Zrazená I. - Protože ho miluju

Nikdy neviděla nic tak kouzelného, jako dnes. Svěží zelená tráva byla hustá jako ten nejdokonalejší perský koberec a malé kapičky rosy se na ní leskly jako ty nejkrásnější drahokamy. V dálce slyšela šumění moře, jehož hladina zářila odlesky tisíců barev. Racci vesele křičeli, po její ruce tvrdě přitisknuté k bodu stékala teplá lepkavá krev.
Ani kdyby ji mučili, nenapadlo by jí, že něco takového by se někdy mohlo stát. Nedokázala si to představit, dokonce ani v těch nejdivočejších snech, a přestože si to ještě plně neuvědomovala, stalo se to. I přes veškerou víru, kterou v sobě nahromadila, si ji nevybral.
Zatnula zuby a utíkala dál. Slzy jí máčely tváře, ale nemohla si dovolit zastavit a ošetřit si rány, byli jí v patách a rychle ji doháněli. Zdálo se, že oslabující plyn, který po nich hodila, přestal působit, anebo měli vždycky tolik čakry, že jim něco takového nemohlo ublížit.
Ta možnost jí přišla nejpravděpodobnější, a zároveň to znamenalo, že její šance se právě drasticky snižují.
Zabočila za ohromný dub a jednou rukou se opřela o jeho kůru. Obličej se jí zkřivil bolestí a vykreslil na jejím čele hluboké vrásky. Pevně zavřela oči, jakoby chtěla postavit mezi bolestí a svým vědomím hranici, pak je znovu otevřela a kulhavým krokem pokračovala v cestě. Věděla, že podle rudých skvrn na zelené trávě ji najdou rychle, ale pomalu začínala ztrácet vědomí. Věděla, že už přišla o moc krve. Prudce a přerývaně se nadechla.
Jak jí to mohl udělat? Vždy věděl o jejích citech. Milovala ho, tak vroucně, tak nesobecky. Proč to nedokázal pochopit? Proč ji nemohl milovat?
Její ramena se otřásly slabým vzlykem. Tolik si přála, aby ho ještě jednou mohla vidět, avšak čím déle šla, tím jasněji slyšela kroky, které ohlašovaly její smrt. Nechtěla zemřít, ale jak se ten okamžik blížil, najednou začínala být šťastná. Najednou věděla, jak umře – a potom nebude nic. Žádný ambiciózní otec, žádný Naruto, ani Sakura, nic. Proč ji to nenapadlo dřív?
Došla nakonec, na velkou zelenou louku, stačil by jen jeden jediný krok a pohltily by ji šumějící vlny nekonečného moře. Najednou se cítila tak volná, tak nespoutaná, že skoro věřila, že kdyby skočila dolů, mohla by letět a vznášet se k oblakům a výš a výš, až by se dotkla mraků. Nebylo by to kouzlené?
V pozadí se ozvaly dvoje těžké kroky. Zhluboka vydechla a pomalu se otočila. Věděla, koho uvidí. Nevěděla, jestli je připravená, ale nic jiného jí nezbývalo. Chce vidět do očí svým vrahům.
„Páni, ještě žiješ?“ Měl hrubý a velmi protivný hlas, ale přesto se nebála. Věděla, že jeho otázka byla spíše konstatování skutečnosti. Defakto už totiž mrtvá byla, tak proč se namáhat s odpovědí?
Ušklíbl se. „Vidím, že na řeči si moc nepotrpíš, co? Dobrá, skoncujeme to!“
Prudce zvedl ruce k nebi a náhle se setmělo. Neměla by na něj zírat. Věděla to, přesto však nedokázala odtrhnout oči, od jeho smrtící podívané.
Jeho ruce vibrovaly silou a vítr začínal dostávat neuvěřitelnou rychlost. Jeho rotace se stále zrychlovala a zrychlovala, až zmizel za nepropustnou vrstvou vířícího vzduchu. Za ním, v bezpečné vzdálenosti stále temný stín, skoro neviditelný v náhlé uměle vyvolané tmě. Jeho týmový parťák. Akatsuki přece vždycky chodili ve dvojicích!
„Kozumu, přestaň se vytahovat,“ pronesl klidně a skoro tak tiše, že to přes hukot větru nebylo slyšet. Hinata si myslela, že ho neposlechne, ale k jejímu překvapení se vítr nacucaný čakrou najednou uklidnil a vzduch začínal být přesycený energií, obloha však stále zůstávala temná.
„Itachi,“ fňukl na svého parťáka, „proč mě nenecháš dělat svojí práci?“
„Jsi tu jenom na zkoušku, můžu tě kdykoliv zabít, tak si dej pozor, co říkáš!“ pohrozil mu jeho parťák. Přestože se usmíval a mluvil stejně klidně, jako předtím, Hinata věděla, že svá slova myslí naprosto vážně. V boku jí nepříjemně píchlo.
Kozumu na něj vrhl vražedný pohled, ale nic neřekl. Byla si jistá, že kdyby to udělal, nejspíš by se nevrátil. Mnohem méně se jí však líbilo, když ten muž upřel pozornost na ni.
Neměla ani tušení, proč si pod jeho pohledem připadá tak hrozně, ale byl to čirý fakt. Najedou její pocit křivdy a smutku ještě stokrát zesílil. A vztek. Byla hrozně vzteklá.
„Nepodíváš se do očí tomu, kdo tě zabije?“ zašeptal. Jeho slova sotva postřehla. Hluboký a děsivě jasný smích se rozletěl po krajině. Hinata sebou mimoděk trhla, po zádech jí přejel mráz.
„Bojíš se snad, že ho už nikdy neuvidíš?“ zeptal se náhle. Otočila se, ale neměla to dělat. Trvalo to jen sekundu, než se probudila ve světě rudé a černé barvy a v tu chvíli si vzpomněla, kdo to byl Itachi.
"Vítám tě ve světě Mangekyou sharinganu. Nepředstavíme se?"
Mlčela. Slabě se pousmál.
"Vidím, že asi ne. Tak-"
"Co chceš?" skočila jsem mu do řeči. Jeho oči se zaleskly pobavením.
"Proč bych ti to měl říkat? Stejně zemřeš."
Odpovědí mu bylo jen hrobové ticho. Přemýšlel, na co ta dívka asi myslí. Byla daleko do svého domova, od lidí, které měla ráda i od věcí, na kterých jí záleželo, tak proč nenaříkala, neprosila? Co bylo silnější než bolest v jejím nitru? A že si byl jist, že ta bolest je obrovská.
"Jdeš si pro něj, že?" zeptala se a náhle zvedla hlavu. Sharingan se střetl s byakuganem. Zůstával v tichém překvapení z toho, jak moc si ty dvě techniky jsou podobné, přestože jsou vlastně úplně jiné.
"Ano." Odmlčel se a ani Hinata nepromluvila.
"Musí to být? Nemůžete ho prostě nechat jít?" zeptala se zoufale. Zavrtěl hlavou.
"Proč ti na něm pořád a záleží? Vždyť tě zradil, pošlapal tvoji lásku, znehodnotil ten ryzí cit. Ty sama si na pokraji smrti a jediné, co tě může potkat je pád z téhle skály, nebo smrt v rukách Akatsuki, přesto si děláš největší starosti o něj, který by stejně většinu zranění přežil." Překvapilo ho, když si uvědomil, že to skutečně řekl. Žádné reakce se ale nedočkal.
"Nevěřím tomu, že jsi ke všem tak obětavá."
Klesla na kolena. Jen ta tak ji stihl zachytit, ačkoliv vůbec netušil, proč to udělal.
"Prosím, nech ho jít," její dech byl náhle slabý jako letní vánek.
"Nemůžu!" vykřikl a poprvé po dlouhé době se na jeho tváři objevila emoce. "Proč to nechceš pochopit?" Cítil, že mu čakra pomalu slábne. Brzy bude muset ukončit svojí iluzi, ale nechtěl ani pomyslet, co s ní jeho týmový parťák provede. Leda že by ji nějak zachránil. Nemůže ale zradit Akatsuki, nechce Sasukeho dostat do ohrožení. Zbývá jen jedna jediná možnost.
Zrušil iluzi. Na její tváři se objevil sotva znatelný úsměv.
"Protože ho miluju. Naprosto nesobecky, nekriticky a zaslepeně. Tak moc, že za to stojí zemřít."
A s těmito slovy se s ní utrhl svah.

Poznámky: 

Nová povídka. Měla by to být série, ale nezaručuji, že to tak opravdu bude. Pokud ne, přeřadím to do jednorázovek A jestli si chcete příčíst víc o téhle sérii -:?- najedete to na adrese skryté ve spoileru úplně dole nebo na mém blogu pod stejným názvem
P.S.: Další díl už je napsaný, ale mám teď toho trochu dost, takže nečekejte příliš prvidelné přidávání, ale samozřejmě čím víc se budete snažit vy, tím víc se budu snažit i já x) Díky za všechny komenáře, názory, hvězdičky - zkrátka za jakýkoliv ohlas!

Dodatek pro šťourali

S povídkou Zrazená, která už zde na konoze je to nemá nic společného - snad jen název Byla to pouze hloupá shoda náhod, že jsem si vybrala zrovna to samé jméno, ale nechce se mi to na blogu měnit. Navíc mi přišlo hloupé, aby se jedna povídka jmenovala jinak na mém blogu a jinak na konoze Díka za pochopení a autorce se omlouvám za stejný název povídky. Pro jistotu jsem se rozhodla po trochu jiné odlišení dílů, aby se to nepletlo .

POZOR! Spoiler!

my-world-my-life.blog.cz/1207/serie