Volume Up I - Začalo to ve městě duchů...

Sem tam, čas od času, mi chybí.
Co se stalo, stalo se, nic na světě už to nezmění a já svých činů nelituji, ale i přes to se mi stýská. Neměla jsem je ráda, ba jsem je nenáviděla, ale člověk se s nimi nikdy nenudil. Byli taková veselá kopa. Navíc bylo vždy co dělat, každý den přicházely nové mise a úkoly, Orochimaru nás zásobil programem na každý den. Tehdy bych pro volno udělala cokoliv.
Dnes se potuluji světem, z místa na místo bez cíle nebo smyslu. Už dávno mě opustila myšlenka, naděje, že i já mám v tomto světě nějakou roli. Možná je moje funkce taková, jaká je, přežívání a nic důležitého, ačkoliv jsem celé své dosavadní bytí věřila ve svou důležitost. I někteří jiní ve mě důvěřovali.

"Jiroubu, kam zase jdeme?!"
"Drž pysk!" okřikl mě můj kolega a neodtrhával pohled od cesty před ním. Já, on, Kimimaro, Ukon, Sakon a Kidoumaru jsme dostali prazvláštní misi, o které věděl pouze Jiroubu a ten nechtěl nic říct.
"Okamžitě to vyklop!" rozkázala jsem a postavila se mu čelem. Probodl mě nenávistným pohledem.
"Jdeme pro nějakou starou vědmu, Yukimuru! Stačí?"
"Co chce Orochimaru dělat s vědmou? Vědmou! Nějaká prašivá podvodnice!" Ukon se Sakonem souhlasili. Co mělo za smysl hledat babičku se "zázračnými schopnostmi", které byly zázračné pouze svým podvodem?
"Nepůjdu ji hledat, pokud k tomu nedostanu důvod," oznámil Sakon jednohlasně i za bratra. Zdálo se to jako vzpoura.
"Já jsem tvůj důvod." Více jsme ani slyšet nepotřebovali. Postavit se Orochimarovi? Nebojácnost. Postavit se Kimimarovi? Šílenství. Smrt byla to nejmenší, co nás mohlo od našeho vůdce čekat.
Nedobrovolně se všichni zase dali do pohybu. Jiroubu se rozmluvil, zjistili jsme, že údajná čarodějnice má vlastnit jakýsi důležitý svitek.
Dostali jsme se až do zapadlé liduprázdné vísky. Brána, jež měla cizince zvát, jedině odpuzovala. Oprýskaná omítka, divoký plevel všude kolem a žádný sluneční svit.
"Vypadá to tady jako město duchů," okomentoval Kidoumaru. Musela jsem s ním podvědomě souhlasit. Znenadálé zavytí psa mě vyděsilo k smrti.
"Srabe!" bylo jediné, nač jsem se zmohla.
"Měli bychom ji najít na konci vesnice, u řeky." Všichni na Kimimara kývli a vydali se napříč dědinou. V rozmlácených oknech se leskla námraza, ačkoliv začínal říjen. Na holých stromech jsem nezahlédla ani jednoho ptáčka. Jediný život zde představovaly všudypřítomné krysy, pobíhalo jich tu stovky.
Když už se zdálo, že žádný okraj vesnice ani neexistuje, proběhli jsme kolem polorozpadlé školky. V oknech ještě zely vystavené obrázky květin a motýlů, ve větru se rozeskřípala plechová houpačka na zarostlém nádvoří. Živě jsem si dokázala představit děti, školčátka, pobíhající sem a tam, hrající si na písku nebo prolézající průlezky. Nyní naháněly strach vylomené dveře počmárané křídami i temná chodba beze světla, pouze s ponurými, dříve snad veselými, obrázky na stěnách.
Musela jsem od té hrůzostrašné budovy odtrhnout zrak. Naskytl se mi pohled na malou, částečně zachovalou chatku u rozvodněného masa vody. Co chvíli na břeh vystříkly zbytky drtivých vln, které se tříštily o vysoké, monumentální vrby, jež dávaly znát nepatřičnost vody, že zde tok řeky nemá co dělat. Rostly veprostřed vodního koryta a svými dlouhými větvemi částečně zastiňovaly stařešinu chaloupku.
Před stavením se rozkládala nemístně upravená zahrádka plná nejrůznějších exotických rostlin a malá jabloň, která, jak vidno, už dávno neplodila žádná jablka.
Kimimaro se nezdržoval a bez ostychu přešel zahrádku až k časem zohaveným dveřím. Otevřel je a všichni jsme zvědavě nakoukli dovnitř. V malé kuchyňce zapáchající po stuchlině na lince leželo mrtvé tělo kuřete bez hlavy. Krev z něj se roztekla a skapávala na zem, kde vytvářela hnusný krvavý flek, jeden za druhým.
Světlo osvětlující místnost poblikávala a vrhalo děsivé stíny, dopadalo na blyštící se předměty na jídelním rozvyklaném stolku. Šicí stroj s nedošitými usmolenými šatičkami pro panenku barvy pastelově růžové. Vedle stála rozbitá sklenice plná nazelenalé tekutiny, snad to byla špinavá voda z řeky. Pod stolem ležel potrhaný koberec s kousky hader a střepy.
Z prozkoumávání jednopokojové chalupy nás vytrhl vřeštivý zvuk. Na druhé straně místnosti, vedle rozvrzané postele, v níž ležela zakrytá postava, seděla na židličce poloplešatá babice. V roztrhané sukni a haleně se opírala o sotva stojící stůl a v rukou třímala různobarevné kameny. Rozječela se a pak zase utichla. Upírala zrak někam mimo nás, jakoby snad viděla něco, co nepatřilo do našeho světa. Její oči nebyly obyčejné, bělmo nabíralo oranžový nádech a duhovka byla temnější než čistá čerň.
Mumlala dál nesrozumitelná slova a odhalovala tak řadu zkažených žlutých zubů, často napůl černých. Než se kdokoliv z nás vzpamatoval, začala kameny v rukou třímat silněji. Její dlouhé nezdravé nehty se pod hrubým povrchem počaly odlupovat, ruce se jí zalily krví.
"Panebože," vydechla jsem znechuceně. Celé tohle město, školka, šílená fúrie v tom nejděsivějším domě, jaký jsem kdy viděla, ve mě vyvolávalo neskutečný pocit stísněnosti a klaustrofobie. Kimimaro jako jediný z nás zcela při smyslech k babizně přiskočil a vytáhl ji na nohy.
"Máš něco, co ti nepatří. Okamžitě nám vydej tajný svitek, který jsi čirou náhodou našla po masakru ve zdejším bambusovém lese a nic se ti nestane," oznámil jí zatím poklidně, ale tehdy jsem v Kimimarově očích poprvé uviděla děs. Yukimura se roztřásla a upřela na něj skelný pohled. Ruce obepla kolem jeho předloktí a okousanými, upadávajícími nehty se mu zaryla do kůže. Nevím, proč se nebránil, stačil okamžik a padla by mrtvá k zemi, ale náš vůdce se nemohl ani hnout.
Konečně mi v mozku seplo a došlo mi, že když už nikdo, já musím zasáhnout. Přiskočila jsem k nim a silou ji od bělovlasého šokovaného Kimimara odtrhla. Mrštila jsem s ní o nejbližší stěnu.
"Vypadni z mého domu! Ty, ty!" vykřikla a ukázala pokřiveným ukazováčkem přímo na mě. "Ty musíš zemřít! Ještě dřív než kvůli tobě skončí celý svět!"
"Tak a dost," promluvil sám pro sebe Jiroubu a stařešinu umlčel. Zpacifikoval ji a přiměl, aby se posadila na židli. Ošívala se a kopala, ale proti izolační pásce přes ústa a silnému provazu okolo nohou a ruk už nic nezmohla. Bila se jako smyslů zbavená a nepřestávala mě provrtávat nepříčetným pohledem psychopata.
"Musíme to najít. Porozhlédněte se tady," rozkázal Kimimaro a sám se vytratil do sklepa chodbou, o které jsem neměla ani tušení. Ostatní si vybrali své místo a já prozkoumávala kuchyň. Otevřela jsem spodní skříňku a na chvíli mě ochromil puch zdechliny. Nic podobající se svitku jsem neobjevila, pouze pařáty ptáků a krvavá ptačí pera válející se snad na každém volném místě.
"Ach proboha," hlesl Ukon ve chvíli, kdy jsem se vyčerpaně přesunula ke spižírně nepřipravená, co bych tam mohla ještě zahlédnout. "Něco jsem našel," dodal a pak bezhlavě vyběhl z domu. Vyklepaně jsem přešla k lůžku překrytém starou vyšívanou dekou. Nakoukla jsem přes Kidoumarovo rameno.
Pod pokrývkou se válelo hnijící mrtvé tělo nějaké holčičky. Mohla mít tak osm let, na obličeji jí chybělo velké množství kůže sežrané od červů. Celé její tělo už bylo v pokročilém rozkladu. Výraz jejího obličeje pokřivila grimasa děsu, ústa otevřená do výkřiku a na rukou udrápané nehty. Podle všeho zemřela hroznou smrtí, snad se do ní červy a havěť pustili ještě než zemřela.
Svět kolem mě nabral pozoruhodné tvary a barvy, hlava se mi zatočila a nebylo vyloučeno, že skončím na zemi. Kidoumaru bez špetky taktu vyběhl ze dveří a přitom do mě hrubě narazil. Na nohou jsem se udržela jedině vztekem na starou vražedkyni. Zabila dítě, malé děťátko a kdoví, jak dlouho si ho nechala ve vlastním domě.
"Ty hnusná stará ku*vo! Mluv, kdo je ta dívenka, co jsi jí udělala?! Okamžitě začni zpívat!" Samovolně jsem jí strhla pásku z pusy a udeřila ji pěstí následovanou druhou a třetí. Zorné pole mi zaplavila nachová barva zuřivosti.
"Tayuyo!" okřikl mě strohý hlas Kimimara. Všichni mí partneři očekávali, že na diktátorské upozornění zareaguji okamžitým uposlechnutím. Jenže Kimimaro neviděl to, co já a v tento okamžik na mě neplatila pouhá slovní výstraha.
"Stop!" Aby podtrhl závažnost svých slov, zastavil mou ruku v pohybu a odstrčil mě do ústraní. Sám se postavil před Yukimuru a díval se jí zpříma do očí.
"Nech mě! Ty nevíš, co udělala!" vzpírala jsem se Jirouboovi, který mě držel, abych se na ni znovu nevrhla. Kimimaro dělal, že neslyší a veškerou svou pozornost věnoval té staré.
"Ty! Ty i ona! Musíte zemřít než všechno zkazíte! Vy dva zničíte svět!" zakřičela a plivla naším směrem krev, jež se jí nahromadila v ústech. Kimimaro si z tváře chladně otřel karmínové kapky a výhružně se na teď už mrtvou babici podíval.
"Kde je ten svitek?"
Odpovědi se mu nedostalo, alespoň ne verbální. Čarodějnice pouze mlčky zašilhala na svou postel a nadále zarytě mlčela. Když jsem se dostatečně zklidnila, Jiroubu mě pustil a já automaticky přešla k jejímu loži a zaváhala – kde přesně mám hledat?
"Prozkoumej to dítě," řekl monotónně a nespouštěl z ní oči. Vyhýbavě jsem se ošila a pak odkryla zbytek přikrývky. Do vzduchu se vznesla další dávka puchu. Co nejrychleji jsem ji prohlédla až jsem zachytila cosi nažloutlého. V místě žaludku, kde začaly vyčnívat kosti,byl vidět kousek papíru.
"Ale proboha," řekla jsem a pak vrazila dlaň do dětského tělíčka. Pohled jsem stočila k oknu a rukou šmátrala po předmětu našeho úkolu. Dlouhou chvíli jsem nemohla nic nahmatat, až po nějaké době jsem se dotkla něčeho pevného. Konečně jsem z jejích útrob vytáhla hledaný objekt.
"Výborně." Lídr ke mně přešel a svitek převzal. Poté všichni jako na povel opustili místnost, ve které jsem zůstala už jen já a megera.
"Nezdržuj to," oznámil mi ještě Ukon a pak se dveře zabouchly.
"Musíš chcípnout, jsi až moc nebezpečná! Chcípni! Věz, že jednou si na mě vzpomeneš!" bylo to poslední, co řekla. Nakonec jsem vyšla ven pošpiněná její nečistou krví a s ostatními jsme se vraceli domů se zatím tím nejhorším zážitkem. Její zohavená zdechlina tam bude hnít snad navěky.
Když jsme opustili tuto vesnici, opadla z nás ponurá nálada a napětí. A to bylo poprvé, kdy mi bylo řečeno, že to já budu stát za koncem světa, že já a Kimimaro máme hlavní roli v nadcházejících událostech.

Nikdy dříve jsem se k této misi nevracela. Pouze při zvláštních osudových náhodách, kdy jsem přišla do styku s "požehnanými" lidmi, těmi, jež o sobě tvrdili, že jsou sesláni z nebes a ovládají schopnost věštby a předvídání. Všichni tihle lidé mi říkali to samé, jako ta vražedkyně předtím.
Rozjímala jsem nad proroctvími, které mě ještě před rokem děsily, ale nyní neznamenaly více než-li snůšku keců a lží. Byla jsem přesvědčena o vlastní nepotřebnosti.
"Tayuya?" Překvapena, že slyším své jméno, jsem se otočila na zamaskovaného muže ve zvláštním hnědém plášti. Nebylo mu vidět nic, jen temně hnědé oční duhovky. Kývla jsem.
"Mám pro vás jistou práci. Zaplatím vysokou cenu."
A tehdy začal můj příběh.