Volume Up II - Nabídka, která se neodmítá

"Následujte mě," pokynul mi můj nový klient v přijímací hale jeho rozlehlého domu. Venku už se smrákalo a v domě se spuštěnými závěsy bylo vidět sotva na krok. Z nevelkého pokoje jsem si neodnesla nijak konkrétní představu. Jediné, co jsem viděla, byla obsáhlá knihovna a kožené mohutné křeslo.
Pokývala jsem v souhlasu hlavou, ačkoliv to pan Mijuki (jak se mi představil) zaručeně nemohl vidět. Prošli jsme temnou chodbou bez jediné svíčky nebo okna. Můj hostitel však šel sebejistě vpřed bez jakýchkoliv problémů nebo zaváhání.
Vyšli jsme točité schodiště bez zábradlí. Dalo se lehce zapotácet a zřítit se až do přízemí, znamenalo by to jistou smrt. Na stěnách visely obrazy se zlatem vykládanými rámy, ze kterých na nás shlíželi předci rodu Rú.
Ocitli jsme se před několika zavřenými masivními dveřmi, z nichž každé měly tmavě hnědou matnou barvu. Pan Mijuki vstoupil do těch nejvíce vpravo a já jej následovala.
"Prosím, posaďte se, slečno Tayuyo." Udělala jsem, jak žádal a posadila se do drsné nepohodlné pohovky. Uprostřed místnosti stála jediná plápolající svíčka, z niž tekutý vosk dopadal na mahagonový stůl a zasychal tam v různorodých tvarech. Zavládlo husté, hmatatelné ticho, přerušované pouze občasným dupáním ozývajícím se z místností nad námi.
"Omluvte prosím ten randál, můj syn je vskutku hlučný," promluvil Mijuki tiše a vzdychl si. Rozneslo se zavrzání, jak se položil do křesla naproti mě.
"Přejděme k vaší nabídce." Nemohla jsem déle snést přítomnost prachu, který vytvořil nános na každém kousku nábytku a hlučně jsem se rozkašlala. V tu chvíli se z druhého patra znovu začal ozývat Mijukiho syn a s větší vervou, podle zvuku pobíhal sem a tam a přitom bušil do stěn.
"Nejde o nic těžkého. Přeji si, aby jste mi přinesla mrtvé tělo dědice trůnu klanu Kaguya."
"Dědic trůnu? Klan Kaguya?"
"Klan Kaguya je ve Zvučné vesnici považován za nejvlivnější. Jejich dědičná schopnost Kekkei genkai a téměř modrá krev dřívějších králů jim tento post zaručuje. Status vůdce klanu se dědí z generace na generaci a nyní je pokračovatelem rodu dívka, Kaguya Kairie.
Po ničem netoužím více, než-li vidět její mrtvé tělo."
Ztěžka jsem vydechla a upila z křišťálové nádoby likéru, který mi mezi řečí Mijuki nalil. Zchladila jsem si tím hlavu a dala prostor myšlenkám. Musela jsem si ujasnit, co přesně jsem právě zaslechla a nebylo to jednoduché. Téměř jistě Mijuki lhal.
"Ale pane Mijuki, to co tvrdíte je-"
"Holý nesmysl, viďte?" vědoucně se zasmál, "ale prosím vás! Přeci jste vašemu bývalému zaměstnavateli nevěřila celou jeho pracně vymyšlenou povídačku o drsném klanu Kaguya, o buranech toužících po vládě a moci! Kaguyové jsou odpradávna vznešenými a uznávanými, nejmenovanými vládci Zvučné vesnice. Důvod, proč jste o nich vy a vaši přátelé nikdy nic neslyšeli, byl ten, že Orochimaru nechtěl, aby jste něco věděli. Myslíte si, že by si někdo takový jako býval Orochimaru nechal utéct tak nadaného ninju, jako je Kimimaro? Jistěže ne!"
V pokračovaní zastavil Mijukiho tříštivý zvuk. V neosvětlené části pokoje se rozbila sklenice, či něco skleněného. Byla jsem natolik zabraná do neuvěřitelného vyprávění, že jsem samým šokem nadskočila.
"To je v pořádku," odvětil, jakoby se nic nestalo a nadechl se k další řeči. "Víte, Kimimaro skutečně nepatřil ke hlavnímu rodu. Neměl takové štěstí jako jiní a narodil se chudým a odstrkovaným Kaguyům, kteří se rozhodli vydobít si své štěstí. Vytvořili hnutí, odboj a svým počínáním zesměšňovali své ctěné bratry a sestry. Museli být vyzabíjeni. Pokud by to tak šlo dál, brzy by se moci chopil jiný kmen a proto byla provedena jistá opatření.
Orochimaru viděl nevyužitý Kimimarův potenciál a vzal ho pod svá křídla, avšak nikdy mu nesdělil pravdu o jeho rodině. Příliš se bál, že by se Kimimaro přestal cítit osamocen a mohl jít hledat útěchu domů. A to je celý příběh," skončil s vysvětlováním Mijuki.
Nemohla jsem uvěřit ani jednomu slovu! Byla jsem natolik přesvědčená o své pravdě, že jsem pocítila chuť vysmát se tomuto muži a spěšně odejít, ale přeci jen, vše z jeho výkladu dávalo smysl a tvrdohlavě prosazovat svou pravdu nepodloženou ani jediným důkazem, pouze známou z vyprávění by mohlo bát bláhové.
Venku zadul vítr a opřel se do mnoha staletých stromů vysázených před sídlem. Šum listí mi pomáhal se soustředit a utříbit si domněnky a názory. Na větší kuráž jsem znovu upila likéru a nakonec usoudila, co pro mne jako bezdomovecké individuum bude nejlepší.
"Celý váš příběh se zdá neuvěřitelný, ale víte vy co? Udělám to, jen mi dejte dostatečné informace a nějakou motivaci, pokud si rozumíme," odpověděla jsem dost zbrkle na to, abych si to mohla ještě rozmyslet. Nikdy mě neužilo na přílišné přemýšlení a ze své vlastní zkušeností vím, že pokud budu příliš dlouho hloubat, nakonec zvolím špatně.
"Odměna bude vysoká. Její hodnotu nelze vyjádřit pouhými slovy. Sama se přesvědčíte, až splníte misi."
S těmito slovy mne Mijuki vyprovodil z domu. Vyšla jsem na nádvoří a znovu si dům rodiny Rú prohlédla. Vysoká stavba s třemi podlažími a oprýskanou omítkou, zataženými okny a lesem v pozadí se zdála jako vytržená ze strašidelného příběhu.
Pomalu jsem se začala vzdalovat, ale co chvíli jsem se otočila. Dům na mě působil fascinujícím dojmem. Slunce už zapadlo a oblohu ozařovaly už jen pohasínající paprsky světla. S tím, že už se neotočím, jsem naposled pohlédla do oken v nejhornějším patře, kde na parapetu stála bílá kočka jako sníh. Hypnotizovala mne pohledem a pak odvrátila zrak za sebe, jakoby uslyšela zavolání svého jména a seskočila.
S dohasínajícím zájmem o dům, ve kterém jsem byla a neviděla skoro nic, jsem se zahleděla do složky s nápisem Kaguya Kairie. Vyběhla jsem z pozemku rodu Rú a řítila se napříč lesem, dokud nevyšel měsíc a nesetmělo se úplně.
"...používá suiton a doton..." nahlas jsem si pročítala vcelku podrobná Kairiein životopis. Z mého pohledu byla slabá a rodinou rozmazlovaná kunoichi se základními technikami a žádnými zkušenostmi z opravdového, krutého boje o holý život.
"...malé množství základních genjutsu..." pokračovala jsem a čím dál víc si uvědomovala, že se nejedná o nijak silného protivníka. Pokud by se ale specializovala na boj zblízka, mohlo by se jednat o malý zádrhel a její Kekkei genkai také.
"...neobjevila se vrozená schopnost klanu..." Už jsem měla vyhráno. Ona ani nemá dědičnou vlastnost, kterou oplývá většinu Kaguyských? Nahlas jsem se zasmála, ta dívka mi připadala jako špatný vtip. Nic jednoduššího jsem si ani nemohla přát. S nově nabitou dobrou náladou jsem se posadila k ohništi, které jsem založila. Stále jsem měla na tváři škodolibý úsměv a s úžasem pročítala další písmena utvářející slova o její nemožnosti.
Když jsem tak seděla, napadlo mne, co ten postarší muž Mijuki chtěl Kairieninou smrtí získat Možná v tom viděl revoluci (Kairie byla jedináček a nebyl tedy nikdo, kdo by ji nahradil) nebo nevyřízené účty.
Poté mi došlo, že něco tak bezvýznamného jako důvod, je naprosto zanedbatelné. Já měla za úkol zabít ji, žádné výčitky se nedostaví. Nedostavily se dřív a teď tomu nebude jinak.
Temný les ozařován rudými plameny byl útulný. Naprosto jsem se uvolnila a odpočala si od stresu, který se nesl s dnešním dnem. Vzhlížela jsem v naivní euforii k nebi a zářivým hvězdám.
"Chováš se jako dítě. Ve hvězdách na nic odpověď nenajdeš."
Překvapeně jsem vyskočila na nohy a rozhlédla se mezi stromy. Zrovna o jeden se opírala vysoká mužská postava. Odlehčeně jsem vydechla, ale šok mi v očích zůstal.
"Takže se opět potkáváme, Tayuyo?"