Moje pomsta 03 - Noční dobrodružství

„Když myslíš,“ zakončila jsem a otočila se zpět k Shikamarovi a Chojimu, kteří s úšklebky na tváři pozorovali naši slovní přestřelku.
„Fajn, co teď? Nevím jak vy, ale já jsem vcelku unavená.“
„Měl bych nápad, ale to záleží tady na tě dvou trubkách,“ ušklíbl se Kiba. Asi tím chtěl Shikamarovi vrátit to, jak mu připoměl, že jsem ho právě porazila.
„Co máš na mysli?“ zeptala jsem se ho podezřívavě, ale on se to otočil ke klukům.
„Pamatujete si naši akcičku před týdnem?“

Kibovi se při vzpomínce rozsvítili oči. Vypadal jako by koukal na vánoční stromeček pod kterým je spousta dárků jen a jen pro něj.
„Ty máš na mysli to? Ježíš, to byla taková otrava,“ prohlásil Shikamaru. Začínám mít pocit, že pro něj je všecko otrava.
„Ale docela jsi se bavil Shikamaru,“ pousmál se Choji.
„Mohli by jste mi laskavě říct, o čem se tu bavíte? Připadám si tu jak pátý kolo od vozu,“ zašklebila jsem se.
„Pátý kolo u vozu?“ nechápal Kiba.
„Chjo, ty taky nic nevíš,“ poznamenal Shikamaru a pokračoval. „Pátý kolo u vozu znamená, že když máš vůz tak ten má čtyři kola a to páté už nepotřebuje. Tudíž je nadbytečné.“
„Pořád to nechápu,“ lehce se zamračil Kiba.
„Prostě, že je navíc,“ shrnula jsem to, co už řekl Shikamaru.
„Aha, už chápu,“ špitl už lehce rudý Kiba. Jak jsem to nemohl chápat? honilo se mu hlavou.
„Okey, zpět k tématu. O čem jste to před chvílí mluvili?“ zamluvila jsem to a vrátila se k otázce.
„Hmm, jak to co nejlépe popsat,“ začal Shikamaru přemýšlet nahlas.
„Stezka odvahy?“ navrhl Choji, ale toho přerušil Kiba.
„To nebyla jen tak obyčejná stezka odvahy! Kam se to na to hrabe. Bral bych to spíš jako překážkovou dráhu.
„Hmm, mě se nejvíc líbilo, jak Naruto sletěl z toho stromu a dopadl na Sakuru s Hinatou. To byl pohled,“ ušklíbl se Shikamaru.
„Proč? To se přece stane,“ nechápala jsem jeho úšklebek.
„Kdyby Hinata neomdlela a Sakura ho za to nezmlátila tak to vidíme stejně, to bys prostě musela vidět,“ rozesmál se Kiba. Nic jsem neřekla jen jsem si je zamyšleně prohlížela.

„Fajn a proč se o tom teď vůbec zmiňuješ?“ zeptala jsem se ho a on se přestal smát.
„Co to takhle zopakovat?“ nadhodil i když to bylo směřované spíš na kluky. „Taková menší uvítací akcička,“ pousmál se a mrkl na mě.
„Nechci ti kazit radost Kibo, ale to asi nepůjde,“ zakroutil hlavou Chuji. „Předtím jsme byli domluveni i když Naruto se tam objevil zničehonic,“ dodal.
„Někomu se určitě podaří proklouznout,“ protestoval přesvědčeně Kiba.
„Jo a komu? Nezapomeň že naši rodiče jsou Shinobi,“ setřel ho Shikamaru.
„No, za pokus nic nedáme ne?“ nadhodila jsem ve snaze ukončit počínající hádku.
„Otrava, ale když chcete,“ pokrčil rameny. „Koho všechno chceš zkusit vytáhnout?“
„No co nejvíc lidí,“ chytil se toho okamžitě Kiba. „Co takhle Sakuru,Ino a Hinatu. Pak Leeho, Ten Ten a Naruta. Holky určitě budou chtít vzít Sasukeho...“ začal vypočítávat Kiba. Při zaznění Sasukeho jména jsem sebou lehce trhla, ale naštěstí si toho nikdo nevšiml. „Málem bych zapomněl na Shina,“ navázal a zarazil se. „To by tak stačilo ne?“
„A co Neji?“ ozval se Choji.
„Ten řekněme není zrovna společenský,“ zakroutil hlavou Shikamaru.
„Navíc nesnáší Hinatu,“ dodal zachmuřeně Kiba.

Začali jsme obcházet vesnici. K mému překvapení měl Kiba pravdu. Postupně se k nám přidávali další. Někteří ale nešli jako třeba dívka s s dvěma culíčky, které říkali Ten Ten, kluk s s kapucí a brýlemy jménem Shino. Naopak se k připojila blonďatá dívka, kterou kluci zmínili už předtím. Pak růžovláska, kterou oslovovali Sakura a kluk v s hodně tlustým obočím jménem Lee. Zastavili jsme před velkou budovou s nápisem Hyuuga.
„Je to dobrý nápad? Hinata by mohla mít problém, kdyby ji otec chytil,“ pronesla nervózně Ino.
„Nech to na mě a čekej,“ poradil jí Kiba a přeskočil zídku oddělující budovu od ulice. Za chvíli se skutečně vrátil v závěsu s plachou dívkou s havraními vlasy a levandulovýma očima.
„Kdo nám ještě chybí?“ zeptala jsem se. Začala jsem být nervózní. Bylo to až moc dětí najednou a já se nedokázala zbavit pocitu, že tímto zrazuji svou minulost.
„Sasuke,“ pronesly Sakura a Ino jednohlasně.
„S tím bych moc nepočítal, je to pod jeho úroveň,“ pokrčil nos Kiba. Připomínal mi uražené štěně. Holky se na něj zamračili, ale nic neřekli.
„Ještě tu není Naruto,“ ozval se Choji.
„Vy chcete vzít i jeho? Zbláznili jste se?“ zamračila se znovu Sakura.
„A proč ne? Bojíš se, že za to dostaneš doma vynadáno?“ odsekl jí ostřeji Shikamaru. Překvapeně jsem na něj koukala. Růžovláska zrudla a jen zahuhlala. „Když on je takový strašný idiot.“ Nikdo to nevyvracel jen se občas objevili pobavené nebo souhlasné úšklebky.

Došli jsme až k mému novému domovu. Když jsme šli kolem dveří mého bytu zastavila jsem je. „Počkejte jen si něco vezmu, nebo chcete mít úplně potmě?“ zeptala jsem se všech přítomných. Ozvalo se souhlasné a občas překvapené mumlání. Odemčela jsem a vstoupila do bytu. Nikdo za mnou nešel, ale všichni zvědavě nakukovali do chodby. Vzala jsem petrolejku, kterou jsem zahlédla odpoledne v kuchyni. „Asi nikdo nemáte u sebe zápalky co?“ zeptala jsem se. Všichni zakroutili hlavami. „Když to jinak nejde,“ povzdechla jsem si a složila pečetě. Z úst mi vyšel malý plamínke. Všichni na mě překvapeně hleděli.
„Co je?“ zeptala jsem se zaraženě.
„To umí jen Sasuke,“ odpověděl mi Shikamaru a díval se na mě zvláštním pohledem.
„A? proto to nemůže umět nikdo jiný?“ zeptala jsem se uštěpačně. Nelíbilo se mi, že mě k němu přirovnávají.
„Takhle jsem to nemyslel,“ ohradil se. Omluvně jsem se usmála. „Promiň, půjdeme ne?“ všichni ustoupili z vchodu a já zamčela.

„Ty tu opravdu bydlíš sama?“ zeptala se mě Ino. Jen jsem přikývla a pokračovala dál.
„Víte někdo ve kterém bytě bydlí?“ zeptala jsem se a zastavila. Všichni zakroutili hlavami až na Kibu. Zahleděla jsem se na něj.
„Nevím kde bydlí, ale až budeme u jeho dveří poznám to,“ ušklíbl se. „Viď Akamaru?“
„Ňaf,ňaf! ozvalo se z jeho kapuce. Musela jsem se usmát. Byl strašně roztomilý. Pokračovali jsme dál s Kibou v čele. Když zastavil, zastavili se všichni.
„Zhasni to,“ zašeptal Kiba.
„Proč?“ zašeptala plaše Hinata.
„Chceš ho vyděsit že jo?“ zeptal se podezřívavě Lee. Bylo to poprvé co promluvil. Kiba se jen uličnicky zazubil a zkusil kliku. Bylo odemčeno. Je to dobrý nápad? prolétlo mi hlavou, ale to už byli všichni v chodbě. Zvědavě jsme nakoukli do kuchyně co byla nachlup stejná jako moje. Otevřela jsem dveře, které u mě vedli do ložnice s tím, že tady to bude stejné. Bylo. Tato místnost byla hodně podobná tomu, co mám já, ale přesto jiná. Ustoupila jsem ode dveří a tázavě se zahleděla na Kibu. Ten se jen usmál a vpochodoval dovnitř. Všichni se zvědavě a dychtivě nahrnuli do dveří, jen Shikamaru se opřel zevnitř o zeď a nezaujatě přihlížel.

Kiba po špičkách došel až k posteli na které ležel vyvalený blonďák s dekou na podlaze. Musela jsem dusit smích při pohledu na jeho srdíčkové trenýrky. Sakura a Ino se zatvářili pohoršeně a Hinata zrudla. Kluci nijak nereagovali. Kiba se sklonil až k jeho uchu a najednou zařval až v uších zaléhalo.
„BUDÍÍÍČEK!!!“ zařval mu do přímo do ucha. Blonďák vyletěl snad tři metry do vzduchu s křikem “Ááááá...“ přistál zpět na posteli. Když ho přešel šok a všiml si kdo to byl zakřičel.
„Kibo! Já tě zabiju ksakru!“ vyskočil a zaťal pěsti. „Co tu kruci děláš?“ v tom si všiml ostatních, kteří se prohýbali smíchy. I Shikamaru se smál i když nedostal takový hysterický smích jako já a někteří další.
„Moment, co tu děláte všichni?“ zeptal se překvapeně a zastavil pohledem na mě. Provinile jsem se ušklíbla, ale zatím jsem mlčela. On povolil zaťaté pěsti a stočil pohled zpět ke Kibovi, kde hledal vysvětlení. Kiba se jen rozesmál při pohledu na jeho nechápavý a ještě vykolejený pohled.

„My tě jednou navštívíme a jdeme pro tebe ať jdeš s námi ven a ty mě chceš hned zabít? No teda, to bych do tebe neřekl,“ popichoval ho Kiba. Naruto na něj jen vyjeveně koukal.
„Vy jste přišli? Pro mě? Proč mám pocit že se mi to zdá?“ v jeho tváři se mísili nedůvěra, štěstí a něco co jsem nedokázala pojmenovat. Najednou jsem si něco uvědomila. Vždyť on nemá rodiče... Stejně jako já. Najednou mi byl mnohem sympatičtější.
„No jednou to přijít muselo nemyslíš?“ už to neznělo moc výsměšně spíš omluvně. Někteří provinile sklápěli pohledy. Nechápala jsem proč, ale nechtěla jsem se ptát. Naruto se najednou otočil na mě. Ve tváři měl trošku zamyšlený výraz.
„A ty jsi kdo? Vůbec tě neznám a přitom jsi u mě v bytě,“ vypadal spíš zvědavě než naštvaně.
„Já jsem Yumiko. Přišla jsem do vesnice dneska odpoledne. No a jsme spolubydlící, bydlím o pár bytů vedle,“ shrnula jsem to nejpodstatnější. „Tady tem,“ ukázala jsem na Kibu, „to využil k tomu,aby vytáhl co nejvíc lidí ven,“ ušklíbla jsem se. „A to jsi Shikamaru říkal, že nikdo nepůjde,“ usmála jsem se. Nic neřekl, jen protočil oči v sloup.

Vylezli jsme všichni na střechu. Když se nahoru vyškrábal i poslední z nás s očekáváním jsem se zahleděla na Kibu.
„Tak a co teď?“ zeptala jsem se a všichni se na něj podívali.
„Jo Kibo, vyklop to. Vytáhneš nás ven uprostřed noci, nic nevysvětlíš a stojíme na Narutově a teď i Yumičině baráku.“ přidala se Ino.
„chjo jen poslouchat je to otrava,“ zakroutil hlavou Shikamaru.
„Ale Shikamaru, nebuď pořád tak negativní,“ usmál se na kamaráda Choji.
Co takhle trošku vyzdobit Akademii?“ zašklebil se Kiba.
„A..ale to nesmíme,“ špitla Hinata.
„To odmítám,“ zavrtěl hlavou Lee.
„Ale no táák, nebuďte takoví srábci,“ozval se Naruto. „Stejně to nakonec bude všechno na mě tak co tady vyšilujete? Když nás nechytí nic se vám nestane,“ přemlouval je.
„Co máš přesně na mysli?“ zeptal se Shikamaru se zamyšleným výrazem Kiby.
„Nic drastického jen vyzdobení tříd různými plakáty, možná toaleťákem,“ ušklíbl se Kiba.
„Kolikrát už jste to prosím tě udělali?“ zakroutila jsem hlavou. Ten nápad se mi zamlouval.
„Tohle by bylo poprvé,“ odpověděla mi Sakura.
„Všecko musí být jednou poprvé ne?“ chytil se Kiba. Nad jeho slovy jsem se zamyslela. Bojovala jsem se svými pocity a snažila se na sobě nic znát, ale asi špatně.
„Jsi v pohodě?“ zeptala se starostlivě Hinata. Její starostlivost mě zahřála u srdce.
„Jasně, jen jsem si na něco vzpoměla.“ Všichni po mě zvědavě pokukovali. Ignorovala jsem je.
„Tak půjdeme, nebo jak?“ snažila jsem se to zamluvit. Po menších zaváhání postupně všichni přikývli.

Dorazili jsme k budově a v tichosti vstoupili dovnitř otevřeným oknem. Nikde nebylo po nikom ani stopy. Plížili jsme se po chodbách a nikdo nevydal ani hlásku. Zastavili jsme před jednou ze tříd. Jediný zvuk, který byl slyšet bylo lehké zavrzání otevírajících se dveří. Vstoupili jsme dovnitř.
„Hinato, budeš dávat pozor?“ otočil se na dívku Shikamaru. Mlčky přikývla a stoupla si k oknu a složila pár pečetí.
„Byakugan!“ zašeptala a kolem očí se jí vytvořili žilky. Bedlivě sledovala okolí, jen občas lehce koukla na Naruta. Ostatní dvě dívky zatím začali vytahovat role toaletního papíru z batohů, co měli na zádech. Kluci se zatím rozestavěli do čtverce po místnosti. Já všechno sledovala ode dveří. Shikamaru se opíral o rám z druhé strany než já. Oknem dovnitř proudilo měsíční světlo, díky kterému jsme měli dostatek světla.
„Naruto! Chytej!“ křikl potichu Kiba a hodil. Postupně si to všichni tak přehazovali, až spotřebovali všechny role. Bylo to všude, po lavicích, na zemi, na lustrech i na učitelské katedře, prostě všude. Musela jsem se smát. Výraz ve tváři Naruta a Kiby stál za všechno. Když bylo všechno hotovo vykradli jsme se stejně potichu jako jsme sem přišli. Rozešli jsme se každý k sobě domů.

Procházeli jsme s Narutem liduprázdnými ulicemi. Nechala jsem se vést, pořád bych cestu zpátky nenašla. Nějakou dobu jsme šli v tichosti. Začínala jsem mít pocit, že bych měla něco říct.
„Už se nemůžu dočkat, až zítra uvidím výraz mistra Iruky,“ usmála jsem se a prolomila tak mlčení. On se na oplátku na mě ušklíbl.
„To nebude všechno, ráno dostane ještě malé překvápko,“ spokojeně se usmál.
„A nebude to už moc? Přece jen se mi nezdá, že by byl tak děsnej,“ zakroutila jsem hlavou.
„Ale no táák, vždyť je to sranda,“ rozesmál se. Jeho smích byl nakažlivý. Malé napětí mezi námi povolilo a za chvíli jsme se oba smáli z plných plic. Kdesi se rozsvítilo světlo a otevřeli se dveře. Rychle jsme zmizeli než si nás stačil někdo všimnout.
„Hele Naruto, jak to, že bydlíš sám?“ změnila jsem téma. Jeho oči dostaly smutný výraz.
„Vždycky jsem byl sám, už od malička. Nikdo se se mnou nebavil, dospělí na mě pohlíželi s odporem, děti měli zakázáno se na mě jen pomalu podívat. Až nedávno se začali se mnou bavit.“ řekl to tak upřímně a s bolestí v očích.
„To si ani nedovedu představit,“ špitla jsem. „To se teď ale změní,“ pokračovala jsem instinktivně. Položila jsem mu ruku na rameno. Zastavili jsme. „Chceš být můj kamarád?“ při této jednoduché otázce se mu rozšířili oči. Vyjeveně na mě koukal. Po chvilce roztáhl ústa do úsměvu, chytil mě za ruku a táhl mě ulicí.
„Že váháš! Pojď něco ti ukážu!“ vykřikl nadšeně.
„Po...počkej!“ křikla jsem a nechala se vláčet ulicemi.

Dotáhl mě až na nějakou skálu na které byli vytesané obličeje. Jeden z těch obličejů se podobal tomu staříkovi i když jsem si tím nebyla jistá. Kamenná tvář byla mladá a Hokage byl... no prostě byl už starý.
„K...kde to jsme? A co je to za obličeje? A proč tu jsme?“ sypala jsem ze sebe jednu otázku za druhou. Rozhlížela jsem se kolem. Bylo odsud vidět na celou vesnici. Okouzleně jsem shlížela na vesnici. „To je nádhera,“ usmála jsem se na něj. On se na mě na oplátku taky zazubil.
„Sem vždycky chodím, když chci být opravdu sám. Uklidňuje mě to. Toto je monument Hokagů. Jednoho dne budu taky Hokage!“ vykřikl s takovým přesvědčením. Musela jsem se při pohledu na něj rozesmát.
„No tak schválně,“ přišlo mi vtipné to jeho přesvědčení.
„Jen počkej a uvidíš!“ znělo to naštvaně.
„Hej, já přece neřekla, že ti nevěřím!“ ohradila jsem se hned. „Radši si sedni a řekni mi něco o tom monumentu,“ vybídla jsem ho a posadila směrem do vesnice.
„Promiň, nechtěl jsem na tebe křičet,“ zamumlal a sedl si vedle mě. Zbytek noci mi vyprávěl o Hokagech. Oba jsme na těch kamených hlavách usnuli.