Osamělá kunoichi 07: Minulosti neutečeš

O den později se Aschika vydala do věznice.
„Opravdu se mu chceš omluvit? To jako vážně uděláš?” Zeptala se Myuki. V jejím hlase bylo slyšet opovržení.
„Pro začátek s ním chci mluvit.” Aschiku tížila rozmluva s Jiraiyou. Věděla, že s návštěvou nebude problém, domluvila se s Tsunade. Ale hlavně věděla, že jí rozmluva s ním pomůže, odprostit se od všeho, co se stalo. Tedy, spíš v to doufala. Vtom si na něco vzpomněla.
Čekal jsi na mě, a pak jsi odešel,
a já se srdcem prázdným,
čekám, kdo potěší mou duši
a učiní svět krásným.
Když dorazila do věznice, už o ní věděli, a tak ji zavedli přímo k němu. Cela byla dobře střežena. Vstoupila dovnitř a ninjové odešli.
Seděl tam se zavřenýma očima. Nevnímal ji. Aschika tam stála a náhle nevěděla, co říct. Co mu měla říct? Neznala ani jeho jméno. Tiše tam stála, dokud ten muž nezvedl oči. Okamžitě se přitiskl více ke zdi.
„Co chceš?” Snažil se zamaskovat třas v jeho hlase. „To ti to ještě nestačilo? Pomstila ses málo?”
Aschika si povzdechla. „Chci si promluvit...”
„Co bych ti tak měl říct? Co mi chceš říct TY?”
„Nepřišla jsem sem úplně z vlastní vůle, ale chci s tebou mluvit o všem, co se stalo.”
„Pokud ses nepřišla omluvit, tak vypadni!”
„Ať drží hubu! Kdyby bylo po mém, hned tak by se z mého genjutsu nedostal!” Zavrčela Myuki.
Aschika nereagovala a sedla si naproti němu na zem. Dívala se na něj svýma barevnýma očima. Chvíli její zrak snášel, ale pak uhnul pohledem. Ticho.
„Začneme nějak lehce... tvé jméno?” Aschika to vědět nechtěla, ale musela... Další jméno na krvavém papíru...
Ten muž chvíli mlčel.
„Hariko...”
„Mé jméno je Aschika a ta druhá je Myuki.”
„Nechtěj mě naštvat, Aschiko!”
Aschika se rozhodla, jít přímo k věci.
„Proč jsi to udělal? Proč jsi ho zabil?”
Ten muž se ušklíbl. „Proč plníš mise? Proč zabíjíš ostatní shinobi? Proč bojuješ? Pro svou rodinu... pro svou zemi... pro vše, co je ti drahé. Pro nic víc. Zabil jsem ho proto, protože to byl nepřítel, jako ty. Proto jsem se spojil s Orochimarem. Pro sílu, pro to, abych ochránil své blízké.”
Aschika mlčela, i ona bojovala z těchto důvodů, přesto...
„Byli jsme děti...”
„Nebezpečné děti. Děti, které šly plnit misi do naší vesnice. Misi, která mohla ohrozit všechny a všechno. Děti, které dokázaly pobít mnoho shinobi, děti, které bylo třeba zastavit. Pro dobro vesnice.”
„Pro dobro vesnice...” opakovala Aschika.
„Budu bojovat pro druhé. Pro dobro všech ve vesnici, za vše, co je mi drahé.” Slib, který složila. Slib, který dala sama sobě. On byl stejný jako ona. Aschika to věděla. Moc dobře to věděla. Nedokázala tu však být. Vstala a vyšla ven z cely. Podívala se na něj skrz mříže.
„Odpustíte mi? Lituji toho, co jsem udělala... Nevím, jestli si odpustím já, ale přesto vás prosím, abyste mi odpustil... Hariko...”
Ten muž se na ni díval a nic neřekl. Pak si dal znovu hlavu do dlaní.
„Nevím... nevím, jestli můžu. Snad... Dám ti vědět... Aschiko.”
Kývli na sebe. Co si měli říct? Nic víc, nic míň. Oba dva něčeho litovali.
Aschika vyšla z věznice zpět do Konohy. Věděla, že Myuki pění vzteky.
„Cítíš se alespoň líp?”
„Cítím se... klidnější... volnější.”
„Odpustilas mu?”
„Svět shinobi je plný nenávisti, já však věřím, že nastane den, kdy si budou lidé rozumět.”
„Neopakuj jen to, co někdo řekl!”
„To, co řekl bylo moudré a já bych jeho ideu ráda převzala.”
„Jenže nic takového se nikdy nestane! Jiraiya-sensei věří v něco nesplnitelného!”
Aschika ji ignorovala. Povzdechla si. Myuki nikdy příliš nerozuměla a nebyly přítelkyně. Spíše spojenci. Nechala ji, ať se v klidu vybouří.
Achika věděla, že Naruto se brzy vrátí. Taky ale věděla, že mise nedopadla úspěšně a že ostatní členové záchránného týmu jsou v nemocnici.
„Snad se z toho brzy dostanou. Měla bych jim jít pomoct,”
„Ty seš tak dobrosrdečná, až to bolí.”
„Jedna z nás taková být musí.”
...
„Naruto... je mi to líto.” Aschika stála u Narutovy postele a dívala se na něj. Bylo jí líto toho, co se stalo, ale věděla, že to tak dopadne. Sasukemu už nikdo nepomůže.
„Byla hloupost to zkoušet, Sasuke je-.”
„Můj přítel... A já ho dostanu zpět, ať to stojí, co to stojí. Nemusíš si o mě dělat starosti, Aschiko! Já se nevzdám a splním ten slib, který jsem dal Sakuře-chan!” Naruto se na ni zazubil.
„Naruto...” Aschika náhle neviděla Naruta, ale Minata.
„Určitě je po svém otci.”
„Vždyť jsi Minata viděla, když ti byly čtyři! Jak si to můžeš pamatovat?”
„Na něco takového se nezapomíná.”
„Slibuješ Naruto?”
„Jasně!”
...
Uplynulo pár týdnů. Všichni se brzy zotavili ze svých zranění a začali znovu trénovat. Aschika pomáhala, kde se dalo. Plnila mise, pracovala v nemocnici... A pomalu se stávala součástí Konohy. Už znala každé místečko v Konoze a už to bylo dlouho, co se ztratila.
Také začala poznávat členy všech týmů. Dala si záležet, aby o každém věděla co nejvíc. Postupně si spoluprácí, ochotou a tréninkem získala nové přátele. Cítila něco zvláštního ve svém srdci. Něco, co už pár let nepocítila. I s Myuki se cosi stalo a ona postupně roztávala. A Konožané už si na Myuki dávno zvykli.A ona nikdy neprozradila nic z Aschičiny minulosti, což Aschiku, Jiraiyu i Tsunade dost udivilo.
Rády trénovaly s ostatními. Ať už to byl trénink taijutsu, ninjutsu, dojutsu nebo genjutsu, obě měly ke komu zajít. Trénovaly s úsměvem na tváři a s radostí v srdci.
Obě ovšem trápila minulost, která o sobě dala brzy vědět.
...
Jednoho dne si všechny týmy vyšly na procházku dále od Konohy. Byl to vyjímečný okamžik, protože už to bylo dlouho, co nikdo neměl misi. Bylo teplé letní dopoledne. Takové klidné a tiché. Tedy vlastně ne tiché.
„Uzumaki! Ještě jednou nazveš Akamarua smradlavým štěnětem a zmlátím tě do bezvědomí!”
Kiba se s naštvaným výrazem pokoušel dohonit sprintujícího Naruta. Toho okamžitě zastavila Sakura a uštědřila mu pořádnou ránu pěstí.
„Naruto! Přestaň se chovat jako blb, sakra!”
Naruto se s ohromnou boulí sbíral ze země. „Sa-Sakura-chan...”
Pak se ale znovu vydal na útěk, pronásledován Kibou a vrčícím Akamarem. Aschika se zamračila, počkala až ostatní poodejdou a pak se velice těsně naklonila k Sakuře. Tiše, opravdu tiše jí zašeptala do ucha:
„Sakuro, ještě jednou přede mnou praštíš Naruta a přísahám ti, že až s tebou skončím, nepozná tě ani naše vážená Hokage...”
Příjemně se na ni usmála a šla dál. Sakura se za ní vyděšeně dívala. Narutovi se podařilo zbavit se Kiby a usmál se na ně.
„Aschiko, co jsi to řekla Sakuře?”
„Něco moc milého, viď, Sakuro?” Mrkla na ni a slyšela, že Myuki vyprskla smíchy.
Sakura se okamžitě vzpamatovala. „A-ano, Aschika-san.”
Senseiové se náhle zastavili. Kakashi se podíval na ostatní.
„Slyšíte to?”
I ostatní ztichli a skutečně. Z lesa se ozývalo tiché sténání.
„Byukugan!” Aschika, Neji i Hinata aktivovaly společně své dojutsu. Hinata zalapala po dechu. „Je tam zraněný muž!”
„Vidíte ještě někoho jiného?” Zeptal se Gai.
„Asi tři kilometry severně se k nám blíží skupinka třiceti lidí,” musel odpovědět Neji, protože Aschika se soustředila na toho zraněného muže. Hrklo v ní.
„Je-je to on?” Aschika se modlila, aby to nebyla pravda.
„Bohužel. Zatraceně, z toho koukaj problémy...”
Aschika vyběhla směrem k němu. Ostatní běželi za ní. Na paloučku ležel v krvi starší muž. V zádech měl zapíchané kunaie. Aschika se k němu okamžitě sehnula a velice opatrně je, za mužova sténání, vytáhla. Pak se dala do léčení. Zranění byla velmi vážná. Muž mezitím upadl do bezvědomí.
„Bude v pořádku?” Přiskočil k nim Naruto.
„Snad, ale ztratil mnoho krve, musí okamžitě do Konohy.”
TenTen s Leem šli okamžitě vyrobit nosítka. Kurenai s Hinatou se okamžitě nabídly, že ho odnesou. Asuma se podíval na Nejiho.
„Jak jsou daleko?”
„Blíží se a už jich je čtyřicet. Všichni maji zbraně.”
„Čtyřicet mužů pronásleduje starce?To musí být buď hodně dobrý, nebo to jsou jen neschopní bandité.” Kakashi vytasil kunai.
„Není ninja.” Aschika skončila s léčením a společně s Narutem toho muže opatrně položili na nosítka.
„Proč zrovna on?”
„Máme pěknou smůlu,” Myuki si prokřupla prsty, „pustíš mě? Taky si chci zabojovat!”
„Tohle bude snadné, na to tě snad nemusím pouštět, ne?” Pár banditů nebyl problém pro nikoho z nich. Ostatní se postavili do formací. Kurenai s Hinatou se opatrně, ale rychle vydaly s nosítky do Konohy.
Čekali. Za chvíli je slyšeli. Dusot nohou mnoha mužů. Ti je za chvíli spatřili.
Naši Konožští ninjové na nic nečekali a zaútočili. Po pár minutách bylo hotovo. Vítězství bylo úplné. Na zemi leželi všichni mrtví bandité.
„Neměli jsme si někoho nechat na výslech?” Kiba zhnuseně kopnul do jedné z mrtvol.
„Ten muž nám to pak řekne. Teď je prohledáme.” Kakashi na všechny kývl a dali se do práce.
„Něco mám!” TenTen zběsile mávala nějakým papírem. Gai ho vzal, rozbalil a četl:
"Máte za úkol dopadnout starého muže. Zítra v poledne půjde po cestě blízko vesnice. Má zrzavé vlasy, modré oči a na zádech bude mít pytel s bylinami. Odstraňte ho rychle a tiše. Jako důkaz mi doneste jeho hlavu."
Podpis chyběl.
„To musela být pěkná banda tupců, když nedokázali chytit starého muže.” Shikamaru si odfrkl.
„Mě by spíš zajímalo, jaký k tomu měli důvod, no nic, vrátíme se, ne?”
...
Když se všichni vrátili, šli hned do nemocnice,aby zjistili, jak na tom ten muž je. Před jeho pokojem na ně čekala Tsunade a vyptala se, co se stalo. Když jí všechno řekli, sdělila jim, že mužův stav se zlepšil a je vzhůru.
„Dala jsem mu tablety pro doplnění krve, odpočívá, ale chce s vámi mluvit a poděkovat vám.”
Aschika zbledla a bylo vidět, že i Myuki je dost nervózní.
„Co budem dělat? Myslíš, že mě pozná?”
„Nevím, z tohohle se asi nevymluvíš. Doufej, že je příliš unavený...”
„A když mě pozná?”
„Tak jsme v háji.”
Všichni vešli do jeho pokoje a Aschika si dávala pozor, aby vešla jako poslední a schovávala se za ostatními.
Na lůžku seděl muž se zrazavými vlasy. Bylo vidět, že je úplně vyčerpaný. Když začal mluvit, všichni sebou trhli. Jeho hlas byl totiž tak milý a plný laskavosti, že dokázal rozzářit celou místnost. Jeho oči však byly plné smutku a bolesti. Aschičiny oči se zalily slzami.
„Nemůžu ani vyjádřit svoji vděčnost, přesto vám mnohokrát děkuji, že jste mi zachránili život.”
„Proč po vás vlastně šli?” Shikamaru si dal ruce v bok.
Ten muž si povzdechl. „Jmenuji se Garik a jsem léčitel v malé vesničce. Sbírám bylinky a léčím jimi. Zachránil jsem tím spoustu lidí. Nedávno jsem zjistil, že jistý les, kde se to bylinkami jenom hemží, měl být vykácen. Zrovna vypukla epidemie a naše vesnice je na tom lese závislá, protože jiné vesnice jsou příliš vzdálené. Prosil jsem tu společnost, která ho měla vykácet, aby to nedělali, ale oni nereagovali, ani nám nezajistili lékařskou pomoc. Naše vesnice by v tomhle stavu bez toho lesa nepřežila, a tak jsme se rozhodli protestovat. Když ani to nepomohlo, začali jsme jejich úsilí sabotovat. Zašlo to tak daleko, že se mě jako vůdce rozhodli odstranit. Já jsem věděl, že potřebujeme pomoc, a tak jsem se vydal co nejrychleji do Konohy, ale přepadli mě a zranili. Jen tak tak jsem jim utekl a kdyby nebylo vás, nepřežil bych. Proto vám děkuji z celého svého srdce,” rozkašlal se a opřel se o polštář.
„To byla maličkost, Garik-san, navíc vám jistě dodáme dostatek bylin a léků, abychom vyléčili vaši vesnici. A také se pokusíme něco udělat se zločineckými praktikami té společnosti a zastavíme je.” Tsunade se usmála. Garik vypadal, že se rozpláče. „Ach, děkuji Vám, mnohokrát Vám děkuji, já-.” Zarazil se a zděšeně se podíval na Aschiku. Ta zbledla ještě víc.
„Ty!” Jeho výraz přešel z vyděšeného na zlostný a nenávistný. „Co tady děláš?” Zasyčel na ni a pokusil se vstát.
Všichni se na ni zmateně podívali.
„Aschika byla ve skupince těch, kteří Vám zachránili život, to ona Vás vyléčila,” Sakura se pokusila, zatlačit ho zpátky na postel, „vy se znáte?”
„Ano, známe se...” zašeptala Aschika tiše. Garik se rozzuřil.
„Jestli se známe? Já si jen myslel, že ji znám. Dokud mi nezničila život.”
Pohledy všech se znovu stočily na Aschiku. Ta znovu velice tichounce zašeptala:
„Garik-san, já...”
„Co se stalo?” Naruto se na Garika zmateně podíval.
„Ona zabila svého nejlepšího přítele, mého syna Yureho!”
Tsunade, Kakashi a Neji posmutněli. Aschika tam jen tiše stála jako solný sloup.
„Aschiko, je to pravda?” Naruto se na ni prudce obrátil.
„Naruto...”
„Je to pravda?” Naruto zvýšil hlas. Aschika se odmlčela a sklopila hlavu.
„Je...”
Ostatní na ni nevěřícně zírali. Naruto se roztřásl.
„Po tom všem, co jsi mi říkala o přátelství, mi teď chceš tvrdit, že jsi zabila svého nejlepšího přítele?”
„Naruto, nebylo to tak, jak si myslíš.” Zastala se Tsunade Aschiky.
„A jak to tedy bylo?”
„Aschika mlčela a pak řekla:
„Řeknu vám to, ale ne teď, jestli chcete znát celou pravdu, budete muset znát celý příběh a to by bylo nadlouho, takže vám to řeknu večer.”
„Kde?”
„U mě.” Tsunade se podívalana Garika. „Garik-san, přijdete taky?”
Garik si zle měřil Aschiku. „Ano přijdu, chci vědět, jaké lži si vymyslí.”
Aschika vyběhla ze dveří. Nikdo ji nezastavil.
Běžela pryč, chtěla utéct minulosti. Chtěla zavřít dveře, zamknout a klíč zahodit. Potřebovala se uklidnit. Jak běžela po cestě, všimla si jezírka a osamělého mola. Sedla si až na kraj a rukama si objala kolena. Rozplakala se.
„Nebyla to tvoje vina, Aschiko...” Myuki se ji pokusila utěšit.
„Ne, já mohla jsem tomu zabránit, mohla jsem... mohla jsem...”
„Nikomu nepomůžeš tím, že se budeš vinit. Navíc jsem to byla já, kdo ho zabil.” Myuki posmutněla, ani ona na to nevzpomínala ráda.
„Co jim jen řeknu?”
Aschika zírala do prázdna, když uslyšela něčí kroky.
„Běžte pryč!”
Ta osoba si sedla vedle ní. „Omlouvám se, Aschika-san, jen jsem Vás hledal.”
„Lee-san?” Aschika překvapeně zvedla hlavu a podívala se Leeovi do tváře. „Proč jsi tady?”
„No, hledal jsem Vás, chtěl jsem s Vámi mluvit.” Podíval se na nebe. Bylo poledne.
„Ano?” Aschika si otřela slzy.
„Jen jsem chtěl, abyste věděla, že si myslím, že pokud jste toho...Yureho zabila, určitě to nebylo proto, že byste byla špatný člověk, Vy jste úžasná a skvělá osoba. Určitě jste pro to měla velice závažný důvod. A navíc je vidět, že se z toho viníte. Nejste zlý člověk, Aschika-san, ani Vy, ani Myuki.”
Aschika vypadala, že se znovu rozpláče. Lee se hned začal omlouvat.
„Omlouvám se Aschika-san, řekl jsem něco špatného?”
Objala ho. Lee byl nejdříve překvapený, ale pak její objetí opětoval.
„Děkuji ti Lee, děkuji, že ve mě máš takovou důvěru.” Aschika potlačila další slzy. „Jen se bojím dnešního večera. Bojím se toho, jak mě pak budete brát.”
Lee se nesměle usmál. „Já Vás vždycky bral jako milou a čestnou osobu, to se nezmění.”
Vstala a vděčně se na něj podívala. „Jsi úžasný přítel, Lee.”
Ten vypadal potěšeně. „Děkuji Vám, Aschika-san. Smím Vás pozvat na oběd?” Vstal a zdvořile ji pokynul rukou.
„Jistě, proč ne?” Aschice se zlepšila nálada, šla s ním tedy na oběd a příjemně si povídali. Pak se rozloučili a Aschika se vydala trénovat do lesa.Chtěla trénovat se zbraněmi. Udělala pár terčů a vytáhla shurikeny. Začala je vrhat a postupně zvyšovala vzdálenost. Střílela stále rychleji. Když jí došly, vytáhla kunaie. Stále zvyšovala rychlost a její vztek se stupňoval. Její myslí probleskovaly útržky minulosti. Na boje, na bolest, na vztek, na smutek.
Její vztek dosáhl vrcholu, vyběhla ke každému stromu a prorazila ho pěstí.
...
Jak tak ležela mezi popadanými stromy a její vztek vyprchal, na něco si vzpomněla.
Z hlubin její mysli vyplavaly na povrch všechny krásné věci, které zažila.
Otcův smích, hlas tety a strýčka, úsměv pěstounů, rudé růže v Konoze, pochvala od Jiraiyi-senseie, radost z tréninku, Yureho havraní vlasy, důvěra Třetího, hlas Tsunade, večerní Konoha, Narutovo nadšení, západy slunce, radost ze získaných přátelství, oběd s Leeem, hvězdy nad hlavami Hokagů.
Zaplavila ji vlna štěstí, která byla v této situaci lehce zavádějící. Vstala, posbírala zbraně a vydala se zpět do Konohy.
...
Byl večer a všichni se sešli v budově Hokageho. Když dorazil poslední člen týmů, všichni se podívali na Aschiku.
„Jdeme na to... Pomůžeš mi s některými věcmi?”
„Jistě, pokusím se...”
O některých věcech musela pomlčet, a tak se o nich rozhodla nezmiňovat. Musela se ponořit zpět do minulosti. Vtom nestála v pracovně, ale v pozadí prožívala svůj život...