Osamělá kunoichi 08: Báseň života 1. část

„Tatííííííí!” Čtyřletá Aschika se rozběhla Konohou za otcem.
„Aschiko! Tady jsme!” Její otec stál u budovy Hokageho. Vedle něj stáli dva muži a žena. Ta měla dlouhé rusé vlasy a nafouklé břicho. Ten první muž měl krásné blonďaté vlasy, stejné, jako její otec, a červenobílý plášť. Ten druhý měl dlouhé bílé vlasy a červený oblek.
Aschika k nim doběhla a otec jí pocuchal vlasy.
„Aschiko, tohle je tvůj strýček Minato, můj bráška a tvoje teta Kushina,”ukazál na blonďatého muže a na tu ženu, „a tohle je strejda Jiraiya, možná tě jednou bude učit,” ten muž s bílými vlasy na ni s úsměvem zamával. Aschika se lekla a schovala se za tátu. Ten podivný pán se něčemu zasmál a zmizel. Vtom se k Aschice sklonil ten blonďatý muž.
„Aschiko, ahoj,” pohladil ji po vlasech a Aschika zvědavě vykoukla, „něco pro tebe mám,” řekl s úsměvem a Aschika se rozzářila. Minato jí podal malou červenou růžičku. Přivoněla si. „Krásně voní! Děkujůů.”
Usmál se. „Tak to jsem rád. Aschiko, víš, že budeš mít bratránka?” Aschika se na něj udiveně podívala. Minato přešel ke Kushině a pohladil ji po břiše. „Bude se jmenovat Naruto.”
Aschika k ní zvědavě přihopkala a sáhla jí na břicho. „Jůůůůů!”
„Až vyrosteš, určitě spolu budete trénovat,” Minato se odmlčel, „víš, Aschiko, je možné, že by se o něj nikdo nemusel postarat, kdyby se nám něco stalo. Jsi starší než on, takže bude potřebovat pomoct. Postaráš se o něj?” Mluvil tak vážně. Aschika se zamyslela, a pak pohladila Kushině břicho.
„Naruto, bratránku, jsem ještě malá, ale postarám se o tebe!” Pak se zasmála a běžela zpátky k otci. Kushina se usmála.
„Děkuju, Aschiko!”
Její otec se zasmál a přitáhl si Minata k sobě.
„Aschiko, neposlouchej ho, je hloupost, že se o něj nebude mít kdo postarat! A ještě o to žádá čtyřleté dítě! Já, jako Namikaze se o něj postarám vždycky! Začíná mluvit z cesty. Viď, brácho? Už jsi z té práce Hokageho trošku paranoidní, ne?”
Minato se s úsměvem odtáhl. „Promiň, Kare. Jen mám takový divný pocit.”
Kare se podíval na Aschiku. „No, my už půjdeme domů. Hele, kolikáteho je vlastně dneska?” Obrátil se na Minata.
„9. října.”
Kare si vyzvedl Aschiku na ramena. „Tak ahoj, vy dvě hrdličky!” Zamával jim. Oni na ně také s úsměvem zamávali. Aschika se smíchem mávla růží.
...
Náhle byla zpátky v pracovně. Všichni se na ni netrpělivě dívali. Ona se o tom rozhodla pomlčet a začala vyprávět:
„Narodila jsem se Karovi a Lani Mizunaki. Má matka Lani byla z klanu Hyuuga. Ten velice ostře protestoval proti tomu sňatku a těhotenství. Můj otec byl ovšem blízkým přítelem Čtvrtého Hokageho, a ten se za něj přimluvil. Díky tomu jsem se narodila s Byakuganem a bez pečetě. Mám samozřejmě jistá omezení, ale nijak podstatná. Má matka zemřela při porodu. Narodila jsem se jen s Byakuganem, ale krátce po narození do mě vstoupila cizí duše. Duše Uchihy Myuki. Proč, to nikdo neví a zatím to nikdo nezjistil. Dokud jsem byla ještě malá, byl velký problém ji ve mě udržet, a tak byla na několik let zapečetěna Čtvrtým. Na čas se o mě staral otec, ale zemřel, když Kyuubi napadl vesnici. Nakonec jsem vyrůstala u otcových blízkých přátel v malé vesnici v Ohnivé zemi asi do šesti let. Pak se ale stalo něco strašného...”
...
Šestiletá Aschika vběhla do bytu jejích pěstounů. Vesnice hořela. Všude pobíhali lidé a byl slyšet křik. Teta ji chytila za ruku a podívala se na svého muže. Ten vytasil katanu a kývl na ně.
„Teto, co se to děje?” Nedočkala se odpovědi a obě se daly do běhu. Vyběhly z vesnice, zatímco je strýček kryl. Pak se od nich oddělil, aby bandity zastavil. Obě běžely lesem a po chvíli se zastavily, aby se vydýchaly.
„Teto? Útočí na nás?” Aschika se s očima plnými slz podívala na svoji pětounku.
„Stalo se něco zlého, Aschiko. Teď se běžíme schovat na jednu horu. Je tam muž, který nám jistě pomůže.”
Vyzdvihla Aschiku do vzduchu a znovu vyběhla. Za chvíli uslyšely dusot nohou, pronásledovali je. Aschika ve své mysli slyšela jakési šeptání. Někdo ji volal. Tušila, kdo to je a tak volání nedbala. Tetu po chvíli cosi zasáhlo do ramene a upadla. Položila Aschiku na zem a pomalu se zvedla.
„Aschiko, běž stále rovně a schovej se. Ti lidé tě nesmějí najít!” Vytáhla katanu a podala ji kunai. „Tohle si vezmi, na ochranu.”
Aschika si ho vzala. „A co ty teto?” Přešlápla na místě.
„Já tu zůstanu, teď běž! Poblíž je ta hora. Vylez na ni, ano?”
„Ale teto-.”
„BĚŽ!” Do blízkého stromu se cosi zabodlo. „UTÍKEJ!”
Aschika se tedy dala do běhu. Za zády slyšela křik, ale nezastavila se a utíkala, co jí síly stačily. Běžela dlouho, a pak se schovala do křoví a čekala. Čekala až do noci, ale nic se nestalo a tak usnula. Ráno se vzbudila a běžela dál. Běžela stále rovně, až uviděla horu. Byla to velice zvláštní hora. Snažila se vyběhnout nahoru, ale byla vyčerpaná. Vtom do někoho znenadání vrazila a ztratila vědomí. Poslední, co si pamatovala, bylo to, že ji někdo jemně zvedal.
...
Aschika se odmlčela. Vypadalo to, že Tsunade schválně ztlumila světla. Dodávalo to takovou strašidelnější atmosféru. Všichni ji napjatě sledovali.
„Když jsem se probudila, ležela jsem zabalená v dece v nějaké místnosti. Vstala jsem a vyběhla ven. Byla jsem v nějaké zahradě u chatrče...”
...
Malá Aschika se podivila krásným rostlinám a zvířatům, kteří zde žili. Bylo tam spoustu žab. Vtom uviděla nějakou sedící postavu, otočenou zády k ní. Byla jí nějak povědomá. Pokusila se schovat za strom, ale ta postava řekla:
„Jsi stejná, jako při našem prvním setkání, taky jsi se tehdy schovávala.”
Ten muž se otočil a usmál se. Aschika si vzpomněla.
„Strýček Jiraiya!” Přiběhla k němu a objala ho. On se na ni podíval.
„Máš hlad?”
Aschika kývla a Jiraiya ji odvedl do chatrče a udělal jí oběd. Když dojedla, zeptala se:
„Kde je teta a strýček, strýčku Jiraiyo?”
Jiraiya mlčel a odvrátil se. Po chvíli tiše řekl:
„Vaši vesnici napadli bandité, Aschiko. Tvoji... tvoji pěstouni, oni...” vážně se na ni podíval a chytil její ruce do dlaní, „jsou mrtví, Aschiko.”
Aschika tomu nejdřív nechtěla věřit, ale věděla, že je to pravda. Rozplakala se a plakala, dokud neusnula vyčerpáním a Jiraiya ji uložil do postele.
Když se probudila, ležela dál a tiše plakala. Pak vstala a chodila venku po zahradě. Jiraiya ji našel u červených růží.
„Líbí se ti?”
„Jsou krásné.”
Jiraiya ji vzal na ramena.
„Víš, Aschiko, nechtěla bys u mě zůstat? Mohl bych tě trénovat a starat se o tebe. Mohla by ses stát kunoichi a být hodně silná. Nemusíš samozřejmě odpovědět hned.”
„Ano!”
Jiraiya ji užasle postavil na zem. „Opravdu?”
Aschice se znovu objevily v očích slzy. „Jsem smutná ze smrti tety a strýčka, ale ty jsi mi zachránil život a já tě mám už teď ráda, strýčku Jiraiyo! Chci trénovat a stát se silnou!”
„Jsi si tím opravdu jistá?” Vypadal potěšeně.
„Jasně!”
...
Aschika se rychle odvrátila, aby zakryla slzy. „A tak jsem se stala Jiraiyovou studentkou. Pečeť po roce přestala účinkovat, a tak nás Jiraiya trénoval obě. Trénovaly jsme s ním pár let, když k nám přišel jistý muž s chlapcem...”
...
„Chtěl bych, aby jsi ho trénoval, Jiraiyo, je opravdu schopný. Má dobré srdce, je silný a chytrý.” Garik se usmál a pocuchal ve vlasech desítiletého chlapce s havraními vlasy a fialovýma očima. Jiraiya ho nejdřív vyzkoušel z ninjutsu a taijutsu.
„Je opravdu dobrý, na to, že ho nikdo moc neučil. Navíc u tebe mám dluh, takže... ano, budu ho trénovat. Jak se jmenuje?”
„Jsem Yure, Jiraiya-sama!” Usmál se a natáhl ruku se vztyčeným palcem. Garik se s ním rozloučil a odešel.Aschika to zpovzdálí sledovala s nevolí. Jiraiya ji zavolal.
„Yure, tohle je Aschika, Jasnozřivá dívka. Aschiko, tohle je Yure, tvůj nový spolužák.”
„Těší mě, Aschiko.” Yure se znovu usmál a natáhl ruku. Aschika ji stiskla.
„Mě též, Yure, pojď, ukážu ti to tu!” Pokynula mu, ale jen co zaběhli za roh, praštila ho.
„Tady nemáš co dělat!” Vyplázla na něj jazyk.
„Ty jsi ale otravná!” Taky na ni vyplázl jazyk.
„Ty...” Skočila na něj a servali se.
...
„Yureho jsem neměla ráda, ale během dalších let jsem se s ním skamarádila, i Myuki s ním vycházela dobře. Byly to skvělé časy...” Aschika se zahleděla do dáli, ale pak posmutněla a obrátila se na ostatní. „Jednoho dne jsme od Jiraiy-senseie dostali misi, protože nás uznal už dost staré a silné. Tehdy nám byl čtrnáct. Šli jsme po tajném dokumentu, ukrytém v jedné malé vísce...”
...
Aschika s Yurem seděli v lese u ohně. Zamyšleni jedli večeři a zírali do plamenů. Vtom se na ni Yure tak zvláštně podíval.
„Mám nápad! Nezlob se na mě, ale četl jsem tvé básně, a tak mě napadlo...”
„Tys četl mé básně?” Aschika se upřímně zhrozila.
„On četl naše básně?” Myuki vypadala dost naštvaně.
Yure se zasmál a pokračoval:
„...A tak mě napadlo, že bychom mohli každý napsat báseň o svém životě. Vždycky třeba jen kousek a budeme ji postupně doplňovat, co ty na to? Já třeba už kousek mám,” odkašlal si zarecitoval:
„Nikdy jsem nečekal,
že mi vstoupí do cesty,
krásy života a s nimi,
dívka s očima jako hvězdy...”
Znovu se zasmál. „Víc toho zatím nemám, teď ty!” Pobídl ji. Aschika zčervenala a zamyslela se.
„Jsem tím, kým jsem a nikým více,
žiju a šťastná jsem díky vám,
má naděje září jako svíce,
kvůli chlapci, kterého znám.”
Zčervenala ještě více a chvíli bylo ticho. Jen vítr foukal ve větvích. Yure se k ní naklonil. Aschika už byla úplně rudá. Zavřela oči a Yure jí foukl do obličeje. Začal se strašně chechtat. Aschika se naštvala.
„Ty... počkej, já tě zabiju!”
...
Aschika se znovu rozhodla mlčet, tohle bylo příliš osobní... Odkašlala si a pokračovala. „Ten dokument byl silně střežen, podplatili jsme jednoho spojence ve vesnici a svitek jsme bez boje získali. Pak se ale něco zvrtlo...”