Nenávist s příchutí lásky 04

Probudím se ze vzpomínek, jakmile se podívám z okna, zděsím se. Venku už se stmívá a Itachi mě určitě hledá. Asi by se mi těžce vysvětlovalo, co tady dělám. Rychle zahladím stopy o tom, že jsem tady byla a otevřu dveře a vyjdu ven. Zrovna vycházím z Uchiha čtvrti, když narazím do staršího Uchihy, někdy mi zákony schválnosti opravdu lezou krkem.
Než stačí kdokoliv z nás něco říct, začnou se lidé sbíhat k jižní bráně a mluvit o Narutovi. Na nic nečekáme a rozběhneme se za nimi. V duchu děkuju Jashinovi, že to teď nemusím vysvětlovat. Rozhodně nespoléhám na Itachiho sklerózu, ale snad stihnu vymyslet nějakou výmluvu.

U brány si nás naštěstí nikdo moc nevšímá, horší je, že na Jinchuuriki se upírá pozornosti až moc, takže bez menšího divadla se to neobejde. Během chvilky máme vymyšlený plán i načasování, domluvili jsme se, že bude nejlepší, počkat si až nebude tak obklopený davem, nejlépe když bude sedět u Ichiraku.
Chyba se vloudila. Nemohla jsem použít, přes polovinu svých technik, abych se před Uchihou neprozradila a Itachi zase nechtěl zdemolovat celou Konohagure no Sato, a přestože jsme měli s Uzumakim menší problém, pořád jsme mohli vyhrát. Bohužel se do toho po chvíli připojili i další ninjové z vesnice, převážně ANBU a Jouninové, takže nám nezbylo nic jiného, než odtud co nejrychleji zmizet.

Utábořili jsme se pár kilometrů od vesnice, nemínili jsme se ještě vzdát, a proto jsme se pouze rozhodli počkat pár dnů na vhodnější chvíli.
Dne pomalu ubývalo, a i když mi to přišlo směšné, doopravdy jsem se děsila výslechu, který měl přijít ze strany Itachiho.
Bála jsem se chvíle, kdy už se nebudu moci vymluvit na některou ze zbytečných aktivit, jako například pětkrát zkontrolovat varovné pasti v okolí a podobně.
Pořád dokola se mi ta situace z odpoledne vrací, přestala jsem si dělat iluze, že netušil, kde jsem byla. Mezitím, jak hledal slova, které by mohl říct, se totiž díval přímo na dům mých rodičů, asi mám co vysvětlovat.
Dávno se setmělo a my seděli u ohně a zrovna dojedli večeři. Čekala jsem, kdy se začne ptát.

„Utekla si kvůli tomu ránu? Co se stalo?“ tahle otázka mě zarazí, čekala jsem hodně věcí, ale ne to, že bude rozebírat, co se stalo ráno v tom pokoji.
„Zdála se mi noční můra, zapomněla jsem si vzít prášek na spaní, promiň, že jsem tě vzbudila.“ tohle ještě říct můžu, naštěstí se na toto dál neptá.
„Proč sis zašla zrovna tam?“ zněla jeho první otázka. Co mu mám říct? Sama nevím, proč jsem tam šla. Rozhodilo mě to ráno, ale vím, že to nebyl hlavní důvod.
„Nevím.“ odpovím a to mu ani nelžu.

Poslední otázka, ta nejdůležitější, co budu dělat, co mu odpovím?

„Už si v tom domě někdy byla?“ mám lhát nebo říct pravdu?