Dvě osobnosti v jednom těle / 3

„…v monstrum.“ zaslechl slova, které vycházela z něčích úst.
Opět a zase ležel v chladné místnosti. Pomalu zkontroloval, jestli uschlá krev na zdi je na svém místě. Nebyla. Zrak upřel na vedlejší zeď, kdyby se náhodou zmýlil. Ani tam nebylo po krvi ani stopy. Znamená to tedy, že ho přemístili do jiné věznice?
Uvědomil si, že na rozdíl od minula, kdy se zde probudil, vše si pamatuje. I setkání se Shinem a dívkou s jemnými, růžovými vlasy, které proběhlo, když byl v bezvědomí. Bolest pořád cítil, ale už poměrně málo. Pomalu hýbl svou nohou, natož hlasy před mřížemi ještě více ztichly. Nerozuměl jim nic z toho, co si povídali, ale podle všeho určitě mluvili o něm.
‘Cože?! Tak já jsem monstrum…?‘ prolítlo mu hlavou.
Doplazil se a sedl si ke zdi s tichými oddychy. Jeho ruce i nohy se volně pohybovaly, ale pořád to neprobíhalo bezbolestně. Byl i šťastný, že neochrnul. Šeptající hlasy již odešly, byl tam sám. Okamžitě začal nahmatávat svůj deníček v kapičce. Jeho dech začal zrychlovat, když ho dlouho hledal. Ale nakonec se ozval hluboký oddech. Našel ho. Neposkvrněný, přesně jak ho viděl naposled. Zdá se, že oni ani netuší, že píše něco jako tohle. Ale je tu i riziko, že ho budou chtít zpět. Přece jen má kreslit. Když nad tímhle přemýšlel, došlo mu, že dlouho se nepokoušel něco namalovat. Porozhlédl se po inkoustu, byl na svém místě. Opatrně vzal lahvičku a jemně namočil štěteček. Pomalými tahy začal kreslit dívku, kterou viděl, včetně létajících sakur kolem ní. Rád by ji viděl znovu, ne že by se mu zalíbila. Ale vypadala mile.
Sám sobě se podivil, jeho díla byly o mnoho lepší, než ty předtím. Bude to tím, že jeho ruka se zdá vyléčená? Sám sobě se divil, ty kresby nebyly k zahození. Co sakra byl zač, než vše zapomněl? V hlavě měl opět otázek až, až. Do kreslení se pustil natolik, až nevnímal okolí kolem sebe. V tom ho ale probralo z vlastního světa kručení v jeho žaludku.
‘Oh, pravda…nejedl jsem.‘ řekl si v hlavě. Avšak než nad tím začal rozjímat, uslyšel někoho. Někoho, kdo opět nesl ty zkažené polívky. Nebylo to chutné, ale Sai neměl čas na to, jestli to dobré bude nebo ne. Hlad měl veliký, takže jen nedočkavě se krčil ve svém koutku a čekal. Než se dostali k jeho věznici, myslel si, že umře. Konečně ale uslyšel, jak mu na zem položili jídlo. Chvíli počkal, až jim nebude na dohled a rychle se dostal k mističce. Pocítil, jak se jeho žaludek naplňuje stravou. Za chvíli ovšem miska byla prázdná a on neměl dost. Alespoň se tedy napil vody, která byla na rozdíl od těch, co dostával, čerstvá. Když nenašel ani poslední drobek, co by snědl, vrátil se do svého koutka, vytáhl bloček, ale obrátil ho z druhé strany. Pomalu, ale jistě si projížděl své zápisy. Na vše z toho si pamatuje…přečetl si poslední větu.
,Nedodělal jsem to…‘ pomyslel si. Chtěl to dokončit, ale nemohl si vzpomenout, o čem chtěl mluvit. Asi to pro něj nebylo tak důležitý, nechal to tak, jak to bylo, a začal psát na další stránku.
„Před několika dny, možná včera nebo jindy, jsem byl doslova unesen nějakým chlapem. Nesl mě chodbou, kde jsem potkal nějakého muže, který znal moje jméno. O co hůř, byl to nějaký hadí muž, co na mě působil…docela pedofilně…“ psal dál. O tom, co mu nadávali ostatní vězni, jak se cítil, až k ráně do spánku.
„…když mě uhodil, objevil jsem se v nějaké místnosti. Myslím tím, v mé mysli, nebyla opravdová. Byla tam nějaká slečna, nebyla mi povědomá, ale mě zřejmě znala. Usmívala se…ale pak…se za ní objevil on. Bráška, s kterým jsem vyrůstal. Nevím, kde jsem k tomu přišel. Dal bych krk za to, že nic takového jsem si předtím nepamatoval, ale jakmile jsem ho uviděl, vyskočilo mi jméno, i to, co jsme zažili. No teda, pamatuju si jen jeho smrt a něco málo před ní. Avšak pamatuju si i jeho úsměv a starostlivost. Bylo to kruté a bolestivé. Po dlouhé době ho vidět. Ptal se mě na nějakého Danzou, kterého jsem si však už nepamatoval. Po krátkém rozhovoru jsem uslyšel volání. Ovšem té ženy, co ke mně chodí do věznice. Shin se mně vytrácel a na rozloučenou mi řekl, abych vypadl z tohohle místa. V hlavě už plánuju, jak bych se odsud dostal, ale žádné nápady nemám. I kdyby se mi povedlo dostat přes mříže, ostatní vězňové by dělali povyk, ale nějak se odsud prostě dostat musím. Když jsem se probral, oči mi vypalovalo nějaké světlo. Byl jsem uvázaný a ta volající žena mi pokládala otázky, na které jsem nebyl schopný odpovědět. Nakonec jsem se opět objevil ve věznici, ale jiné. Jelikož krev, která by měla být na pravé zdi, tam není. Plus jsem se dozvěděl, že jsem monstrum? Já že jsem monstrum? Kdo mě tady drží v bídných podmínkách? Opravdu bych chtěl vědět, kdo za tím vším stojí…“ pokračoval dál a dál.
Za chvíli to zastavil a schoval deníček. A začal přemýšlet nad tím, jak by se odsud dostal.

V bílém plášti a s havraními vlasy stála dívka nad jedním a tím samým hrobem. Ať zářilo horké, letní slunce, či pršelo nebo byl krutý mráz. Vždy tu trávila spoustu času. Plakala? Oči byly kruté a plné nenávisti, ale její srdíčko plakalo, bylo opuštěné a zničené. Černé růže, barvy jejích vlasů, ležely na tom náhrobku. Vždy byly čerstvé.
Děvče si pomalu podřeplo. Vlasy pod kloboukem zavlály ve větru.
„Naruto-kun…pomstím tě, nechám ho trpět, stejně jako on nechal tebe, mě a tvé přátelé.Teď už do toho zasahovat nemůžeš...“ odmlčela se. Byly to kruté slova, ale její šeptající hlas byl jemný.
Vybavila si blonďáka s úsměvem, s rozcuchanými vlasy. Jak jí chyběl. Udělala by pro něj první, poslední. Pamatuje si jeho jemné rty, objetí a jeho nezlomitelné přesvědčení, že dokáže vše. I tenkrát, tenkrát když se jeho společník změnil v monstrum, věřil, že ho dokáže zastavit. Místo toho byl zabit. Jeho společníkem, jeho přítelem.
Dívka věděla, že člověk, kterému to dává za vinu, je jinak hodný a byl dobrým parťákem. Ale nemohla to tak nechat. Její milovaný byl jím zabit.
„Hinato…“ uslyšela jemný, chlapecký hlas a ucítila jeho pohlazení na svém rameni.
Chlapec se stejnými oči na ni úzkostlivě koukal. Vždy tu byl pro ni. I když byl z vedlejšího rodu, považovali se za blízké příbuzné. Věděl, jak se dívka, kterou hladil, cítí. Jeho hnědé a její černé vlasy pomalu zavlály ve vánku. Hinata se zvedla a v doprovodu chlapce se vracela ke svému sídlu. Tedy k vězení, které jí patřilo.
„Neji, je čas.“ řekla tvrdě.
„Hinato, opravdu to tak chceš…?“
„Nebudu o tom diskutovat, zaslouží si to.“
Chlapec zasmutnil. Změnila se, je krutá a zlá. Snažil se ji vymluvit její plány, ale marně. Byla tvrdohlavá.
‚…stejně jako Naruto.‘ řekl si v duchu.
A tak chlapec s křehkou dívkou pokračoval v cestě. Její oči byly plné žalu a zoufalství, zatímco v jeho se hromadila starost se smutkem.