Jiné a přesto stejné 12.díl-Na scéně se objevuje Ptáček

„Já jsem naprosto v poho," zapřela se nohama do země.
„No... ehm..." trochu povolil stisk a ona si sedla.
„Peine nechci jí ublížit..." pokračoval když viděl co udělala.
„Dělej jak chceš, ale ona půjde pryč," rozzuřeně gestikuloval rukama.
Mitora se na něj podívala,jako by právě něco pochopila.
„Stačí říct," otočila se na patě a vyšla na chodbu, kde se rozběhla směrem dolů.
„Hidane!!" znovu všichni v sídle a nejbližším okolí věděli věděli, kde se Mitora právě nachází.
„No co je?" odvětil Hidan pořád naštvaný, že mu někdo vypil skleničku a k jejímu štěstí si nevšiml pomalovaného obličeje.
„Kisame urážel Jashina," prohlásila s nevinným výrazem.
„Ten šmoula jeden pošmoulaný..." začal nadávat a Mitora zjistila, že i za pomoci šmoulů jde nadávat(mimo jiné samozřejmě).
Hidan si to namířil ven.
„Je u Itachiho v pokoji," podotkla, než zmizel z doslechu. Napadlo jí že zajde k Deidarovi něco mu nabídnout...
„Deidaro," řekla potichu potom co slušně zaklepala.
„Oni tě ještě nezavřeli?"
„Nope..."
„Tak pojď dál."
Otevřela a rychle za sebou zavřela dveře.
„Jé ty už jsi jenom jeden!"
„Co teda chceš?" zeptal se, jako by její poznámku přeslechl.
„Už jsem naštvala Peina, Kisameho..." přerušil jí výkřik který nepochybně patřil Hidanovi, který přišel na počmáraný obličej. „...Hidana, Itachiho a tebe. Plus jsem vyděsila Konan," podala výčet toho co provedla.
„No a..."
„A chci tě poprosit, jestli bys mi nepomohl," prosebně na něj vyvalila své černé oči.
„S čím?" docela ho to začalo zajímat.
„No... chci naštvat i ty ostatní... jenom... nevím jak..."
Tento nápad se mu začínal líbit. Nenáviděl to tu a tohle cítil jako část pomsty.
„Hmmm... Tak jo." Uchihy sice nenáviděl víc než celý Akatsuki, ale tahle mu připadala úplně jiná. Doteď viděl Uchihy jenom jako ty, kteří nedají za žádnou cenu na povrch vidět emoce. Nenáviděl tu jejich vyrovnanost. Přišli mu až moc chladní. Ale tahle holka byla pravým opakem jeho názoru. Za tu chvíli co jí znal, viděl že nemá vůbec ty chladné oči na které byl zvyklý, není ani zdaleka vyrovnaná a neopovrhuje jeho uměním... Z úvah ho přerušil její hlas. Bohužel už nedokázal postřehnout to říká.
„Co jsi říkala?"
„Já jenom... Co třeba jako prvního rozbrečet Tobiho?"
„Neříkala jsi naštvat?"
„Myslím že ho jen tak něco nenaštve..."
„Asi máš pravdu a jak to chceš udělat?"
„Chovat se normálně..." prozradila mu s mírným úsměvem na rtech a rozběhla se ven z pokoje. Bohužel jí nedošlo, že za sebou zavřela a rozplácla se o dveře. Když to uviděl blonďák stojící za ní, měl co dělat, aby se smíchy nezačal válet po zemi.
Mira ho důstojně ignorovala a na druhý pokus úspěšně vyšla ze dveří. Tobiho nemusela hledat dlouho - vrazilo přímo do něj.
„Miro - sempaíí! Co jste tam dělala s Deidarou - sempaiem??? Tobi ví! Oni se," poťouchle se usmál,„milovalííí!!!" Místo oka se mu objevilo srdíčko, ale ne na dlouho, protože ho Mira povalila na zem.
„Tobi víš, co ti teď řeknu? Děsný tajemství..." ztlumila hlas a působivě se odmlčela,„DRŽ HUBU!!!" zařvala z bezprostřední blízkosti. "Holky jsou divné," pomyslel si Deidara, ale projistotu mlčel.
„Mira- senpai křičí na Tobiho..." začaly mu z masky téct slzy.
„Ha, vyšlo to!" zařvala nadšeně Mitora, mezitím co vyskočila metr do vzduchu a při pádu nepřistála na obou nohou, ale jenom na jedné a svalila se na zem. Tobi mezitím zvolil strategický ústup. „Však já tě dostanu." přestala si třít kotník a rozběhla se za tím pakem. Ten se rozhodl běžet dolů, asi za Konan schovat se jí za sukni.
Aby toho nebylo málo, k její nešikovnosti se přidal i Hidanův nápoj a skutálela se ze schodů. Dole skončila rozkročmo a chytila se za hlavu, která jí zničehonic začala bolet.
Opatrně se postavila a rukou se pro jistotu opírala o zeď. Podívala se směrem nahoru. Nad schody viděla žluto-černo-červenou skvrnu. "Co se to děje?" myšlenky jí šly děsivě pomalu. Rozešla se zpátky ke schodům. Bohužel nedošla. Cestou se nebezpečně motala a před schody jí nohy vypověděly službu. Nechápala proč jí je tak blbě a třeští jí hlava.
Zatímco ona tam tak bezradně seděla, Deidara nahoře měl strašnou srandu jak se motá. Až když svalila dolů, došlo mu že je, respektive byla, opilá. Sešel dolů a pomohl jí na nohy.
„Kde je brácha?" zeptala se potichu, když se na něj zamlženě podívala.
„Má misi," docela se přemáhal aby Itachiho neurazil.
Zničehonic se Mitora začala třást. Deidara, který jí stále podpíral si všiml, že barva jejího obličeje mírně zezelenala. Odvedl jí ven na čerstvý vzduch. Vděčně se na něj usmála i když jí hlavou vrtalo kdo jí pomáhá. Blonďák jí pustil a ona čirou náhodou dopadla na tu houpací se lavičku a povedlo se jí usnout.
„Musím se jít omluvit," byla první věc na kterou pomyslela, když si uvědomila co všechno dělala.
„Do pr*ele, Jashine, takhle mi hlava netřeštěla už od..." zanadávala si nahlas.
„Od kdy?" ozval se za ní známý hlas.
„...od té doby co jsem se naposledy opila," s úsměvem na rtech se otočila, když však spatřila majitele hlasu, úsměv jí ztuhnul.
Rychle ho obešla a dostala se do pokoje, podařilo se jí to po třech pádech ze schodů a chvílí dezorientace před dveřmi. Nakonec se jí podařilo zamknout a svalila se na postel. Za chvíli už znova spala.
***
„Sasuuukééé! Došel toaleťááák!" křičela blondýnka přes dveře.
„To máš blbý," opáčil.
„Ne, ty to máš blbý. Budu tady sedět tak dlouho, dokud mi ho nedoneseš!"rozkazovala.
Sasuke jen obrátil oči v sloup, ale protože se mu nechtělo čekat přede dveřmi celou věčnost, šel do přístěnku, který byl o dvě chodby dál.
Tory poslouchala s uchem na dveřích a když se jeho kroky začaly vzdalovat, v duchu si zavýskla. Přesně v to doufala. Potichu otevřela dveře, zavřela je a rozběhla se chodbou snad na druhou stranu než Sasuke.
Orochimaruovo sídlo bylo naprostý labirint. Tolik chodeb snad viděla jen v Akasídle, dokonce i u kageho jich bylo míň. Už prošla třemi dveřmi, když se dostala k výtahu.
„Ajaj," prolétlo jí hlavou, ale přesto do té prokleté jezdící krabice nastoupila a zmáčkla přízemí. „Nespadni, nespadni!" přemlouvala výtah šeptem.
Výtah se nebezpečně zakymácel. „Proč jsem sem lezla? PROČ?! Nemohla jsem se spokojit s tím, že mě zabije Orochimaru, až do mě zase nalije nějíké sv*nstvo, aby zjistil, co to se mnou udělá?" nadávala si pro sebe. Už to ale nešlo vzít zpátky. Najednou sebou výtah škubl, světlo zhaslo a výtah se zastavil.
„Né! Zatroleně, to je na Kyubiho tohle! Který pošuk tohle vymyslel? Zlaté schody, to je spása lidstva!" šeptala Tory, ale potom si všimla pruhu světla, který se jí plazil po kolena. Že by záchrana?
Klekla si a zhodnotila situaci. Neměla moc času, protože se bála, že 'to' s ní spadne,a tak když zjistila, že není zas až tak vysoko, opatrně seskočila. Dokonce ani nespadla do šachty. (!!!)
„To jsem ti to nandala," vyplázla na výtah jazyk a rozběhla se po chodbě za světlem. Zdálo se, že jsou vyhozené pojistky. A pak si to uvědomila - čím dál je od Orochimarua, tím silněji cítí chakru!
Na okně byly mříže, ale to ji neodradilo. A navíc, zpátky se už vrátit nemůže. Teď byla ráda, že jsou schodiště odstraněny. Další okno bylo taky zamřížovaný. Ale to nejhorší začalo až potom. Odbočka a za ní chodba plná dveří. Za co mě trestáš Jashine?!!
Zvolila si skvělou taktiku. Půjde pořád doprava. A tak šla nějakou dobu, potkala pár slepých uliček a přemýšlela, na co je někomu tak velký barák, nebo co to vlastně je.
Už to chtěla vzdát když uviděla dveře větší než ostatní. Za sebou ovšem uslyšela kroky. Teď se před ní objevilo dilema.
"Mám jít a zkusit ty dveře otevřít, popřípadě rozrazit, nebo se schovat a riskovat že mě najdou?" proletělo jí hlavou a snažila se rozhodnout co nejrychleji, protože kroky se ozývaly čím dál blíž.
Nakonec se rozběhla proti dveřím a vrazila do nich ramenem, do kterého nashromáždila co nejvíc chakry se jí povedlo. Dveře se otevřely a ona s pocitem zadostiučinění vyběhla na svobodu. Ještě nechala ve dveřích trochu jílu a když jima probíhal Sasuke, nechala to vybuchnout. Potom už jenom zdrhala (jako) o život...
Zdrhala a zdrhala, potom padala, a zase zdrhala. Potom ji začalo nesnesitelně píchat v boku, ale nevěnovala tomu pozornost, protože měla jiné věci na starost. Jako například: Jak se má dostat co nejdál od Sasukeho a ostatních takových podělaných ninjů?
Když už vážně nemohla, posadila se pod obrovský jilm a začala přemýšlet, co teď. Bez orientačního smyslu těžko najde Akasídlo. Mohla by vylézt a rozhlédnout se... Už vstala, ale pak si všimla nápisu na kůře: NELEZ TAM. Tak se na to vykašlala a běžela rovnou za nosem.
Věděla, že se musí dostat co nejdál, je jedno na kterou stranu. Teda, možná by se ráda vyhla Kamenné, ale i ta je lepší než Sasuke a jeho vražedné pohledy. Po několika dnech dospěla k názoru, že všechny lesy jsou stejné. Zrovna si zpívala opening jednoho seriálu (který byl mimochodem dost divný. Herci byli kreslení a měly malé oči, neměli chakru... Prostě divní) když jí těsně nad hlavou proletěl kunai. Okamžitě se začala rozhlížet, ale to už se musela vyhýbat dalším kunaiům, které na ni nalétávaly ze všech stran.
"Který debil... Snad ne Sasuke," proletělo jí hlavou. A v tom ji někdo tak rychle, že to ani nepostřehla, svalil na zem pod sebe. Ležela na břiše a tak neměla nejmenší tušení, kdo to může být.
„Správný ninja má být pořád ve střehu," ozval se jí u ucha známý hlas.
„Itachi už ti někdo říkal, jaký jsi strašný-"
„Co?"
„Jak si strašně hodný, že ze mě slezeš?" rozmyslela si to blondýnka a začala se vrtět.
„No proto," vstal a pomohl jí.
„Co tady děláš?" zeptala se po chvíli mlčení.
„Jsem na misi."
„Tady?"
„Zjevně ano."
Chvíle trapného ticha...
„Chceš tady snad bloudit sama?" Nad tím se Tory zamyslela. Být ještě s někým má určitě mnohem víc výhod, než sám, ale musí to být Itachi?
„Nechci," zamumlala.
...
V Akatsuki šel čas v podivných intervalech. Teda alespoň pro Miru. Chvíle s Deidarou jí připadaly nesmírně táhlé a zároveň krátké jako mrknutí oka. On vypadal, že s ní chce navázat hovor, ale ona se vždycky zdejchla moc rychle. Itachi pořád nikde, v dohledu žádná mise...
„Miro stůj!" zakřičel Deidara skoro přes celé akasídlo a chytil ji za zápěstí. Jmenovaná na něj jen vyděšeně upřela oči.
„Proč se mi vyhýbáš?" dorážel Deidara.
„Protože jsi říkal, že nenávidíš Uchihy?" neodpustila si malé rýpnutí.
„To se vztahuje jenom na Itachiho," upřesnil.
„Takže i na mě," vzdorovala Mira, ale uvědomila si, že ji ta slova podivně zahřála.
„Ne, jenom na Itachiho," zopakoval důrazně Deidara, ale radši rychle pokračoval,„ale určitě ne jen kvůli tomu. Navíc poznám, když lžeš, takže jaký je pravý důvod?"
Mira nesměle vzhlédla a oplatila blonďákovi pohled.
„Vážně to chceš vědět?" Jenom přikývl.
„V tom případě..." Černovláska si stoupla na špičky a přitiskla rty na ty Deidarovy. Ten jenom vykulil oči. Po chvíli se začala odtahovat, ale on jí vjel rukou do vlasů a přitáhl si ji zpátky.
„Tak proto," vydechl mezi polibky.
„Ty v**e! Kakuzu!!! Neuvěříš, co jsem právě viděl!" zakřičel Hidan o poschodí níž. Oba vyděšeně ztuhli. A o setinu sekundy už s řítili hlava nehlava ze schodů.
„Co jsi viděl? Jestli to je další krysa které se bojíš, tak mě to nezajímá!"
„Ne, není to krysa. A těch se ku*va nebojím, jenom štítím... To je rozdíl."
„Hidane počkej!" zakřičel udýchaný Deidara. A Podle výrazu Jashinysty, který se k němu otočil, poznal, že 'tu žhavou novinku' uhodl správně.
***
Tory šla vedla Itachiho a přemýšlela jak definovat Trapné ticho. Přitom si nevšimla větve visící ze stromu ataky párkrát klopýtla, no prostě...
Konečně došli do tábora.
Už se začalo stmívat a tak Itachi rozdělal oheň na zahřátí.
Kisame se vrátil až později a když uviděl Tory došla mu řeč.
„C-co ona?" bylo jediné co ze sebe dostal zatímco na ní nevkusně ukazoval.
„Jo já," podívala se na něj.
„Hele Kisame tohle není slušný..." napomenul ho po chvíli Itachi.
„Ale co tu dělá? A je to určitě ona?" zeptal se když se vrátil částečně do normálu
„Ne, jsem přestrojené kuře - zombie," protočila oči. „Jaký chceš důkaz?"
„Ukaž dlaně!" přikázal. Tory k němu natáhla dlaně a vyplázla jazyky. Přitom jí ale uniklo bolestné syknutí kvůli levému rameni, které si narazila při svém zběsilém úprku.
„Ještě něco?"
„Jo. Jak ses dostala k Orochimaruovi?"
„To by zajímalo i mě," přidal se Itachi.
„Víte jak měl Pein ten chytrý nápad a poslal mě a Sasoriho najít orosídlo?" oba kývli. „Tak jsme u vchodu 'nečekaně potkali' jeho majitele. A Sasori... Co je vlastně se Sasorim?"
„Přišel do sídla s tím, že ho praštili do bezvědomí..." odpověděl bez zaváhání Kisame.
„Ten lhář," ohradila se Tory znechuceně.
„A jak to teda bylo?"
„Nechal mě v tom a ani se neukázal," pokrčila rameny Tory za doprovodu dalšího bolestivého syknutí. Tentokrát se jí dokonce bolestí křivil obličej.
Itachi si jí znenadání otočil tak aby se mu musela dívat do očí
„Co se stalo? Nebo spíš co ti je?" neuniklo mu její syčení.
„Jak to myslíš?" zeptala se jakoby nevěděla o čem mluví
„Ukaž mi to..." nebyl to přímo příkaz, ale spíš takové pobídnutí. Tory se tomu neubránila a vyhrnula si rukáv trička. Samotnou jí překvapilo jak fialové rameno je...
„Co se ti stalo?" Zeptal se uznale Itachi.
„Nic... Jenom jsem rozrazila zamčené železné dveře..." prohlásila jako by se nechumelilo.
„Modrá je dobrá," okomentoval to Kisame.
„Do rána to budeš muset přežít." rozhodl nakonec Itachi
„Hustý! Vy máte stany?!" vyjekla nadšeně a rozběhla se k nim.
Itachi se podíval, jestli je stany dostatečně zaměstnaná a potom potichu přešel k říčce a umyl si obličej.
To by ovšem nemohla být Tory aby jí nenapadlo podívat se kam Uchiha jde. Uviděla ho sklánět se nad řekou a v hlavě se jí zrodil nápad. Potichu k němu zezadu přišla a shodila ho do vody. Dlouho se však nevynořoval a tak se naklonila, aby líp viděla. Nečekala útok zezadu a tak když jí někdo strčil ztratila rovnováhu a sletěla tam kam před chvíli shodila Itachiho. Ten stál na břehu s rozpustilým úsměvem.
„Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá..." prohlásil mile. Potom se rozesmál když uviděl blondýnku s nějakou trávou na hlavě, jak plive vodu a přitom na něho vrhá vražedné pohledy.
„Ninja má být stále ve střehu,"ohradil se, ale natáhl k ní ruku a pomohl ven.
„Mám první hlídku," oznámil po skromné večeři a sedl si k ohni. Kisame vlezl k sobě do stanu a Tory do toho druhého. Ještě dlouho pozorovala Itachiho siuletu.
***
„Co bys chtěl?" zeptal se Hidan mile.
„Pojď za mnou,"vyzval ho stroze Deidara, chytil ho za plášť a táhl ho nahoru. Mira běžela za nima. A Kakuzu na ně civěl jako na partu bláznů.
„To, co jsi viděl nebylo to, co si myslíš že to bylo," vychrlil ze sebe Deidara.
„Ehhh Co to ku*va meleš?" zíral na něj Hidan. A Mira taky pozorovala, co řekne.
U obličeje se mu udělala kapka.
„No, nebo vlastně bylo... Ale nemusel bys to nikde šířit..."
„A co za to?" usmál se zlomyslně nesmrtelný.
„Co bylo v tom pití, co jsem ti vypila?" přerušila Mira jejich rozhovor a dala tím Deidarovi čas na rozmyšlenou.
„Neptej se," ujelo blonďákovy, ale to už se Hidan rozmluvil:„Krysí bobky, netopýří uši, okouní oka, mloci, broučí štáva... a vodka, samozřejmě, té tam bylo nejvíc," vypočítával na prstech a jeho úsměv se pořád zvětšoval. Mira se chytila stěny, aby sebou někam nepráskla.
„To si děláš srandu..." prohlásila celá bledá.
„Ne nedělá," odpověděl jí na otázku Deidara.
„Ne nedělám," přidal se i Hidan.
„Počkat... Tos byla ty, kdo mi vypil MŮJ Jashinistickej posilovací drink?!" dodal když mu došlo co řekla.
Mitora zbledla ještě víc a ani blonďák nevypadal dobře. Roztřeseně přikývla a čekala útok od nesmrtelného. Ten se však nedostavil. Hidan si totiž odněkud z kapsy vytáhl láhev, dvě skleničky, několik dřevěných kůlů, jeho náhradní Jashinův přívěsek...(co všechno po těch kapsách nenosí...) a mohl by ještě pokračovat nicméně usoudil že to bude zatím stačit. Obsah té lahve nalil do skleniček a jednu podal černovlásce...
„Co to děláš?!" vyjekla když byl moc blízko.
„Noo, co asi, ku*va. Pomůžu ti stát se Jashinistou," mluvil jako by byla naprosto tupá že na to nepřišla.
„C-co cože?" zděšení v jejích očích se dokázalo rovnat Hidanovu nadšení.
„Hidane, Pein dalšího Jashinistu v Akatsuki nedovolí..." snažil se zachránit situaci Deidara.
„Každý si může vybrat sám koho bude vyznávat..." začal by odříkávat, kdyby si za nimi někdo neodkašlal. Všichni se na něj otočili a i Hidan ztuhl při pohledu do očí rozzuřeného vlastníka rineganu.
„Co se tady děje?!" zařval na ně, „Jde vás slyšet přes celý úkryt!"
„Hidan se snaží přivést Miru na Jashinismus," žaloval Deidara.
„Kolikrát ti budu říkat že další Jashinista tu nebude Hidane?" obrátil se šéf jen na nesmrtelného
„A proč ku*va ne?"
„Tohle si ke svému šéfovi dovolovat nebudeš," Pein ho chytil za akaplášť a odtáhnul ho pryč. Mira s Deidarou na chodbě osaměli.
***
Tory bylo teplo. Už jen to bylo divné, protože spí sama někde na zemi v lese, že, takže by jí měla být zima.
Pomalu rozlepila oči... A potom málem vykřikla, jak se lekla. Jo a dost slušně sebou škubla.
Dívala se do obličeje právě se probouzejícího Uchihy.
„Děje se něco?" zeptal se rozespale aniž by jí pustil ...
„Ne. Jenom tady ležím v obětí s někým, koho ani pořádně neznám!" vypálila Tory jedovatě, odtáhla se od něj a vystřelila ze stanu.
„Ahoj," pozdravil ji Kisame.
„Nazdar. Kudy jdeme?"
„Jdeme do Mlžné, takže tam," ukázal za řeku.
„Fajn."
Tory začala zahrabávat ohniště a kluci uklízeli stany. Itachi vypadal jako by mu vrazila facku. Kisame to všechno s úšklebkem pozoroval.
Když to měli hotové rozběhli se směrem, který žralok ukázal.
Zhruba v čase oběda si sedli uprostřed lesa kolem Itachiho batohu a začali rozbalovat jídlo. Tory seděla zády o strom, pozorovala Itachiho (připravená kdykoli po něm šlehnout dalším vražedným pohledem) a přemýšlela, jestli jí ta ruka upadne, nebo ještě chvíli vydrží. Kluci řešili množství jídla, nepočítali s další osobou.
Po chvíli ji to přestalo bavit a tak se zvedla a šla do lesa.
Vrátila se s plnou náručí hub. Ti dva tam pořád řešili zásoby a tak rozdělala oheň.
„Poznáš jedlé houby?" přistoupila k Itachimu.
„Ty se mnou mluvíš?"
„Já jsem s tebou přestala mluvit?“ zdvihla obočí a pokračovala, „ Umíš poznat jedlé houby?"
„Jasně že umím, to neumí jenom..." uvědomil si její pohled,„spousta lidí to neumí."
„Taky si myslím," usmála se a vyklopila před něho houby.„Tak můžeš třídit."
Po Itachim to ještě pro jistotu překontroloval Kisame, a potom začali oba vrhat kradmé pohledy na Tory. Ta si toho po nějaké té chvilce usilovného ignorování všimla.
„Mám vařit, že?" Kisame přikývnul.
„Vaše volba," pokrčila rameny, vytáhla si z lesa kus břidlice, podepřela jej pár kameny a nad ohněm začala houby smažit. (No, a našla se i sůl a pár bylinek...)
„Dobrý," hodnotil její výkon Itachi přes zkrabacenou pusu a sahal po vodě,„Jenom možná moc osolené..."
„To říkají všichni..."
„To mi připomíná, že jsme pořád nevyřešili tu tvoji ruku," vzpomněl si a přemýšlel, jestli odumírání chuťových buněk je to, co právě cítí.
„Ta je úplně v pořádku," uklidňovala ho.
„Ukaž," zdvihl nevěřícně jedno obočí.
„Ne," odmítla provokativně si ho prohlížela.
„Tak máš smůlu," odmítl rozpoutat další válku. Tory se zatvářila spokojeně.
...
„Mám první hlídku," zamlouvala si k večeru.
„Není to blbé, aby nás hlídala holka?" otočil se Itachi na parťáka.
„Dík za důvěru, Lasičko."
„Není zač, Ptáčku," odfrkl si.
„Ptáčku? To si děláš srandu?! Na to jsi přišel jak?" jako by jí uletěly včely.
„Umím japonsky," spokojeně se usmál.
„Pfff..."
...
Tory seděla na hlídce a nudila se. Přemýšlela, co vyvede Itachimu, kterého budí na další hlídku. Kuřata už jsou oposlouchané, modrý sýček taky už není to, co býval...
Itachi ležel ve stanu a snažil se nastavit si v hlavě budíka, který by ho vzbudil v okamžiku, kdy mu Ptáček poleze do stanu. Tušil totiž, že to nebude jen tak. Že pomsta přijde. Za co? To je vlastně jedno, tady nejde o začátek války, ale o její průběh...
„Jsme přepadení! Dělejte, vstávejte! No tááák! Itachi, Kisame!"
“Mě nenachytáš," pomyslel si Itachi a dál dřepěl ve stanu. Ten se ale po chvíli otevřel a už ho rozzuřená blondato-černá koule tahala za vlasy ven.
„Ty demente! Tohle není žádný vtip!!!"