Dvě osobnosti v jednom těle / 2

„Poslední dny mě nikdo nenavštívil, ale mé spoluvězně ano. Slyšívám, jak hlasitě vzdorují a z jejich úst občas vypustí nějakou nadávku. Nevím, co s nimi chtějí dělat, ale vše co se tady vždy odehrává mi názor toho, že jsem v blázinci pro nestvůry, nevyvrací. Jedl jsem naposled před sedmi dny a kalná, nečerstvá voda mi také už došla. Mé tělo je každým dnem slabší. Když se mi podaří usnout, mívám jeden a ten samí sen. Vypadá docela dost reálně, ale nikdy se z něho nic převratného nedozvím. Snad jen, že jsem vrah? Vždy jsem ve své věznici, krev je už na pravé straně zdi, ale čerstvá a stéká po ní. Zhluboka se nadechuji a chci křičet, jenže nemůžu. Vidím vždy trošku mlžně, ale rozpoznávám, že na mých dlaních se rozprostírají kapičky rudé krve. Tím většinou sen končí, ale dnes byl delší, až mě to zaskočilo. Viděl jsem…“ najednou uslyšel, jak se někdo blíží. Schoval zápisník. Určitě by mu ho vzali a možná by z toho byly nějaké problémy.
Napjatě sledoval, co se bude dít nebo kdo dojde. Pomalu se začala otvírat jeho věznice, ozval se vrzavý zvuk zrezivělých mříží. Čekal na jemné klepnutí misky o studenou zem, jenže nepřišlo. Místo toho ho hrubě chytly studené a silné ruce. Dotyčný se snažil Saie zvednout na nohy, avšak jeho končetiny vypověděli službě. Bylo to bolestivé, a i když jeho hlasivky nebyly v pořádku, na hluboké oddechy a steny se zmohl. Silný a svalnatý muž ale nezaléhal. Vzal Saie přes rameno hlava nehlava a vyšel z jeho věznice. Zabouchl mříže a vydal se na cestu. Nehleděl, zda je Sai naopak, či jinak, nesl ho jako malé dítě. Sai se nebránil, nevěděl, co ho čeká, ale ve svém stavu by proti němu nic nezmohl. Procházeli dlouhou chodbou, kolem ostatních. Snažil se nevnímat poznámky ostatních, ale nevyhnul se jim.
„Dnes je v klidu, že ano? Přece jen je to hodný kluk.“ řekl někdo syčivým hlasem a ostatní najednou ztichli.
Svalnatý muž se Saiem na rameni zastavil u věznice, odkud hlas vyšel. Ve tmě se začala rýsovat poměrně malá a hubená postava. Bez vyjímky i on měl lehké, vězeňské oblečení. Malé světýlko osvítilo jeho sněhovou tvář. Černé dlouhé vlasy mu rámovaly obličej. Sai ucítil, jak se mu nevědomě zatíná pěst. Věděl jistě, že tohoto hadího týpka vidí poprvé, ale něco v jeho mysli mu říkalo, že není zase tak neznámý.
„Drž hubu, Oro.“ výhružný, hluboký a drsný hlas vyšel z chlapových úst.
Byl děsivý, až Saiovi naskočila husí kůže. Na to, se už podivný chlápek ve věznici neozýval, jen pocítil jeho ironický úsměv. Ovšem Sai si kladl jednu otázku. Odkud ho tenhle podivín zná?
Ostatní, kolem kterých procházeli, měli ještě spoustu otravných a urážlivých keců v okamžiku, kdy pokračovali ve své cestě. Jak viděl, všichni ho tu znali. Ale u ostatních věznic se nezastavovali, i když byli nadávky ještě urážlivější. Vlastně, ‘pan Oro‘ ho neurazil, ne? Avšak muž, který ho nesl na rameně, měl výraz, že mu je to jedno a neslyší nic z toho, co vychází z neohrabaných pus vězňů. Sai zahlídl tvář toho muže, byla zjizvená. Jeho tvar rtů naznačoval, že se neusmál už nějakou chvíli. I když ho neznal, věděl, že má za sebou ošklivou minulost. Konečně se blížili k nějaké větší bráně, asi vstupní. Sai se natěšil, že uvidí denní světlo, či ucítí, jak na jeho kůži dopadá měsíční svit. Vlastně ani neví, jaké to je dýchat čerstvý vzduch a ne tu vězeňskou zatuchlinu. V tom ucítil silnou bolest. Dostává silnou ránu do svého spánku a upadá do bezvědomí a neví o světu.
Objevil se v bílé místnosti. Nebo co to bylo?
Kolem něj lítaly růžové, vonící a rozkvetlé sakury. Bolest ho už nedoprovázela, směl se pohybovat. Jemně zachytil kvítek do své ruky. Uviděl svou zářivě bílou kůži. Pomalu si prohlížel své končetiny. Byly plné šrámů, avšak připadaly mu čisté. Zhluboka se nadechl, ucítil provoněný vzduch po třešňových kvítečků. Zabořil zrak dolů, pod sebe. Ale něčí ruka ho pohladila po lících. Tak jemná a křehká. Polekaně vzhlédl na osobu. Usmívající se dívka s jemně růžovými vlasy stála před ním. Její obličej zářil, stejně jako její krásné zelené oči.
„K-kdo jsi?“ vykoktal.
Jeho hlas se třepal, a až do teď ho neslyšel. Byl až nad jeho očekávání docela hluboký. Dívčí výraz ve tváři se nezměnil, ale neodpověděla mu. Pohladila ho znovu, ale úsměv se najednou vytratil a nahradil ho smutný, až zničený pohled. V tom se za ní začala rýsovat další postava. Sai vykulil oči. Jeho přece zná!
Modrovlasý kluk se usmál. Pomalu se začal přibližovat. Starostlivý úsměv, který tak dobře znal. Oči ho začali pálit. Cítil se ještě více slabý. Proč se děje zrovna tohle?
„Sai.“ řekl něžně chlapec.
„Shine...“
Sai cítil, že tohle už nezvládne. Chraplavý hlas nemohl pokračovat. Jméno, které vyslovil, mu v hlavě vyskočilo jen tak náhodou…nevěděl, že i ví, jak se jmenuje. Chlapce ale znal.
„Jak se má Danzou?“ úsměv se Shinovi nevytrácel.
„N-nevím…“ vysoukal ze sebe.
Na to už Shin reagoval poněkud jinak. Zamračil se a kývl na dívku. Ta se s posledním úsměvem vytratila, jako lusknutím prstu. Prostě zmizela.
„Sai…nejsi mrtvý, že ne?“ jejich obličeje byly těsně před sebou a jeho hlas byl drsný, přes to v něm šla slyšet starost.
Slabý vánek Saiovi rozcuchal vlasy. Zavrtěl hlavou a zadíval se do země, aby neviděl Shinovi do tváře. Nevěděl, jak má reagovat, nic o sobě neví. A kdo je vlastně Danzou?
V tom chlapec uchopil Saiovi bradu a jejich oči se setkali.
„Nii-san.“ řekl slabě a uhýbal očima.
Shin si však jeho pozornost vyžádal.
„Aha…Sai, musíš z tama zmizet, jasný?“ řekl, až výhružně.
I když mu přesně neřekl, co myslí, Sai tak jaksi tušil, že mluví o blázinci kde je.
„Sai…Sai…SAI!!“
Bratříček se mu začal před očima vytrácet a volal na něj ženský hlas, jemu až moc známý. Patřil té ženě, která ho navštívila před pár dny. Už viděl jen černotu. Pomalu začínal otvírat oči, světlo nad ním mu je až vypalovalo. Ležel a byl uvázaný. Bolest, kterou před chvílí necítil, mu projela tělem. Cukl sebou.
„Už je vzhůru, madam.“ uslyšel nedaleko od sebe.
„Dobře.“ promluvila opět žena.
„Sai, už víš, proč jsi tady?“ zeptala se rovnou.
Opět nemohl promluvit, a tak jen zavrtěl hlavou. To jsou blbí? Proč mu pokládají takové otázky, když sám neví pořádně kdo vlastně je? Pomyslel si.
„Hm…je ještě moc brzy, nevzpomněl si. Vraťte ho zpět.“
Než se stačil porozhlédnout po místnosti, kde se vlastně nachází a kdo je tam s ním, ucítil opět silnou bolest ve spánku a pak už jen před jeho očima byla černota.

„Takže si ani nepamatuje, jaké je monstrum…chm.“ uvažovala žena nahlas.
„Dál mu noste inkoust a nenápadně ho sledujte, kdyby udělal něco podezřelého, okamžitě to ohlaste. Rozhodně zařídím, aby si vzpomněl, jaké dělal problémy a jakou bolest způsobil.“ zavelela.
„Rozkaz, Hinata-sama.“ ozval se ženský a mužský hlas a dotyční se vytratili rychlostí světla.
Žena si projela rukou havraní vlasy a zadívala se z okna na tmavé mraky. Po chvíli odvrátila zrak na svůj stůl a přímo na zarámovanou fotku na jeho konci. Uchopila ji. Na fotce byl blonďatý kluk s černovlasou dívkou v objetí. Na rtech se jí vytvořil škodolibý úsměv.
„Toho všeho budeš ještě litovat, ať si to pamatuješ nebo ne.“