Osamělá kunoichi 19: Příliš mnoho pocitů

„Je mi to líto,” zašeptala Aschika, když držela mrtvého Yureho za ruku. Po tváři jí stékaly slzy.
„Promiň, Aschiko,” zašeptal a z pusy mu stekl čůrek krve.
„Za co?”
„Za tohle,” učinil trhavý pohyb rukou a Aschika ztuhla. Probodl ji kunaiem. Zalapala bolestí po dechu, když se Yure rozprskl do hejna černých vran.
„Yure!” Vykřikla do temnoty a pokoušela se vstát, z hrudi jí tekla krev, ale kupodivu nic necítila. Soustředila se a zranění si vyléčila.
„Aschiko...” zašeptal někdo za ní. Otočila se a vykřikla.
„NARUTO!” Přiskočila k němu a on se jí zhroutil do náruče. Byl mrtvý.
„Naruto... proč?” kousla se do rtu.
„Protože jsi moje sestřenice,” zašeptal a otevřel oči, byly krvavě rudé, a začal se po ní sápat.
Aschika se s výkřikem napřímila na posteli. Sípavě oddechovala a rozhlížela se kolem.
„Nemůžeš spát?”
„Ty nespíš nikdy.”
„Já to nepotřebuji. Už se ti zase zdálo o-.”
„Nemluv o tom,” Aschika vstala a opřela se o noční stolek. Až teď si uvědomila, že má na tvářích mokré cestičky od slz. Oblékla se a vyběhla ven. Divila se jen tomu, že ty růže na jejím okně ještě neodkvetly.
Tyhle noční můry ji trápily už pár dní, nikomu o nich neříkala. Nenáviděla se za svoji slabost. Byla zbabělec, tak to cítila. Dala Akatsuki informace o Konoze, ale měla vydržet. Už to, že to musela říct ostatním pro ni bylo neskutečně těžké. Všichni říkali, že se nic neděje, že to nebyla její vina, ale ona se cítila tak provinile, jak to jen šlo.
„Kolikrát ti mám říkat, že za to nemůžeš?”
„Říkej mi to, kolikrát chceš.”
„Šmarjá, ty seš neuvěřitelná! Přestaň se laskavě litovat jak malý dítě a začni něco dělat!”
„Ty mi nemáš co mluvit do mých věcí! Dej mi pokoj!”
„Dejte mi všichni pokoj,” zašeptala a posadila se na kamennou hlavu Yondaimeho. Bylo jí z toho všeho špatně, věděla, že by nemělo, přesto nebyla úplně nejšťastnější.
Byla pozdní noc a těžké mraky stínily pronikavému svitu měsíce, jako kdyby chtěly svět ponořit do hluboké tmy. Svit slábl a slábl, až nakonec zmizel. Aschika nevědela, co měla dělat. Chtěla být tou silnou, silnou jako moře v bouři a hrdou jak orlí křik.
„Co to se mnou je?” zeptala se zoufale a dala si hlavu do dlaní.
Myuki ji chtěla také nějak utěšit, ale nevěděla jak. Nikdy moc nikoho neutěšovala a tak raději mlčela.
„Podívám se, co nového po Konoze,” Aschika si povzdechla a aktivovala Byakugan. Proti své vůli se musela usmát, když ho uviděla.
„Co tu dělá? Je pozdě!” Myuki se ušklíbla.
„Jdeme to zjistit!” Její zvědavost zvítězila, vyskočila a vydala se směrem ke cvičišti. Za chvíli už slyšela údery.
„Dám to! Devět set devadesát osm, devět set devadesát devět, tisíc!” Lee přestal kopat do klády, ale Aschika ho stále pozorovala. Pak si ji všiml.
„Aschika-san? Co tu děláte takhle pozdě v noci?” Lee vyfoukl vzduch a vydýchával se.
„Měla bych se ptát spíš já, co tu děláš ty! Proč trénuješ zrovna teď?” šla k němu a pořádně si prohlédla kládu, která byla otlučená a okopaná.
„Nedodržel jsem svůj denní plán, tak to teď doháním. Když už jsem si něco stanovil, tak to také dodržím!” Vzal si láhev s vodou, důkladně se napil a pak sebou plácl na zem. Aschika si sedla vedle něj.
„A co tu tedy děláte vy?”
„Já…” odmlčela se, „jsem si šla pročistit myšlenky.”
Lee ji pozoroval, možná až moc dlouho.
„Nemůžete spát?” položil jí ruku na rameno a odkašlal si, „všem nám to bylo jasné hned, jak jsme se vrátili. Chovala jste se jinak.”
Aschika zrudla.
„To to bylo tak vidět?”
„Jsi jak otevřená kniha.”
„Tak dík.”
„Ne, ne, já…” Aschika zmlkla a zírala do prázdna.
„Neměla byste se z toho vinit,” zakroutil hlavou, „jen málo lidí by se zachovalo lépe. Vždyť jste nám pak pomohla v boji, i když jste se zrovna vrátila zpět! To chtělo hodně odvahy a odhodlání a toho já si moc cením. V mých očích jste nepoklesla, ani v očích nikoho jiného,” díval se na ni tak vážně.
Aschika se pousmála.
„Výčitky mám stále, Lee-san, ty jen tak nezmizí. Ale děkuji ti, že mi věříš.”
„Aschika-san… prosím, nemůžete pořád zůstávat v minulosti.”
„Člověk musí překonat bolest, jinak uvázne v minulosti a už nikdy nevykročí vpřed.” Něco podobného jí řekl Sandaime Hokage.
„Má pravdu.”
„Zrovna ty mi to říkej!”
„Nezůstanu v ní… toho se neboj, Lee,” usmála se a vstala. Lee udělal totéž a Aschika se podívala na měsíc, který opět vykoukl ze závoje černých mraků.
„Pokud ti to nevadí, doprovodíš mě domů?”
„Jistě!” Oba vyrazili směrem k jejímu domu.
„Co chceš dělat?” Myuki věděla, co má za lubem, ale musela se ujistit.
„Žijeme jen jednou.”
Chytila ho za ruku a Lee neucukl.
...
Po této procházce se sice cítila lépe, ale vše nebylo v pořádku. Zpráva, která jí přišla velmi zajímavá, přišla brzy.
„Budu trénovat na nějaké super úžasný technice!” Když to Naruto Aschice řekl, vyskakoval několik metrů do vzduchu a byl až děsivě hyperaktivní nadšením.
„Uklidni ho, jinak se ještě někde přizabije!”
„Klid Naruto, o co přesně jde?”
„No, chceme s Kakashi-senseiem vymyslet nějakou ultimátní techniku jen pro mě! S tímhle překonám všechny a hlavně Sasukeho!”
„Vy Uchihové máte unikátní schopnost vězet lidem v hlavě.”
„Síla lidi vždycky přitahovala.”
Aschice nezbývalo nic, než souhlasit.
„Hlavně to nepřežeň, občas se na tebe přijdu podívat.”
„Slibuješ?”
„Jasně, že přijdu. Chci vidět tvůj tvrdý trénink.”
Naruto si ji prohlížel a pak ji najednou pevně objal.
„Díky, sestřenko.”
Aschika se s úsměvem odtáhla a Naruto odběhl, aby tu novinku řekl všem ostatním. Ona se vydala projít po Konoze, když si vzpomněla, že musí požádat Kurenai-sensei o knihu o rostlinách, aby věděla, jak pěstovat i další květiny. Natěstí věděla, kde bydlí a tak se tam hned vydala.
Její byt nebyl moc zvláštní, ale u dvěří rostly vlčí máky. Vypadalo to, že si je Kurenai sama pěstuje a velmi se o ně stará. Když Aschika zaťukala, ucítila nádhernou vůni květů, které musely potěšit duši každého návštěvníka.
„Dobrý den, Kurenai-sensei, chtěla jsem Vás požádat o tu knihu rostlin a…” když Kurenai otevřela dveře stál za ní Asuma. Aschika se zarazila, ale pak se usmála.
„Dobrý den, Asuma-sensei, eh… já vás nebudu rušit, přijdu jindy…”
Kurenaiin obličej získával červený nádech. A Asuma se rozpačitě podrbal na zátylku.
„Počkej, když už jsi tady, tak ti ji přinesu, vydrž,” zmizela v útrobách svého bytu a Aschika stále s úsměvem sledovala Asumu. Bylo jí jasné, že je oba od "něčeho" vyrušila.
„Klid, každýmu bylo jasný, že to spolu táhnou!”
„Tady,” podala jí knihu s motivem lilií na obalu a usmála se, „jistě v ní najdeš nějaké užitečné rady a když tak za mnou přijď a já ti ráda poradím, Aschiko.”
„Mockrát děkuji, já už tedy půjdu,” chytila knihu s hedvábným obalem do ruky a pokývala hlavou, „užijte si to, vy dvě hrdličky,” řekla tiše, ale věděla, že ji slyšeli, protože obličej Kurenai už nebyl načervenalý, ale přímo rudý, takže krásně ladil s máky. Asuma se oproti tomu potutelně usmál. Aschika raději vyběhla pryč.
„Doufám, že tě kvůli tomuhle ještě Asuma vyhledá!”
„Proč by to dělal? Nemá to zapotřebí. A teď si ještě musím promluvit se senseiem.”
...
„Co vlastně budeme dělat teď?” dívala se na Konohu z vrchu hlav Hokagů, když s ním rozmlouvala.
„Moc jsem s Tsunade o dalších plánech nemluvil, ale… teď bych nejraději vypustil Akatsuki z hlavy a podíval se na zoubek Danzouovi.”
„Danzouovi? Proč zrovna jemu?”
„Už dlouho o sobě nedal moc vědět v souvislosti s vedením vesnice. To se mi nelíbí.”
„Akatsuki jsou důležitější. Jak dlouho to ještě bude trvat?”
„Než si přijdou pro Naruta? Moc dlouho ne. Proto trénuje s Kakashim.”
Aschika se na něj usmála. „A vy u toho tentokrát nejste.”
„Už mě tolik nepotřebuje, ani ty s Myuki. Netroufám si říct, že jste mě už překonali, ale jste moc dobří ninjové.”
Smutně se usmála, když ji náhle chytil Jiraiya za ramena a prudce s ní zatřásl.
„Nebudu ti to říkat víckrát. Je zbytečné se z něčeho takového vinit. Informace o Konoze nejsou tolik podstatné, když jsme pořád schopnější, než oni.”
„Jak to můžete tvrdit s takovou jistotou?” vždy ji udivovala jeho tvrdohlavost a odhodlání.
„Protože já svá slova neberu zpět. Má vůle zůstane taková, jaká je. To jsou má slova, Narutova slova, Yureho a Minatova. Stojím si za tím. Přece jen jsem vás všechny učil.”
„A co já? Jaká je má vůle, sensei?”
„Na to musíš přijít sama. S tím ti nemůžu už pomoci,” usmál se a zmizel.
„Jdeme objevovat své vnitřní já?”
„A ty víš, kdo jsi?”
„Uchiha. To mluví za vše a nezmění se to. Pověst klanu Uchiha nezměním, i když bych si to moc přála.”
„Nezkoušela jsi přemýšlet, že jsi víc než klan?”
„Kéž by.”
„Co teď asi dělají Itachi a Sasuke?”
...
Uplynulo pár dní, Aschika šla zrovna za Narutem, jehož trénink pokračoval závratnou rychlostí a uviděla, že se u brány srocuje více ninjů. Poznala mezi nimi Tým Asuma.
„Co se děje? Nějaká hromadná mise?”
Shikamaru se na ni otočil a povzdechl si. „Akatsuki se objevili u Konohy a my je máme odchytit. Špehovat a sledovat. To bude zas něco neskutečně otravnýho…”
„Akatsuki? To je moc zajímavé… už začali?”
„Co ty tady?” stál za ní Asuma, ale od pusy se mu tentokrát nekouřilo.
„Koukám na ten humbuk tady.”
„Je nějaký skleslý.”
„Snad nám to dopadne dobře. Musíme je dopadnout,” kývl na ni a odešel za ostatními.
„Co se mu stalo, že nekouří?”
„Napadli prý Chrám ohně, ale… nejspíš odtamtud někoho znal. Chiriku se jmenoval.”
„Já už musím, hodně štěstí, ať se všichni vrátíte!”
„Jop. Zatím!”
„Snad se jim nic nestane.”