Písečná bouře 39

Gaara původně zamířil k budově akademie, ale nakonec si to rozmyslel. Touhle dobou už tam asi nikdo nebude a Baki by se nejspíš stejně zlobil, kdyby se s ním Kazekage vůbec neporadil. Gaarovi by samozřejmě mohlo být jedno, co si o tom Baki myslí, ale jeho bývalý učitel byl potom vždycky protivný, což Kazekagemu moc nevyhovovalo.
Proto mladík raději vyrazil zpátky do své kanceláře. Byl si docela jistý, že Bakiho někde v budově Kage najde. Baki žil pro svou práci a pro svou vesnici. Gaarovi to většinou vyhovovalo, protože jeho bývalý učitel byl tím pádem nejspolehlivějším z jeho podřízených, ale zrovna v téhle věci byl spíš otravný. Gaara si cenil jeho péče a starosti, ale potřeboval, aby byl jeho jediný skutečný rádce otevřený v záležitostech s Kamennou, což byl prozatím velký problém.
Baki vždy věřil jeho úsudku. Jen málokdy vyjádřil nesouhlas s postupem, který mladý Kazekage zvolil. Gaara vlastně nikdy skutečně nevěděl, jestli to bylo proto, že nechtěl podrývat jeho autoritu před radou nebo se opravdu tak málo lišili v názorech, ale faktem zůstávalo, že Baki byl velmi loajální k mladému Kazekagemu, a proto ho Gaara prostě nemohl obejít a udělat něco bez jeho vědomí.

„Tak jsem tě nakonec našel.“ prohlásil Kazekage a sedl si vedle Bakiho. Nebylo až tak neobvyklé, že ho našel v sále, kde probíhalo zasedání rady. Baki sem chodil relativně často. Nikoho by nenapadlo hledat ho právě tady. Pokud neprobíhalo zasedání, tak byl sál nevyužívaný.
„Zřejmě.“ odvětil Baki a odložil stranou vlastní práci. Nikdy nedělal nic jiného, když ho oslovil Gaara, vždycky mu věnoval plnou pozornost.
„Občas zapomínám, že i jiní mají papíry, které je třeba vyplnit.“ přiznal Gaara a podíval se Bakimu přes rameno. Nechtěl to na něj hned vybalit.
„Ano, to máme.“ přitakal Baki a posunul ke Gaarovi dokumenty, aby tak ukojil jeho zvědavost.
Stohy hlášení pro Kazekageho ovšem nebyly nijak atraktivní.
„Tak povídej.“ popohnal ho Baki. Neměl moc trpělivosti a navíc nechtěl Kazekageho zdržovat.
„Přišla za mnou Suki a chtěla, abych jí dal něco na práci.“ vyhověl mu Gaara v zápětí.
„Zajímavé.“ zašeptal Baki sám pro sebe a definitivně odložil svou práci na později, když ji uklidil do složek a vstal od stolu.
„Nudí se, nic tak zajímavého na tom zase není.“ podotkl Gaara a čekal na jeho další reakci.
„Co jsi jí na to odpověděl?“ zeptal se Baki tónem, který Gaarovi připomněl jeho vlastní.
Mladý Kazekage se téměř neznatelně zamračil odpověděl: „Že si to promyslím a dám jí vědět.“
„Rozumné.“ zabručel Baki s jakousi spokojeností v hlase a potom pokračoval: „Tak by jsme měli něco vymyslet.“
„Vlastně...“ začal Gaara klidným hlasem: „...tohle za nás vyřešil už Kankurou, alespoň prozatím.“
„Povídej.“ vyzval ho Baki a zkušené Gaarovi uši mohly v jeho hlase najít náznak zvědavosti.
„Může přednášet dětem na akademii o Kamenné, ji to zabaví a pro ně to bude užitečné.“ vyhověl mu Kazakage.
Baki se ovšem jen zamračil. Nebyl nápadem ani zdaleka tak uchvácený jako jeho bývalý student.
„Něco se ti na tom nezdá?“ zeptal se Gaara a všechnu frustraci si nechal pro sebe.
„Jen si nejsem jistý, jestli je dobré, aby byla v kontaktu s dětmi.“ odpověděl muž zamyšleně.
„Jen jim bude vyprávět o vesnici.“ namítl Gaara a jen těsně spolknul své rozhořčení, aby ho Baki neslyšel.
„Bude na ně mluvit, takže je bude ovlivňovat, což nemusí být dobré.“ namítl Baki a vysloužil si jen povzdychnutí od svého nadřízeného.
„Až příliš se bojíš Baki. Vím, že musíme být ostražití, když jde o Kamennou, ale taky jí musíme dát šanci a tohle je skvělá příležitost. Možná, že pro dospělé je už pozdě, ale děti se můžou zbavit těch předsudků, které v nich živí ostatní.“ Baki se při jeho slovech ovšem jen znovu zamračil.
„Možná, že není dobré, aby se jich zbavili. Musíme zůstat ve střehu.“ namítl jeho bývalý sensei.
„Já jsem ve střehu a ostatní budou taky.“ ujistil ho Gaara s jakousi netrpělivostí v hlase.
„Dělej jak myslíš, moje svolení nepotřebuješ.“ odvětil Baki s jakýmsi sebezapřením, ale Gaarovi to stačilo, proto odešel z místnosti, aby se sám vrátil k práci a počkal až za ním Suki přijde sama.

Dívka mezitím znovu procházela vesnici a především její chudší části. Zabavit se nebylo to jediné, co chtěla. Také si přála být užitečná. Jenže ona byl jen kunoichi, neměla ponětí, jak by těm lidem mohla pomoct zvlášť s tou záležitostí s potrubím, která jí pořád vrtala hlavou. Bohužel ona toho o potrubí moc nevěděla, ale nakonec to nebyla jediná pomoc, kterou potřebovali. Jistě by mohla dělat nějakou jinou humanitární práci. Snad se starat o takové děti, jaké před nedávnem potkala. Oba chlapci toho potřebovali víc, než jen přívod vody.
„Tak jste zase tady.“ ozvalo se za ní přátelsky.
„A...ano.“ vysoukala ze sebe a otočila se na muže, ve kterém v zápětí poznala toho pána od pumpy, se kterým se bavila o situaci pro chudé.
„Snad jsem vás nevyděsil, vypadáte dost nejistě.“ nadhodil muž a Suki si všimla, že tentokrát je oblečený trochu jinak. Víc zanedbaně a sám byl dost špinavý.
„Jdete z práce?“ pokusila se uhodnout.
„Ano a co vy pracujete vůbec?“ vrátil jí otázku a přidal úsměv.
„Vlastně si nějakou hledám.“ odpověděla Suki trochu provinile, ovšem muž si to špatně vyložil, jako že se stydí: „Není třeba být v rozpacích, jen proto že jste přišla o práci.“
„Ne to ne...“ zarazila ho dřív než ji napadlo, že by možná bylo lepší prostě přikývnout. Cítila se špatně, že má všechno, co potřebuje, aniž by musela hnout prstem a teď mu to ještě bude muset vmést do obličeje.
„Tak to asi nechápu, živí vás rodiče?“ pokusil se hádat dál.
„Ne, umřeli během mise.“ odpověděla jaksi naučeně. Nezasáhlo ji to. Ani si je nepamatovala.
„Ach...“ vzdychl muž soucitně. „...promiňte to jsem netušil.“
„V pořádku. Ani jsem je nepoznala. Vychovala mě sestra.“ odpověděla Suki a usmála se na něj. Doufala, že tohle téma brzy opustí.
„Takže vás živí sestra.“ domyslel si muž opět chybně.
„Ne je v Kamenné.“ odvětila Suki, než se stihla zastavit. Zase ta její prořízlá pusa. Sem se dostat nechtěla.
Muž se zamračil, ale bylo to spíš, proto že se vůbec nechytal. „Tak jak to teda máte, slečno?“ zeptal se nakonec rezignovaně.
Suki si povzdechla a s vědomím, že se s ní už asi moc bavit nebude odpověděla: „Jsem tu jako velvyslanec Kamenné. O můj pobyt se stará vaše vesnice.“
Muž se podle očekávání zamračil, ale potom se uvolnil, a než odešel, řekl: „Tak až se vrátíte domů, slečno, řekněte jak jsme silní, aby si vesnice dvakrát rozmyslela nás napadnout.“
Suki se doširoka usmála, tak optimistický přístup nečekala. „Spolehněte se.“ zavolala na něj, než jí zmizel za rohem.