Ahoj já jsem.. 01 Hana

Moje jméno je Hana. Krásné jméno, že? Znamená květina, nebo taky nos, ale to nechme stranou. Mým snem bylo, už od dětství stát se kunoichi. Vždycky jsem si myslela, že to bude úžasné, ale nikdy mě nenapadlo, že to mohlo být i nebezpečné. Byla jsem naivní. Tehdy jsem si to prostě neuvědomovala. Vlastně jsem si to neuvědomila ani na Akademii. Byla jsem příliš šťastná, že se mi plní sen, a proto jsem to nemohla vidět.
Kéž bych to mohla vrátit, ale nejde to...

V ninja akademii jsem byla jedna z těch lepších, ale na Sakuru jsem nikdy neměla. Někdy mi připadalo, jako by se mnou schválně soutěžila a snažila se být co nejlepší. Já byla tenkrát hodně zamlklá, takže jsem nic neřekla. To byl možná ten důvod, proč pro mě bylo snazší povídat si s Hinatou.
Vlastně jsem tichá do teď, ale oproti akademii se to výrazně zlepšilo. A to hlavně díky těm dvěma.

V mých dvanácti letech se můj sen stal skutečností. Stala se ze mě kunoichi. Vzpomínám si, jak moc jsem byla šťastná.
A pak to přišlo... Den, kterého jsem se nejvíce bála, a to den, kdy nás Iruka-sensei rozdělil do týmů. Byla jsem hrozně nervozní, měla jsem vážně strach s kým budu v týmu. V skrytu duše jsem doufala v Hinatu.

„Hana…“ zaslechla jsem svoje jméno, a v tu chvíli zalapala po dechu.
„Toshiro… a Hikari… vy spolu vytvoříte tým. A váš dohlížející Jounin bude Misaki Izuru,“ oznámil Iruka.
„Hodně štěstí,“ popřála mi Hinata. Jenže já to skoro nevnímala. Kromě Hinaty jsem s lidmi moc nemluvila a v tu chvíli mi to došlo. Budeme tým a já s nimi budu muset normálně komunikovat. Jenomže mě přece mluvit s lidmi nikdy nešlo. Vážně jsem se bála a usilovně přemýšlela, jak navázat první kontakt. Ale oni už stáli u lavice a mlčky si ke mně přisedli.

„Ahoj,“ vyhrkla jsem ze sebe. To ahoj bylo první co mě napadlo.
„Nemusíš nic říkat, vím že moc nemluvíš, tak se nepřemáhej,“ řekl Hikari a mile se na mě usmál.
„To je dobrý. Já...“
„Vážně pokud nechceš tak nemluv,“ přerušil mě Toshiro a usmál se stejně mile jako Hikari.
Pak jsme jen mlčky seděli a čekali na příchod našeho senseie. Netrvalo to moc dlouho, jelikož se objevil mezi prvními a rovnou si to k nám namířil.
„Tak pánové a dámo můžeme jít?“ zeptal se hned, jak byl u nás. Všichni tři jsme jen přikývli a následovali našeho senseie neznámo kam.

Po cestě na zatím neznámé místo se projevila Hikariho přebytečná energie a Toshirova schopnost umlčet Hikariho jedním slovem. V tomhle mi Hikari připomínal Naruta.
Někde mezi tím co se Hikari snažil vysvětlit, jednu ze svých tajných technik „jak být lepší než Sasuke Uchiha“, jsem přestala dávat pozor na cestu a narazila do jednoho ze stromů, které lemovaly cestu po které jsme šly.
Důsledkem toho nárazu bylo moje odražení od kmene a následné přistání na zadní části těla. V první chvíli mi nedocházelo, co se děje, jelikož se mi před očima zatmělo. Došlo mi to až když jsem uslyšela Hikariho tlumený smích. Dodnes si myslím, že všichni tři měli co dělat, aby ihned nevybouchli smíchy.

Já se to pokusila nevnímat. Rychle jsem se zvedla, oprášila si pozadí a nabrala směr co nejdál od nich.
I když jsem už byla pěkný kus napřed, oni tam pořád stály a pohledy střídavě hypnotizovali strom a následně i mě. Respektive už jen moje záda.
„Tak pokračujeme,“ křikl sensei tak, abych to slyšela i já, takže jsem trošku zpomalila chůzi.
Sensei mě rychle dohnal a začal si prohlížet moje „válečné zranění“, jak to tenkrát se zadržovaným smíchem pojmenoval. Po pravdě mně bolelo celé čelo, a už se mi tam začala tvořit všemi barvami hrající modřina.
To už nás dohnal i Hikari s Toshirem. Hikari už přestal zadržovat smích a rozchechtal se jako kůň. Jediný Toshiro se už nesmál a pohotově mi na čelo připlácl mokrý kapesník, který namáchal ve fontánce kousek od nás.

Zbytek cesty nepadlo jediné slovo. Připadalo mi, že se ti dva ještě přemáhají, aby se nezačali znovu smát. Konečně jsme dorazili do malého parčíku. V jeho středu se tyčil velký dub, pod který jsme si všichni na pokyn senseie sedli. V ten den panovalo hrozné vedro a sednout si do chladné trávy pod strom, bylo opravdu osvěžující.
„Tak nejdříve se seznámíme,“ začal sensei, „jmenuji se Misaky Izuru. Je mi dvacet čtyři let. Jsem Jounin už od svých osmnácti let. Nejraději trénuji, čtu si detektivky, moje oblíbené barvy jsou černá a modrá,“ potom se na chvilku odmlčel, „jo a miluju dango,“ dodal nakonec.
„Tak teď vy, a aby jste se nehádali přednost mají dámy,“ řekl s ledovým klidem ,zatímco se mnou to trhlo a podle Hikariho, který tuhle historku mile rád vypráví cizím lidem:

„Když uslyšela že je na řadě dostala tik do oka a zírala asi dvě minuty před sebe někam do dálky.“
Což není pravda dvě minuty jsem mimo určitě nebyla.

„Jmenuji se Hana Arisawa. Mám dvanáct let. Moc ráda maluji, moje oblíbené barvy jsou bíla a fialová.“ začala jsem mluvit hned po tom, co jsem se konečně probrala, „a mým přáním nebo spíš snem je přestat se bát,“ dodala jsem šeptem, ale i tak mi všichni moc dobře rozuměli.
Čekala jsem posměšky nebo tak něco, jen sensei se lehce usmál. Hned po mě se slova ujal Hikari.
„Já jsem Hikari Sakagami. Je mi dvanáct let. Mám rád vtipy a taky se moc rád směju. Moje oblíbená barva je zelená. Můj sen je být lepší než Sasuke jo a taky překonat Nejiho,“ vysvětloval nám energicky. V tomhle mi opět trošku připomínal Naruta.
„Moje jméno je Toshiro Miyoshi,“ jal se slova Toshiro „Také mám dvanáct let. Oblíbenými barvami jsou asi bílá a modrá. Celkem rád čtu a můj sen je stát se výborným ninjou,“ ukončil to.
„Dobře děcka. Pro dnešek konec, ale zítra se sejdeme opět tady v osm hodin ráno,“ oznámil nám . V tu chvíli se zvedl prudký vítr a senseii zmizel.
„Co to bylo?“ vyhrkla jsem já s Hikarim.
„Není to jedno?“ nadhodil Toshiro. „Radši pojďme,“ dodal a všichni jsme se vydali zpátky do Konohy.