Možná poslední den dětí pro tým 7

Přišel den dětí, což je veliký svátek. O takových svátcích není slušné vést válku, takže bylo nutno ji přerušit (souhlasil i Desetiocasý) a všichni bojovníci se v míru a pokoji vrátili do vesnic, odkud pocházeli.

Slunce toho dne příjemně hřálo a tak si Naruto, Sasuke a Sakura vylezli na skálu nad hlavami Hokagů, slunili se a koukali dolů na vesnici. Na návsi byla veliká slavnost. Mezi stánky s cukrovou vatou se vlnila překážková dráha, uprostřed stál kolotoč a skákací hrad. Konožské dětičky z té výšky vypadali jako hemžící se broučci, jejich výskot však byl slyšet až nahoru na skálu.

„Proč si vlastně nehrajeme s nimi?“ zeptal se Naruto.
„Protože už nejsme děti, ty tupče,“ odpověděl mu Sasuke.
„Nevím, jak tobě, ty tupče, ale mně ještě nebylo osmnáct.“
„Ale stejně jsme dospělí. Protože ovládáme úplně úžasně vymakané techniky. A zabíjíme lidi. A zachraňujeme svět před zkázou.“
„Ještě bys mohl dodat, že jsme rozvážní, zodpovědní a moudří. To patří taky k dospělosti,“ vložila se do hovoru Sakura. Sarkasmus z její věty přímo čišel.
„V reálném světě šestnáctiletí ještě chodí do školy. A hází tam po sobě mokrou houbou…“ zasnil se Naruto.
„To je zase druhý extrém,“ odvětil Sasuke.

„My zkrátka v reálném světě nežijeme,“ zauvažovala Sakura. „Jsme postavy z mangy, která je určena puberťákům. Takže jim na jednu stranu musíme být věkově blízcí, ale na stranu druhou holt musíme dělat velké věci, aby to ty čtenáře bavilo.“
„Co je mi do nějakých čtenářů? Já si chci užívat mládí stejně tak, jako to dělají oni. A chci na Sasukeho hodit mokrou houbu!“
„Zkus to, a schytáš Amaterasu přímo mezi oči!“ řekl člověk, který se před minutou označil za dospělého.
„Kluci, nehádejte se aspoň teď, když je tak krásný den! Vezměte si příklad z tamtěch dvou,“ ukázala Sakura dolů na Madaru s Haširamou, kteří lezouce po kolenou cvrnkali kuličky do důlku.
Chvíli bylo ticho. Sakura se zasnila a vzpomínala na časy, kdy si cvrnkala kuličky s Ino. Naruto přemýšlel, jak by se k těm dvěma vetřel a oba je porazil. Jen Sasukeho kuličky vůbec nezajímaly.

„Štve mě, že nevím, kde je teď Oročimaru. Měl by být v Listové, když odtud pochází. Ale nejspíš někde v povzdálí kuje pikle, aby nás po návratu do války překvapil.“
Sasukeho pesimismus nebyl na místě. Oročimaru se vrátil do Zvučné, kde pomocí Edo Tensei vzkřísil Zvučnou čtyřku, Kimimara i všechny ostatní, kteří zemřeli v jeho službách ještě jako děti. Tou dobou zrovna předával pytlík želatinových hadů Kin, která se svou létající zvonkohrou obsadila druhé místo v hudební soutěži.

„Nepůjdeme přece jen dolů?“ začal opět Naruto. „Proběhl bych si tu překážkovou dráhu a určitě bych za to získal nějakou cenu…“
„To by nebylo fér vůči těm dětem. Vždyť patříš k nejsilnějším nindžům současnosti.“
„Ale na skákací hrad bychom, Sakuro, mohli…“
Místo Sakury však odpověděl Sasuke: „Ty jsi vážně trdlo. Fakt, tvoje starosti a Rothschildovy peníze bych chtěl mít.“
„Sasuke, musíš pořád vést takové řeči? Co je špatného na tom, že si Naruto chce zaskákat? Taky bych si zaskákala. Zítra se vracíme do války, možná tam zahyneme, tak proč si aspoň jeden den trochu neužít? Proč si nezablbnout?“
„Protože je to hloupé a dětinské.“

Opět nastalo ticho, přerušované jen zpěvem ptáků a výskotem konožské omladiny. Naruto dumal, že by mohl jít dolů sám. Ale zase se mu nechtělo opouštět týmové kolegy. Sakura přemýšlela, zda je vůbec naděje, že se Sasukem bude jednou rozumná řeč. A litovala ho, že ztratil schopnost radovat se ze života. Sasuke mlčel. Mlčel pět minut, deset minut… načež si Sakura všimla slzy, která mu stekla po tváři.

„Copak, Sasuke?“ Její hlas zněl něžně, jako snad nikdy v životě. Tak něžně, že se ani Sasuke nemohl naštvat.
„Když já bych byl vážně radši děckem. Vážně bych chtěl být čistý a nevinný a jen tak si hrát a radovat se… jenže už to nejde. A mám vztek, že to nejde. Proč jsem musel tak brzy přijít o rodinu? Proč jsem se tak mladý přidal k Oročimaruovi? Proč jsem v pouhých šestnácti musel bojovat s Itačim, abych potom zjistil pravdu, na kterou jsem nebyl připraven? Kdyby tohle všechno přišlo o pár let později, tak se s tím lépe srovnám, lépe bych to vyřešil… Nestalo by se ze mě to, čím jsem dnes.“
Ani nevnímal, že Sakuřiny ruce hladí po vlasech. Nebo to vnímal, ale nebránil se. Jenom tiše plakal. To se stává. Každý má někdy slabší chvilku a často jsou to právě ty slabší chvilky, které nám pomáhají stát se lepšími lidmi.
„Právě o to tu jde, Sasuke, že dneska tím nevinným hravým děckem být můžeš. I já a Naruto stejně tak. Není důležité, co jsme zažili, co jsme dokázali ani co zlého jsme provedli. Důležité je, že my tu trochu radosti prostě potřebujeme!“ Navzdory svým veselým slovům se i Sakura rozplakala.

Naruto na ně chvíli koukal s přiblblým úsměvem a pak rázně zavelel: „Tak vstávejte, vy hromádky neštěstí! Přece tady nebudeme bulet, když je den dětí!“
„Snad si vážně nemyslíš, že s vámi půjdu na skákací hrad?“
„Když ti to tak vadí, tak použij Henge a nikdo tě nepozná. A překážkovou dráhu si uděláme vlastní, extra těžkou… třeba tady na těch hlavách.“
„A Haširamu s Madarou pozveme taky!“ řekl Sasuke a konečně se usmál.

Šli sluncem prozářenou trávou svorně zpátky do vesnice užít si atrakcí na náměstí. Jen na chvíli, protože pak bude potřeba vymyslet tu překážkovou dráhu a další soutěže pro supersilné nindži, kteří už nemohou být dětmi, ale ještě by jimi rádi byli.
„Co byste, kluci, navrhovali jako hlavní cenu?“
„Rámen!“
„Ale kuš, Naruto, to by potěšilo leda tebe.“
„Tak kyblík s barvou, aby si vítěz mohl pomalovat Hokagy dle vlastního vkusu.“
„Souhlas!! Navíc, jak znám Haširamu, nebyl by vůbec proti.“
„A kdybys vyhrála ty, Sakuro, co by sis přála?“
…

Možná se teď čtenáři zeptají, jak tu překážkovou dráhu nakonec sestavili a kdo ji zdolal jako první. A jak dopadla ta válka, do které se měli následujícího dne vrátit. Snad je bude taky zajímat, jestli v ní členové týmu 7 nezemřeli a zda se náhodou nepobili mezi sebou navzájem. Ale to se neví.
Jisté je jen to, že onoho dne se spolu nakonec od srdce smáli. A to bylo hlavní, protože… byl den dětí.