Jen blázen věří na zázraky 09

Cesta uběhla až v klidném tichu. Raion si protentokrát nenechal pár poznámek pro sebe. Kuma očima stále visel na Ryuukim, na mě už se za celou dobu ani nepodíval. Což mi vyhovovalo.
Neměla jsem náladu nečinně sedět a zírat do ohně a tak jsem šla po večeři spát. Ať jsem se snažila jak jsem chtěla, usnout dřív než obvykle jsem stejně nedokázala.
Vzbudilo mě jemné pohlazení po zádech. Mojí prvotní reakcí byla sebeobrana, přetočila jsem se na záda a vytasila jsem kunai. Nade mnou se skláněl jen Ryuu a díky masce jsem mu neviděla do tváře a ani on mě. Měla jsem kliku.
Chtěla jsem něco podotknout, ale Kuma ho měl sledovat, což teoreticky znamenalo, že nejspíš i teď to všechno bedlivě sleduje. Tak jsem mlčky vstala, a uložila dýku.
„Děje-“Začal.
Jen jsem zavrtěla hlavou, nevěděla jsem, jestli pochopí, mohla jsem jen doufat, že mi bude věřit víc než já jemu. Kruté, ale tak už to v téhle době a obzvlášť branži chodí.
Nic už neřekl, zalehl a já jsem mu přestala věnovat pozornost. Vyskočila jsem na nejbližší větev a usadila jsem se do stínu kmenu, ztracená všem očím, přesně jak jsem chtěla.
Mojí prioritou bylo samozřejmě sledovat okolí, jak bylo dané pravidly, ale momentálně mě zajímalo, jestli Kuma neudělá nějaký neuvážený krok. Aspoň zjistit něco málo, co mi pomůže v řešení téhle hádanky!
Někdy teď bych měla vyrazit na obchůzku. Místo toho jsem zůstala ukrytá ve stínu a čekala jsem, sledovala jsem tábor pod sebou. Nepočítala jsem, protentokrát.
Byl to téměř neslyšný zvuk. Pohyb pod dekou. Mohl to být kdokoliv, kdo se jen přetočil, ale vyčkávala jsem. Nic se nedělo, pak jsem zahlédla pohyb a u Ryuukiho stál Kuma. Najednou a zčistajasna. Projel mnou hněv. Zamračila jsem se sama nad sebou. Příliš jsem si to komplikovala. Ani jsem nějak nezaregistrovala, že jsem se přesunula až k okraji stínu.
Kuma tiše stál nad Ryuukim, pak si k němu přidřepl a začal se mu hrabat v batohu. Jak vychytralé, co?
Prohlížel mapy a svitky, ve kterých jsem netušila, co může mít, ale pochybovala jsem, že něco důležitého. Za tak blbého jsem ho nepovažovala. Ano, sice to bylo bezpečnější brát sebou než nechávat v bytech vyhrazené pro ANBU, obzvlášť, když ho má někdo na mušce, ale nechat to takhle volně nezapečetěné...
Zkrátka a dobře, to by udělal jenom amatér, kterým Ryuu nebyl. Kuma to musel vědět, jen na něj potřeboval nejlépe cokoliv. I kdyby to byla úplná banalita. Tedy pokud ho neměl jen sledovat. Jenže, kdo ví?
Kuma něco tiše zamumlal, usoudila jsem, že to bylo spíš pár peprných nadávek. Věděl stejně dobře jako já, že teď bych se měla vrátit z obchůzky. Bleskurychle všechno vrátil na své místo a zmizel pod svojí dekou. Neslyšně jsem se díky stínům přesunula o pár stromů dál, pak jsem seskočila dolů.
Byl vzhůru, tím jsem si byla jistá. Nechala jsem to být, vrátila jsem se na strom a už jsem správně držela hlídku, ale stále jsem měla na paměti, že o mé lsti mohl vědět.

Ráno se zdálo na první pohled stejné. Ale v atmosféře jsem cítila napětí. Pohled Ryuukiho jsem na sobě cítila každou chvíli a Kuma se zdál nějak nesvůj.Pochybovala jsem o tom, že si toho ostatní všimli, nezabývali se emocemi, pohrdali jimi jako všichni ANBU.
Cesta ubíhala pomalu a v naprostém tichu. Žádná výjimka toho věčného stereotypu, nic. Ani jeden pár očí nás nezahlédl a přesně tak to mělo zůstat až do konce.
Dorazili jsme k vesnici až na večer. Doléhal ke mě nezvyklý hluk a šum, který bych od normální vesnice nečekala. Zabodla jsem pohled do Ryuukiho, proklela jsem masky, která mi znemožňovala číst v jeho očích.
„Uprostřed oslav to bude komplikovanější,“ poznamenal věčně.
Ledabyle jsem si odfrkla.
Raion se uchichtl a Kuma se Suzu zarytě mlčeli.
„Sledujte všechno a všechny. Oficiálně by tady neměl být žádný shinobi, naším úkolem je to potvrdit. Za úsvitu se sejdem tady,“ nemusel zvyšovat hlas, abychom to vzali jako rozkaz. Nemusel zvyšovat hlas, abych z něho neslyšela autoritu a neskutečný chlad. Je možné, že tenhle člověk se na mě mohl dívat a mluvit něžně?
Začínala jsem celé tohle nenávidět. Oslavy byly v plném proudu a to vyžadovalo naprosté soustředění. Výhodou mi byly stíny, kterých bylo díky lampiónům všude dost. Jenže má mysl se toulala někde jinde, spíš u někoho jiného.
Ryuu byl jedna velká neznámá to si řekněme hned na rovinu. Neměla jsem žádný důvod věřit jeho slovům. Proč by se někdo jako on zahazoval se mnou? Snadno ho díky mě mohli zabít, tak proč to dělal? A bylo to vůbec tak jak říkal? Opravdu je v něm trochu lidskosti nebo si se mnou jen krátí čas a nudu?
To byla ta pravá otázka, jenže zeptat jsem se ho nedokázala, když mě hypnotizoval tou nezvyklou něhou. Za to jsem ho nenáviděla ještě víc, v tu totiž chvíli byla moje mysl úplně vyprázdněná.
Nějakou dobu jsem se potulovala po severní části. Nikde jsem nenarazila na nic podezdřelého ani nikoho, kdo by vypadal a choval se jako shinobi. Zničeho nic mi mráz přeběhl po zádech. Pud sebezáchovy zvítězil, pozorně jsem prohledávala okolí. Měla jsem za to, že mě někdo sleduje. Zauvažovala jsem, zda to není právě ten někdo, koho vlastně hledáme my.
Skočila jsem do vedlejšího stínu a neslyšně jsem se pohybovala nocí. Ten, kdo mě sledoval nebyl žádný amatér. Věděl, že oči se dají snadno oklamat a tak se řídil pocitem. Nejspíš to byl senzibil nebo někdo, kdo zná moje pohyby a schopnosti.
Zapadla jsem do prázdné uličky a chvilku jsem nehnutě vyčkávala. Ten pocit nezmizel, někdo tu stále byl. Usoudila jsem, že nemá cenu se tu takhle schovávat. Měla jsem nejasný pocit-spíš intuice-že je to někdo, kdo tu neměl co pohledávat.
„Hej, ani jeden z nás nemá čas na hraní,“ mírně jsem zvýšila hlas a pokusila jsem se o přiotrávený podtón.
Nikdo neodpověděl.
Odfrkla jsem si a založila jsem si ruce na prsou, „chlapi,“ řekla jsem tiše, „jsou stále jak děti a oni ho klidně nechaj velet bandě řezníků.“
„No, ale nenudila by ses bez nás? Jen si to představ, celej tým plnej žen.S kým by sis pak hrála na kočku a myš?“ V jeho hlase zazněla výzva. Prvotním pocitem byl stud.
„Takže se hodláš schovávat, abych nemohla poznamenat, že sem tě na vlastní oči viděla někde jinde, než bys měl být?“ Poznamenala jsem.
V tu chvíli stál těsně přede mnou, „to říká ta, která má oprátku okolo krku,“ zašeptal zlověstně.
V tu chvíli by se ve mě krve nedořezal. Ztuhla jsem a jen jsem se na něj tiše dívala. Takže mi lhal? Zabije mě teď a tady nebo si to nechá na jindy?
Kousla jsem se do rtu, nemělo cenu nad tím uvažovat.
Jen jsem si odfrkla, „máš to udělat ty nebo Kuma? Vždyť to vyjde na stejno...“ zamumlala jsem nerozvážně. Až po té co jsem to vypustila ze rtů mi to došlo. Zalitovala jsem své impulzivní reakce a proklela jsem svojí hrdost.
„Kuma? Co ten s tím má společného?“ Zeptal se, jeho tón byl najednou jiný. Nebyla v tom ta zlověstnost ani chlad, jen zvážněl.
Jen chvilička mi dala zabrat nad dostatečnou odpovědí, „no víš stejně dobře jako já, že Kuma vycítí změnu, čekám smrt každým dnem.“
„Am!“ Proč mi to zas znělo jako rozhořčené povzdychnutí?
„Ano, veliteli?“ Štvala mě jeho předchozí reakce a tak jsem se dala opět na jízlivost.
Nemohla jsem si nic přečíst ani v jeho očích a ani ve výrazu, fakt zatracená maska! Nejspíš přemýšlel nad podobnými věcmi, sundal mi masku a pohladil mě po tváři. Schovala jsem rozklepání za nadzvedlým obočím.
„Jednou se z tebe zblázním,“ připustil tiše.
„No, to je nečekané,“ konstatovala jsem suše.
Masku si přendal na stranu a odhalil úšklebek na tváři, „chyba, asi jsem se už zbláznil.“
Neposkytl mi žádný čas k reakci. Políbil mě nečekaně tvrdě. Překvapeně jsem mu polibek opětovala, ale stále jsem nedokázala pochopit, v čem přesně spočívá ta náhlá změna a co vlastně znamená. Vzhledem k tomu, že si mě přitáhl blíž bylo dost obtížné nad čímkoliv uvažovat.
Odevzdaně jsem ho objala Opustil mé rty a polechtal mě svými na krku. Přehodil mi vlasy na záda a bez jakéhokoliv váhání pokračoval dál. Nechala jsem se od něj hýčkat.