Katsu! 10. díl Poslední výbuch

"Nechápu, co přesně jsem komu udělal," oznámil jsem, vykašlávajíc prach. Odhazoval jsem kameny a prodíral se ruinami našeho úkrytu.
"Víš, Deidaro, ty jsi nezaplatil účet," odpověděl pohotově Kakuzu s úsměvem. Nejraději bych ho za tuto upřímnost srazil k zemi a zakroutil krkem, ale nemohu. Mé ruce jsou pryč...
"Áááááááááááááááááááááááááááá!" rozlehlo se mým pokojem, když jsem se celý zpocený rychlostí blesku vyšvihl do sedu. Po čele mi stékaly potůčky potu a k mému křiku se přidalo ještě cosi.
"Áááááááááááááá!" rozkřičel se stejně jako já Zetsu, sedící na Tobiho posteli. Střelím rychlým pohledem na hodiny. 00:17 hodin.
"Zetsu , co tu děláš?" Můj zděšený tón vystřídá takřka nevyslovená výhrůžka. Nemějte mě za naivního blba, ale myslím, že i největšího frajera všech frajerů vyděsí (dovoluji si říct že vyděsí i více, než smrtka stojící před vašim prahem se slovy "odčítání lidu")schyzofrenický kanibal nezjištěného původu, stojící v noci u vaší postele a fakt, že vy jste ho sem určitě nepozvali. Plus fakt, že i kdyby jste začali křičet a volat o pomoc, nanejvýš přiběhne nevyspaný Kakuzu a vaše utrpení teprve začne. Moment... Nezačal jsem před několika vteřinami křičet, z důvodu děsivého snu? Avšak obávám se, že pokud je Kakuzu už vzhůru, na příčinu se nezeptá ani v nejmenším a můj děsivý sen se stane skutečností.
Moje noční můra se vyplnila. Na chodbě se rozsvítilo a všichni Akatsuki, naprosto rozčílení, že jsem si je dovolil probudit se začali nahlas projevovat.
"Deidaro, tos přehnal!"
"Kakuzu, spi už!"
"Kdo tu proboha rozsvítil?"
"Tady někdo rozsvítil?" (Ano, autorem tohoto inteligentního dotazu nemůže být nikdo jiný, než Uchiha Itachi)
Považoval jsem za rozumné neodpovídat, jelikož každý můj komentář nese devadesáti procentní riziko, že rozpoutá sálodlouhou hádku a (na zdejší poměry) to může vést až k Armagedonu a to samozřejmě nikdo nechce.
V důsledku této myšlenky jsem tedy zarytě mlčel, dokud se povyk venku neuklidnil. Až na pár incidentů (Jedním z nich bylo, jak se Kakuzu chystal vyběhnout na chodbu a přímo do mého pokoje, nicméně zákeřný Hidan zhasl světlo a tudíž mohl Kakuzu ochutnat i zdejší omítku na stěně a po tomto nemalém nárazu i navštívit Kisameho pokoj. Se slovy "Děkovat nemusíš" odešel z Uchihova a Hoshikagiho pokoje novým, obloukovým vchodem. Hidanova služba mě mohla být brána jako přátelské gesto, ale já nejsem až takový imbecil. Nemyslím, že na mě vůbec pomyslel, protože jediné, na co myslí, je jak zneškodnit Kakuza. Myslím, že právě proto četl 1000 a 1 způsobů jak zabít svého partnera. Pěkně chabé, pokusit se ho dostat jeho vlastními technikami.) bylo vše v pořádku.
Když se utišili i poslední nadávky, jež (slušně řečeno) poukazují na brzké hodiny a tedy vyčítají povyk způsoben Kakuzovou aktivitou. Ano, nestěžoval si nikdo jiný než Hidan (během této roztržky vymyslel 263 nových sprostých slov, čímž předčil svůj minulý rekord 195 slov, když se Hidan nedopatřením dostal k serveru Konoha.cz. Žal, to, co se o sobě dočetl, nemohl nechat bez trefného komentáře a vše jsem si slízl já jenom když jsem se zeptal, zda si nemůžu pouze přečíst své nové zprávy.)
Podíval jsem se na svou novou nezvanou pokojovou rostlinu. "Co tu chceš?"
"Vlastně jsem si sem šel jen pro hnojivo..." zamumlal Zetsu.
"Pokud nechceš, aby ses stal hlavním hrdinou dalšího dílu kriminálky Beze stopy, radím ti, aby jsi okamžitě vysmahnul, jinak tě najdou vážně až za deset let Sběratelé kostí." Zetsu se došoural ke dveřím kde se ještě otočil.
"A to hnojivo-"
"Zmiz už konečně!" rozkřikl jsem se. Kdyby chtěl nějaké hnojivo, proboha, ať si z něj udělá třeba salát, to je mi jedno. Jediný problémem je, že v mém pokoji žádné hnojivo není. Znepokojeně jsem si lehl a pokusil se usnout, ale strach ze Zetsua a možnosti, že by se v mém pokoji zase mohl objevit, mě nenechal jen tak na pokoji.
S rozumem v koncích jsem upíjel už třetí šálek kávy. Neměl jsem co dělat a tak jsem raději v tichosti (a tmě) posedával v kuchyni. Doufal jsem, že si dám hrnek tohoto silného nápoje a půjdu spát, žel zmýlil jsem se. Energie mám víc, než Konan o Vánocích. A to je co říct, v tuto dobu nás bu*eruje více než obvykle s nějakým hnusným vánočním stromečkem a dárky. Nechápu, co to ti lidi slaví, koho zajímá nějaký ukřižovaný blázen, co tvrdil, že je synem Sennina šesti cest?!
Při rozjímáním nad největšími blázny milénia jsem nakonec usl.
"Deidara senpai!" zařval mi povědomý hlas do ucha. Než si můj mozek přebral všechny informace, tělo na tento zvuk zareagovalo typickým vymrštěním ruky ve směru, kde jsem si myslel, že se nachází příčina.
"Deidaro!" Další známý hlas. Než se můj mozek stačil vzpamatovat, mé tělo se zase zařídilo jako obvykle. Vyskočil jsem do pozoru s výkřikem: "Ano, pane!"
"Kde jsou ty peníze?" zeptala se mě stále nepříjemná Konan (Ona je vlastně stále nepříjemná. Její příjemnost se dá srovnávat s hebkostí šmirglového papíru.). Ošil jsem se.
"To Kisame, mohl jsem je mít, ale on mi to překazil," odpověděl jsem popravdě, ačkoliv Konanin výraz jasně nasvědčoval tomu, že jakýkoliv fakt, jež bude ospravedlňovat mou nulu na účtě, nebude brán v potaz.
"V pořádku, já už to nějak udělám," oznámila a tím jasně dala najevo, ať odejdu. Byl jsem nadmíru zmaten. Co se to děje? Vracel jsem se po chodbě do svého pokoje a kdybych neviděl Kakuza, jak se snaží z Itachiho vymlátit duši nejspíše kvůli dalším ztrátám v ledničce, myslel bych si, že už tu není nikdo normální. Avšak ani Hidan nezklamal a zase vytopil koupelnu. Nečekejte však, že vodou (pro upřesnění, Hidan v koupelně provádí své krvavé rituály), načež si broukající Zetsu na této lepkavé tekutině zvrtl kotník a zaúpěl bolestí. To vše vesele ignoroval Kisame, běžíc právě z kuchyně s nějakým tajuplným úlovkem v ruce. Kolem toho všeho zmatku, ačkoliv byc to mohl spíš pojmenovat obyčejný Aka-den, se prohnala pouze zrzavá šmouha mizící v druhém patře. Ozvalo se jen prásknutí dveří a náš šéf zase seriózně usedl ve své kanceláři, aby se mohl věnovat svým lídrovským povinnostem (Pod tyto povinnosti spadá mimo jiné také krmení jeho andulek a horlivé přivítání s Méďou Béďou, což je dárek od Konan. Kdyby se s ním šéf nepomazlil, nejspíše by se musel, a to už násilím, pomazlit s chodníkem před skrýší. Už milionkrát se pokusil tohoto medvídka zbavit, zkoušel ho i předhazovat Kyuubimu jako návnadu, ale nic nezabralo.).
Všichni si užívali krásný den, jen já spekuloval, co si na mě Konan přichystá. Myslel jsem, že přinejmenším budu nucen pracovat do konce života jako zdejší pračka a sušička, jak Konan vyhrožuje, nebo přinejhorším jako hadra na zem, ale tohle? Tohle už je trochu moc.
Válel jsem se na své posteli, když v tom do dveří vešel Tobi. Nijak jsem se neradoval, že ho zase vidím, ale pokusil jsem se vše zanechat bez komentáře.
"Senpai, Konan říkala, že nejsem Tobi. Já jsem Uchiha Madara." Stále jsem jej úspěšně ignoroval.
"Jsem nejsilnější Uchiha, co kdy žil a ne jen blbeček." Pomalu jsem začal listovat Tobiho diářem (s úvodním obrázkem Winx) a hledat číslo nejbližšího ústavu pro choromyslné.
"Už nejste můj senpai." Začal jsem se bát o svůj život. Takoví ti blázni, nikdy nevíte co se jim honí hlavou.
"Teď jsem tady senpai já a budete mě poslouchat!" Pokud jsem někdy o Tobim smýšlel jako o někom, kdo není hoden zemřít mým výbuchem, vše odvolávám.
Na toto se dalo říci jen jediné. Je mi jedno, co se mnou bude a co Konan udělá. Na tohle prostě musím něco říct, jedno slovo, které dá za tisíc:
"Katsu!"