Dvě osobnosti v jednom těle / 1

Probouzel se. Ucítil nechutný zápach. Zápach po zatuchlině. Cítil bolest po celém těle, nemohl se ani pohnout. Otevřel oči a porozhlížel se po místnosti. Byla tma, ovšem rozpoznával vlhké zdi, které ho obklopovaly. Pomalu, ale jistě se začal zvedat. Po těle mu projela bolest, avšak on ji ignoroval. Povšiml si, že naproti zeď není. Mříže. A za nimi chodba. Uviděl malé světlo o kousek dál. Seděl a jen se opíral o zeď. Byla studená, ale zimu, co mu proudila do těla, nevnímal. Po obličeji mu stékaly krůpěje potu. Měl zalehlé uši a nic moc neslyšel, poznal ale, že tady není sám. Nedokázal posoudit, odkud jiné a nechutné hlasy vychází. Avšak zahlédl zablýsknutí mříží naproti němu.
Najednou slyšel tlumené kroky, které se blíží k němu. Zpozornil, jenže jeho smysly byly otupené. Kroky byly blíž a blíž a čím dál hlasitější, cítil nepříjemný pocit. U jeho věznice se dotyčný zastavil. Napětím, co bude dál, ani nedýchal. Byl potichu, nezmohl se na žádné slova. Sklopil hlavu, aby osoba před mřížemi nic neviděla. Povšiml si, že ten někdo je v bílém plášti a je člověk. Na jednu stranu se mu ulevilo, že není zajatý monstry. Po chvíli se kroky opět začaly ozývat, šly pryč, dál od jeho malé, studené a nepříjemné místnůstky. Ale zrychlily a pospíchaly. Zamyslel se, jak tahle chodba je dlouhá a veliká. Ovšem oddychl si a opřel hlavu o zeď. Byl unavený, ale pochyboval, že by usnul. Nebylo tu nic, na co by si mohl lehnout, jen stejně nepohodlná zem, jako zdi. Zadíval se na zeď na jeho pravé straně. Byla osvícená malým světýlkem opodál. I když jeho zrak byl taktéž otupený, rozpoznal, že některé části zdi jsou od zaschlé krve. Polekal se, ale řekl si, že od tohohle místa nemohl čekat nic jiného. Je to jeho krev? Nad touhle otázkou si chvíli lámal svou hlavu. Cítil se oslabený, ale tolik krve snad neztratil. Nebo ano? Bylo tu tolik otázek. Když přejímal otázky, jednu za druhou, vyskočila mu v hlavě jedna další a mnohem závažnější. Kdo vlastně vůbec je?
Začal se potit ještě více. Nevzpomínal si vůbec na nic. Neví, jak vypadá, kdo je a proč vlastně sedí tady. Sedí tu snad kvůli těmhle výpadkům paměti? Udělal nějaký zločin, který si nepamatuje? Co když ta krev na zdi je od jeho oběti nebo od něj, když ji zabíjel a zranil se? Zapomněl už několikrát svou paměť? Jak se vůbec jmenuje?
Zjistil, že ví o tomhle místě víc, než o sobě a to tuhle věznici vidí, podle toho co si pamatuje, poprvé. Nemohl tam jen tak sedět, musel něco udělat. Musel o sobě zjistit víc. Ale fyzicky to nebylo možné. Sotva se hýbal. Zhluboka se nadechl. Jeho uši už začínaly pomalu slyšet. Postřehl opět kroky. Ovšem, bylo jich více. Nejmíň tři lidé a něco si šeptali. V chodbě se to ozývalo, ale slyšet nebylo nic, bylo to jen tiché mumlání. Zaslechl pár jmen, ale žádné mu stejně nic neříkalo. Žádný z jmenovaných mu nepomohl si na něco vzpomenout, slyšel je poprvé. Ti lidé se přibližovali a u něj se zastavili. Ženský hlas diktoval nějaké složité věty a někdo je zapisoval. Slyšel, jak v tichu se ozývá štětec zapisující na papír. Hlas patřící ženě zopakoval několikrát jedno jméno. Asi to bude jeho, pomyslel si. Hlas ji klesl ke konci věty. Ovšem poté ještě laskavým, milým hlasem promluvila.
„A přihoďte mu sem nějaký bloček. Rád si přece maluje.“ znělo to, jako by promluvila jak k němu, tak i ke společníkům vedle ní. Neviděl ji do obličeje, ale věděl, že se usmívá.
Najednou uviděl, jak se tři osoby otočily k ochodu. Měli bílé pláště. Jako doktoři. Nechápal vůbec nic. Mohl jen čekat, co bude dál. Ani se nenadál a uslyšel zaskřípání jeho mříží. Uslyšel, jak na kamennou zem někdo položil misku. Ucítil pach nějaké ne zrovna čerstvé polívky. Vedle něho přistál blok a za ním hned štěteček, uslyšel i jak mu vedle misky s jídlem položili křehkou lahvičku. Předpokládal, že s inkoustem. V tom se ozvalo silné bouchnutí, hrubě ho tam zavřeli.
„Ještěže zase neutekl...“ uslyšel odcházející osobu.
Pomalu se doplazil k jídlu. Doprovázela ho bolest, avšak hlad byl větší. Do ruky vzal hůlky a pustil se do jídla. Bylo tam jen pár nudlí, takže zbytek jen dopil. Nebylo to zrovna jídlo z královské rodiny, ale bylo teplé a pro jeho žaludek to stačilo. Vzal lahvičku s inkoustem a po čtyřech se vrátil zpět na jeho místo u zdi. Do svých ruk vzal bloček a štěteček, který namočil do inkoustu vedle sebe. Ta paní přece říkala, že rád kreslil. I když měl zraněnou ruku, pokoušel se. Jenže byl zklamaný, mohl se snažit, jak chtěl. Nemaloval zrovna mistrovské díla. Vůbec se mu to nelíbilo. Možná skrz bolavou ruku se nemohl tolik soustředit. Bloček zlostně položil vedle sebe. Byl naštvaný. Přece by mu nelhali. Ztratil snad cit pro malování? Zapomněl ho, stejně jako celou paměť? V tom ho něco napadlo. Popadl blok a otočil ho zezadu. Štětec namočil do černého inkoustu a začal psát.
„Probral jsem se v tmavé místnosti. Nic si nepamatuju, je to nejspíš věznice. Na pravé zdi je zaschlá krev. Já jsem domlácený a zničený. Vše mě bolí. Navštívil mě nejdřív jeden člověk, poté ale jich přišlo víc. A jsem samozřejmě rád, že jsou to lidé. Dělali si o mně zápisky. Byla to celkem laskavá žena, ale ostatní už tak milí ke mně nejsou. Dostal jsem jídlo a tenhle bloček, prý abych si mohl malovat. Bohužel mé výtvory nejsou nic moc. Je tu hrozná zima. Naproti jsou snad i jiní vězňové. Slyším občas syčení, občas ďábelský smích nebo jiné pazvuky. Jsem snad v blázinci? Psychicky se cítím v pořádku. Stalo se snad něco v minulosti? Žena a ti co přichází s ní, vypadají jako doktoři, neboť mají doktorské, bílé pláště. Zaslechl jsem spoustu jmen, ale žádné mi nevyvolalo vzpomínku. Nemám kde spát, ale jsem rád, že jsem v klidu. Podle všeho co říkali, a co jsem slyšel, jmenuju se Sai. A mou specialitou bylo malování, což prý by mohlo být i nebezpečné, kdybych to smíchal s chakrou. I když jsem vše zapomněl, znám pojem chakra a i to, co to znamená. Vím, že moje tělo si něco pamatuje, ale já netuším jak se používá. Možná že znovu zapomenu, proto bude lepší si vše zapisovat.“ a schoval zápisníček do kapsy jeho lehkého oblečení.