Metody

„Musíte dávat pozor, slečno. Takhle nezískáte sebeovládání, které je nutné k vaší budoucí profesi,“ zašklebil se. „Pokud se vám vůbec podaří dokončit můj kurz,“ zdůraznil při tom to slovo MŮJ.
Dívka, sedící na židli sebou trhla, vrátila se do osudné reality starého skladiště, zatuchlého pachem potu a soli. I bez těch nástrojů, uložených na policích, nebo pověšených na zdech, to člověku nahánělo strach. „Ano, Morino-sensei.“
„Ano sensei?“ zeptal se Ibiki. „Jste tu za vaši neschopnost,“ vysmíval se jí. „Neumíte ani zesílit hlas, nemáte ani špetku talentu,“ odmlčel se.
„Já mučení nikdy neměla v oblibě, pane,“ řekla nejistě.
„Ne?“ zeptal se medově. „Co s tím hodláte udělat?“
Pokrčila rameny, nic však neřekla.
„Možná bych vám měl ukázat, jak hrozné mučení může být. Nebo v opačném případě příjemné… Někteří se v tom vyloženě vyžívají… Možná je to i váš případ?“
Zakroutila hlavou, už chtěla něco namítnout, pouhým zvednutím ruky ji umlčel.
„Váš otec souhlasil s vaším tréninkem, není pravda?“
„Ano, ale-“
„Mlčte! Jste stejná jako váš bratranec, ten mě nenechal ani chvilku domluvit-“ opřel se o stůl. „Ovšem, stal se z něj silný ninja. Pokud se budete snažit, s mojí pomocí, se stanete stejně silná jako on.“
Váhavě se zakymácela, ale poposadila se a zadívala se na lem jeho dlouhého kabátu. Zaujal ji detail rozpárané nitě, která se táhla po šířce lemu.
„Hyuuga,“ opřel se o stůl s lampou, aby na ni lépe viděl. „Jste zoufalý případ.“
Sklopila hlavu, nadskočila, když jí položil ruku na rameno. Přejel jí dlaní po krku, skončil na zádech.
„Ale, Hyuuga,“ řekl soucitně. „Nejste tu přece pro radost. Jste tu vaši totální neschopnost.“
Zaklonila hlavu dozadu, jak ji nutil. Chytil ji za ramena a bolestivě je zmáčkl.
Zasyčela.
On se zasmál. „Zvyšte na mě svůj hlas, je možné, že vám mezitím rozdrtím ramena-a to bych věru nechtěl.“
Stiskl je ještě víc. „Hyuuga,“ naléhal na ni. „Zvýšit hlas. Zvýšit. Chcete svého otce příjemně překvapit. Nechcete ho přece zklamat, že?“
Zasyčela. Stiskl jí ramena ještě víc.
„Ale ale, snad jste si nespolkla jazyk?“
„Ne, pane.“
„To už bylo lepší, Hyuuga. Stále máte, co dopilovat,“ uznal. „Ale ne zase jako dlaždič. Jsem věru překvapen,“ odmlčel se. „Stačí pár minut, co se stane za pár hodin?“
„Nevím, Sensei.“
Pustil jí ramena, Hinata se protáhla, jen chvilkově, když byl otočený.
Otevřel šuple, vytáhl z něj několik věcí. „Podrobím vás slabému, ale intenzivnímu mučení, Hyuuga,“ řekl. „Pokud si povedete dobře, možná promluvím s vaším otcem, ohledně tohoto kurzu-opravdu se na něj nehodíte.“
Zaplašila zasyčení. Zakroutila hlavou, poposedla. „Můj otec by s tím nesouhlasil-“
„Uznal jsem pro vás za vhodný jiný kurz. Vede ho Anko,“ pousmál se. „I když, nevím, možná je pro vás vhodnější Tsunade.“
Vytáhl ze šuplete papír. „Vidíte, tady je omluvení a zde přihláška do jiného kurzu,“ podal jí ho. Natáhla k němu ruku, sotva se však dotkla jemného papíru, ucukl s ním. Schoval jej zpátky do šuplete, znovu se k ní otočil zády.
Dokázala ze stolu spatřit jen zlomek věcí, které si nachystal. Ucítila vzdálenou vůni česneku. Mezi jeho pohyby rozeznala dvě krabičky.
Sáhl do police, vytáhl rajče a sklenice vody, do které cosi vhodil, aniž by to uviděla.
Potom k ní otočil svou zjizvenou tvář, hrál na ní úšklebek. „Začneme.“
Nadechla se.
„Uvidíme, zde to pro vás bude nepříjemné, či naopak.“
Najednou ji pohltila tma-dal jí kolem očí pásku. „Žádný byakugan, Hyuuga. Nevečeřela jste doufám?“
„Ne, sensei,“ odpověděla. Netroufla by si porušit jeho nařízení. Jako všichni ostatní. „Ani jsem se nestihla neobědvat.“
„Dobře tedy,“ nakrájel na destičce rajče, po té i česnek.
Ucítila tíhu na svém klíně.
Přímo před jejím obličejem začal žvýkat rajče, poté i česnek.
„Heh.“ Zakručelo jí v břiše, přestože to, co ji právě šimralo v nose, byl nechutný zápach česneku a rajčete.
„Tak mi povězte, slečno Hyuuga, jak je to s vámi? S vaší rodinou? CO je ta tajná tradice?“
Zakroutila hlavou. Tajná tradice byla jedním z nejvíce střežených rituálu její rodiny, nemohla jej jen tak říct. Je to legenda, která je pravdivá a dodržuje se každých pět let. Bylo to tajemství.
Zasmál se. „Budu muset přitvrdit.“
Znovu začal žvýkat rajče s česnekem.
Ucítila, jak ji pevně chytl za vlasy. Snažila se mu vykroutit.
Usmál se a pak se jí pevně přisál na rty. Nešlo se mu vykroutit.
Zastihlo ji lehké šimrání v břiše, pevně se chytla opěradel židle.
Nehodlal ji pustit, ještě nebyl ten správný moment.
Cítila tu pachuť v jeho rtech.
Kroutila se, snažila se ho kousnout do rtu.
Odtrhl se od ní: „Jak jsem řekl, někdy to je i příjemné.“
„Vy-“ nestačila mu, znovu ji tvrdě políbil. Dlouhou chvíli se od něj nemohla odtrhnout. Nebylo to nepříjemné a to byl jeho plán. Začala tomu podléhat.
Zdá se, že mi to vychází, pomyslel si pobaveně a pustil ji.
Neunikl ji její zklamaný povzdech, který se tak marně snažila potlačit.
„Ale Hyuuga,“ ucedil. „Nejste tu od toho, abyste se zde bavila.“
Zčervenala, nikdy ještě nic takového nezažila. Přesto měla v myšlenkách chlapce, který jí už dlouho učaroval.
Pak ucítila na svém krku něco studeného.
Kroužil jí ledem kolem krku tak dlouho, dokud se nerozpustil. Znovu vzdychla.
„Jak jste na tom s odpovědí na mou otázku?“
Zrudla, na to úplně zapomněla. Zakroutila hlavou.
„Ne?“
„Tak pokračujme,“ navrhl.
Znovu zakroutila hlavou. „Nechci pokračovat.“
„Čeho se bojíte, Hyuuga?“
Mlčela. „Chci už jít.“
„Ne,“ zamračil se. „Půjdete, až uznám za vhodné.“
„Jsme tu už málem dvě hodiny.“
„Mě je to jedno, klidně tu budeme až do půlnoci,“ řekl ostře. „Jak jsem řekl, může to být příjemné.“
„Je rozdíl mezi obětí a mučitelem.“
„Copak jste oběť?“
„Myslím, že ano.“
„Vy nejste oběť, vy jste neschopná ubránit se nepříteli.“
„To není-“
„Pravda? Ne, já neříkám nic než pravdu. Pokud chcete být speciálním jouninem, musíte projít mým testem,“ řekl a vzal provaz, kterými jí svázal ruce za židli. „Já tu určuji pravidla.“
„Ne každý hraje, aniž by podváděl, sensei.“
Zarazil se. Sklonil se k jejímu jemnému obličeji.
Uhnula mu z jeho pohledu, zavřela oči.
Chytl ji za bradu a ona ještě naposled pocítila nechutnou směs rajčete a česneku. Odplivla si na zem, div se nezadusila.
To stačí, řekl si.
Otočil se k ní zády, zatímco se ona vzpamatovávala.
Vytáhl kunai, rozsekl jí pouta a sesbíral věci. Ze šuplete vytáhl papír.
„Pro dnešek to stačí, mírné zlepšení, Hyuuga. Jak jsem slíbil, promluvím s vaším otcem. Pokud však budete chtít zůstat,“ odmlčel se. „Očekávám od vás větší snahu a velké zlepšení, jasný? Jinak tu se mnou strávíte víc času.“
Křehkou rukou chytla papír.
„Zmizte,“ řekl ostře a ona se opravdu vypařila, jak pára nad hrncem, tak rychle opustila místnost.
Jen tak ze zvědavosti vyšel na chodbu a nahlédl za roh do plného odpadkového koše. Pousmál se, přímo na vrchu malé skládky leželo omluvení z kurzu a doporučení. Znovu se jeho zjizvená tvář zkřivila do úsměvu.
„Je na vás spolehnutí, ostatně jako vždy. Vaše metody jsou vynikající.“
„Od hlavy klanu Hyuuga je to potěšení,“ řekl Ibiki. Otočil se směrem k postavě, která stála za ním. Vedle Hiashiho stála jeho nejmladší dcera Hanabi. Tvářila se trochu nafoukaně.
„Takže, bude ve vašem kurzu pokračovat?“ zeptala se uraženě.
Ibiki se znovu uchechtl: „Jelikož doporučení i omluva leží na vrchu odpadkového koše, předpokládám, že rybička zabrala.“
„Stejně by mě zajímalo,“ ozvala se Hanabi. „Jak jste ji přiměl, aby pokračovala. Ona to NENÁVIDÍ.“
„To si raději nechám pro sebe.“