domů. Nasnídal se a pak zamířil do místnosti, která mu sloužila jako zbrojnice. V ní měl všechno. Zbraně, svitky, zbroje a mnoho jiných věcí, které mu ulehčovaly život shinobiho.

Ze všeho nejdřív se převlékl. Kraťasy a tílko vyměnil za tříčtvrteční kalhoty z pevné, silné látky a triko s dlouhým rukávem z téhož materiálu v jeho oblíbené modré. Obnažená lýtka ovinul pruhem silného plátna. To sloužilo jako bandáže i ochrana proti trnům křovisek.

Pak se začal vyzbrojovat. K pravému stehnu přivázal pouzdro s jeho speciálními kunaii. Na levou nohu vzápětí připevnil podobné pouzdro, zde se však nacházely obyčejné, standardní kunaie. Na opasek zavěsil dvě obsáhlé ledvinové brašny. V jedné z nich se nacházely shurikeny, v druhé pečlivě srovnané drátěné struny, výbušné lístky a kouřové a zábleskové bomby.

Nakonec si oblékl již notně omšelou chuuninskou vestu. Do určitých kapes nacpal svitky, obsahujících několik ošklivých překvapení a pár dalších věcí a tuby s pilulemi na doplnění chakry.

Pečlivě zkontroloval lékárničku, než ji strčil do batohu. Vzápětí ji následovalo několik tub s výživnou pastou a balíček sušeného masa. Nakonec přihodil i mapu.

Pracoval pečlivě a svědomitě. Každou věc nejdřív zkontroloval, než ji přidal do výstroje, kterou hodlal vzít sebou. Věděl, že na každé maličkosti záleží. Uvědomoval si, že život shinobiho není hra, a každý detail může rozhodovat o tom, kdo přežije a kdo ne.

Když skončil, měl vše připraveno a sbaleno. A akorát tak čas vyrazit. Vyšel před dům, zamkl a rozběhl se k bráně. Tam se sešel s Takashim a vzápětí dorazila Kushina. Netrvalo dlouho a objevil se i jejich sensei.

„Máte všichni všechno,“ zeptal se.
„Hai, senseii,“ pronesli jednohlasně jeho studenti. Ta shoda je natolik pobavila, že se rozesmáli.
„Jsem rád, že máte tak dobrou náladu. Doufám, že vydrží celou misi,“ přikývl Jiraiya.
„Senseii,“ ozval se Takashi. „Kudy půjdeme?“
„To není zlá otázka,“ souhlasně pronesl velitel týmu. „Minato?“

Mladík vyndal z batohu mapu a rozevřel ji. Okamžitě se okolo něj ostatní srotili. Chvíli do ní bedlivě nahlíželi. Nakonec se Jiraiya narovnal.

„Nejlepší bude jít tudy,“ ukázal. „Pak přejít hranici se zemí Trávy. Nakonec to vzít přes zemi Země a přes hory do země Sněhu.“
„Nebudou problémy s Trávovými ninji?“ zeptal se Takashi.
„Neměli by být. Se Skrytou Trávovou máme vcelku přátelské vztahy a na jejich území nebudeme dlouho. Neměli by si nás ani všimnout,“ zavrtěl hlavou Minato. „Horší to bude s Kamennými, ale ani s nimi nejsme ve válečném stavu. Pokud nebudeme zbytečně otálet na jejich území, měli by nás nechat být.“
„Taky si myslím,“ přikývl Jiraiya. „Jdeme. Čas kvapí. Formace A. Já vpředu, Kushina za mnou, pak Takashi. Minato, budeš hlídat záda.“

Blonďák sbalil mapu a schoval ji do baťohu. V určené formaci opustili vesnici. Krkavci sedícímu na Konožské bráně a bedlivě je pozorujícímu, nevěnovali pozornost. I kdyby si jej všimli, ignorovali by ho, neboť se tito ptáci vyskytovali v okolních lesích v hojném počtu.