Podivné věci - 14. Hrozba lednice

Slunce nad Konohou, vesnicí ukrytou v listí, ukazovalo na poledne – ale to už víc jak čtyři hodiny. Nynější obyvatelé vesnice, tvořící záhadnou a pestrobarevnou směs jak existencionální, tak materiální, byli celé poledne dost znudění. Takže když kolem nich proběhla osoba v akatsuki hábitu, nikdo po ní ani neštěkl. Tato osoba měla dlouhé černé vlasy, nápadně tmavou pleť a pověst největšího lakomce na světě. Ano, byl to Kakuzu.
Proběhl ulicí, překonal čtyři schodiště a zastavil se kousek nad vesnicí, kde si přiznal, že je totálně ztracen. Asi neměl odbočovat na tom předchozím rozcestí doleva...
Napadlo ho, že bude lepší jít příště skrz domy a ne kolem nich! A tak bez váhání otevřel dveře do nejbližšího domu.
„Haló?“
Naskytl se mu pohled do velkého, potemnělého prostoru. Zdálo se to jako dlouhá chodba s předěly v podobě vysokých sloupů. Vzhlédl ke světlu, přicházejícímu ze shora, a spatřil oko. Vypadalo to jako normální oční bulva neurčité barvy – jen duhovka jasně zářila. Kakuzu na něj rozpačitě zamával. „Ehm, mě si nevšímejte! Já tu jen procházím!“ A rozběhl se pryč dřív, než se někde objeví i ústa a něco ho sežere.
Zrovna probíhal chodbou, když se nad ním ozvalo: „Hej, vy! Co to děláte!?“
Hlasitě polkl a bál se otočit. „Hledám zadní východ…“
„Tohle nemá zadní východ,“ oznámil hlas.
„Ale já nutně potřebuju na druhou stranu!“ zaúpěl.
„Proč?“ chtěl vědět hlas – zřejmě majitel domu.
„Musím sehnat nějakou pomoct, ale to je dlouhá historie…“ povzdechl si a konečně se otočil. Jenomže za ním nikdo nestál. „Hej?“
„Tady nahoře,“ poradil hlas.
Zamžoural do jasného světla, na osobu, vznášející se jen tak ve vzduchu. Po delším pohledu se dalo s jistotou říct, že jde o mladou dívku, kolem které se vznášely zbraně. Což bylo dobře, protože pod nimi byla pravděpodobně nahá. A neměla vlasy – místo nich jí okolo hlavy rotovala hromada shurikenů, jehel a nějaké malé kunaie.
„Vy jste… vy jste…“ Nějak jej nenapadal ten správný výraz.
„Jmenuju se Ten-Ten!“
„No, já jsem Kakuzu…“ Kakuzu se pokusil o přátelský úsměv. Vzhledem k tomu, že převážnou část života byla jeho ústa schovaná pod maskou, se to moc nepovedlo. „Můžete mi pomoct?“
Ten-Ten se ve vzduchu přetočila tak, aby na něj lépe viděla, čili do pozice hlavou dolů. „Jestli mě dostanete zpátky na zem, udělám cokoliv!“

***

Sarutobi byl vždy vážný, sečtělý Kage, dostatečně inteligentní na to, aby dokázal odrážet útoky od vesnice tím, že říká hromadě zelených mozků, co mají udělat, jak to udělat a kdy to udělat. Teď spíš ovšem připomínal obyčejného seniora, který si odskočil do hospody v pantoflích a trenýrkách. Když jej Sakura a Naruto (28) popadli a usadili na světle, tvářil se lehce zaskočeně.
Nakonec se přátelsky usmál: „To jsme se ale dlouho neviděli, co? Mohla bys mi, prosím, podat moje pivo?“ obrátil se na Sakuru. Ta ovšem nehnula ani brvou a dál jej propalovala svými zelenými panenkami. „Um, tak asi ne…“
„Celou dobu o vás mluvíme, proč jste nic neřekl?“ nechápal Naruto (28).
Sarutobi sklonil hlavu a začal zamyšleně otáčet pivním táckem. „Neberte si to osobně – jenom mě zajímalo, jestli si skutečně čichne k mojí ponožce…“
„Tak dost!“ Sakura udeřila pěstí o stolní desku. „Celá Konoha je v maléru! Vy jste Hokage! Jste za ni zodpovědný! Tak nám už –inál řekněte, co máme dělat!?“
Po tomto výstupu na ni ještě několik vteřin zírala celá hospoda, včetně několika zářivých očí ze stinných koutů, které předtím nebyly vidět. Sakura si pomalu sedla a hodila do sebe Kakashiho drink.
Hiruzen se unaveně opřel na své židli. „V tom je trochu problém, děvče – já už nejsem Hokage. To by se Tsunade moc nelíbilo…“ S jemným úsměvem se natáhl pro svoje pivo. „Takže, když jsem teď zčista jasna tady, zkouším se naučit co to znamená: užívat stáří.“
„Vy víte, co se stane,“ ozval se Naruto (28). „Funguje to i v mojí realitě. Ale tím, že jsem tady, se muselo něco změnit, je to tak?“
„Ty jsi najednou nějakej chytrej, ne?“ zasmál se Sarutobi. Kakashi zavrčel. „No dobře! Že jste to vy, pokusím se strčit ruku do budoucnosti a vyštrachat z ní informace!“ Vyhrnul si rukávy plandavého trika.
„No sláva!“ okomentovala Sakura.
„Ale!“ Bývalý Hokage zvedl svůj kostnatý ukazováček ve varovném gestu. „Řeknu vám to, jen když správně odpovíte na moji hádanku!“
„Na tohle nemáme čas!“ odporoval Naruto (28).
„A já na to nemám náladu…“ dodal Kakashi.
Hiruzen nasadil výraz ryzí zatvrzelosti. „Buď tohle, nebo nic!“
„Tak honem!“ ozvala se Sakura naléhavě.
Sarutobi si dovolil několikavteřinovou chvíli napětí. „Je to kulaté!“
Ticho.
„Cože!?“ vyjekl Naruto (28). „Na světě jsou tisíce kulatých věcí!“
„Máte tři možnosti,“ dodal Sarutobi tónem panovníka, který ulehčuje popravu své manželky tím, že nechá nabrousit popravčí sekeru.
„Slunce!“ hádala Sakura.
„Ne, přestaň!“ zaúpěl Naruto (28).
„Kolo!“
„Stop!“
„Koláč!“
Sarutobi několikrát pomalu zamrkal, než se plácl rukou do čela: „Kruci…“
Naruto (28) vypadal v tu chvíli na omdlení. K jejich stolu přistoupila kráva a s chápavým zabučením před ně položila tři sklenice s různobarevným obsahem.
„Jak jsi to věděla!?“ Bývalý Hokage si nechtěl přiznat prohru jen tak.
Sakura si dovolila slabé pousmání. „Tak řeknete nám to, nebo ne?“
„A nechtěli by jste třeba ještě odvetu…“
„Ne!“
„Dobře, dobře, už na tom pracuju!“ Několikrát se zhluboka nadechl a s očima přivřenýma v hlubokém soustředění, si začal mnout spánky. „Hmm, vidím vesnici velikou…“
„To bude Konoha.“ Kakashi si čenichem přišoupl brčko a začal nasávat.
„Počkejte, je to Konoha!“ Nyní již Hiruzen oči střídavě třeštil, protáčel a zase zavíral. „A v ní monstrum obrovské…“
„Henteko!“ nezapomněl připomenout Naruto (28).
„A ještě… a ještě…“ Sarutobi se na chvíli probral z transu, popadl jednu sklenici se spokojeným zamlaskáním z ní upil. „A ještě vidím tisícero paží!“
„Tisícero paží? Čích paží?“ zajímalo Sakuru.
„Ticho!“ utnul ji Naruto (28).
Sarutobi teď připomínal břišní tanečnici, co se pokouší praktikovat své řemeslo v sedě. „Démon zkázy a… a…“ Zarazil se. Pod jeho víčky bylo poznat hýbající se bulvy. „Ehm, to je lednice?“

***

Je dobře známo, že Konoha je vesnice ryze vojenská, takže další odvětví průmyslu, jako je například potravinářský, strojírenský, hutnický, hospodářský, oděvní a třeba obuvnický, jsou zde jen velmi po skromnu – nebo, v případě posledních dvou, slouží jenom k výrobě děravých bot, pruhů modré látky s přidělaným kusem kovu a nevkusných, zelených vest.
Takže není žádný div, že většina obsahu vesnické pokladny míří do dalších vesnic, jejichž obyvatelé se můžou přetrhnout, aby naplnili poptávku hromady hladových, unavených a mnohdy zuřivých Konožských ninjů, kteří sní o tom, že přijdou po misi domů, lehnou si do měkké postele z Travnaté, osprchují se v moderní vaně ze Skryté Mlžné a ráno si udělají snídani na sporáku vyrobeného ve Vesnici Vážky, jejíž ingredience byly do teď uschovány v ledničce, dodávané specializovanou firmou ze Skryté Sněžné.
Pravdou je, že ve Skryté Sněžné se obvykle zaobírali jinými věcmi, jako například multifunkční rodinné krby, vyhřívané podlahy, snowboardy s moderním designem, přenosné radiátory a momentálně ilegální přístroj, zvaný “Ochrana proti ledním medvědům, verze 5.1“. Každý průměrný občan Sněžné totiž ví, že když potřebuje uchovat potraviny v čerstvém stavu, stačí je vystrčit za dveře. To ovšem neplatilo pro firmu Electrofreeze, která si byla dobře vědoma, že ostatní národy (zejména Větrná), se mohou jen utlouct po troše ledu do limonády! A tak se zrodil nápad na výrobu prvních ledniček na světě.
A jedna z nich, shodou okolností a trapných náhod, skončila v bytě Uzumakiho Naruta. Nyní však byla zpola zaražená do stěny kuchyně a podle jisker, které se objevovaly v místě elektrické zásuvky, se dalo dost pochybovat o její funkčnosti. Dveře ledničky byly silně promáčknuté a seděly nakřivo, přichyceny ke zbytku spotřebiče těsnící páskou.
Byt byl prázdný a nic se nedělo. Alespoň do chvíle, kdy lednice poskočila. Jednou, podruhé… když nadskočila potřetí, promáčknuté dveře se náhle vyrovnaly. To mohlo buď znamenat automatickou opravu, o které se firma Electrofreeze zmiňovala v záručním listu, nebo něco velkého, co do lednice narazilo z druhé strany.

***

Tsunade se smála. Smála se tak úpěnlivě, že se rytmicky nakláněla zepředu dozadu, doleva i doprava, smíchem šílence, propuštěného z psychiatrie. Konečně smích pomalu ustal a Hokage si packou otřela slzící korálky. Pak se obrátila k Zakuovi, který všem právě převykládal svůj příběh. „Takže ty mi chceš říct, že jsi se vloupal na nejhlídanější místo v celé Konoze, v mým vlastním domě, a způsobil celou tuhle katastrofu!?"
„Ehm, vždyť se zas tak moc nestalo..." ozval se Kotetsu.
„Nestalo!?" vykřikla Tsunade. „Je ze mě plyšová hračka a sedím tu na své vlastní sekretářce, a tomu ty říkáš nic!?"
„Jestli vám to pomůže, tak mě to moc mrzí, tohle jsem nikdy nechtěl..." bránil se Zaku.
„Tak tebe to mrzí!" Tsunade se na něj pokusila vrhnout, ale dosáhla jen toho, že se překulila dopředu a spadla na zem. „To tě teprv bude mrzet, až se dostanu nahoru!!"
„Uklidni se!" okřikl ji Morino a obrátil se (nebo spíš převlnkoval) k Zakuovi. „Jestli to máme nějak napravit, ze všeho nejdůležitější bude vědět, co to bylo za svitek."
„Já nevím."
„Tak to je ještě lepší!" okomentovala Hokage, když ji Izumo posadil zpátky na židli.
„Byly jich tam tuny! Nedostal jsem se ani do poloviny," vysvětlil Zaku.
„Je to jasný - jdu se připravit na zbytek života v hračkářství!" pronesla Tsunade.
„Ne!" okřikl ji Morino. „Najdeme ten svitek! Nemůže to být zas tak těžké."

***

Změna kuk. v srš.; válka srš. a mrav. = Shinův imunit. syst.?
V Shinově úlu se něco dělo. Ať už to bylo cokoliv, mělo to za následek pruhované sršně, útočící na mravenčí kolonii, a purpurové pavouky, kteří stihli oplést pavučinami celý vnitřek Choujinátorova hrudního koše za deset minut. Naštěstí i přes své rozsáhlé kreativní schopnosti nedokázala Ino pokreslit všechny stránky Shikamarova zápisníku, takže měl ještě několik, které mohl popsat údaji. Ino samotná se již dávno přestala zajímat o umění a raději zkoumala obsah kapes onoho upiroidního mladíka, který polehával ve stínu vysoké budovy, jejíž stěny tvořilo především několik vrstev zvířecích kůží. Shikamaru ke dvojici pokaždé jen krátce vzhlédl, aby se ujistil, že se Ino zatím nerozhodla spolknout Saiovy kapesní hodinky a jenom s nimi mlátí o obrubník. A právě ony kovové rány byly tím, co Saie vytrhlo z účinku narkotik.
Malátně se posadil, hřbetem dlaně si otírajíc bledé čelo. „Co se to… Áááá!“ vyjekl, když si uvědomil, že je poledne. Než se Ino nadála, Sai se ocitl zády nalepený na koženém domě a jí v ruce zůstala ta těžší část hodinek. „Kde to jsem!? Vy jste mě unesli! Já umřu, já teď určitě umřu! Nemůžu dýchat!“
„Dobré poledne," odpověděl Shikamaru, aniž by od své nynější práce odtrhl oči. „Vaše smrt je mimochodem naprosto vyloučena. Díky mým předchozím experimentům s baterkou - provedených, přiznávám, ve vašem bezvědomí - je teď už jasné, že vám umělé světlo dokáže způsobit lehké popáleniny jen na krátkou dobu. S opravdovým slunečním světlem to tedy bude horší, ale pokud zůstanete ve stínu, kam se dostává pouze světlo odražené a tedy neškodné, nemůže se vůbec nic stát. Chápete?"
Sai se zmohl na zmatený výraz a nechápavé: „He?"
„Také mě dost zaujal tvar vašich vyvinutých špičáků a ačkoliv moderní věda podobné existence nepovoluje, vzhledem k okolnostem mě napadlo, že tohle oceníte," dodal Shikamaru a položil před Saie na chodník malou ampuli s krví. „Žádný strach, je moje."
Konožský upír se na okamžik rozhlédl kolem: „Rozmyslel jsem si své plány. Chci domů! Do tmy!"
„Ne, že bych v tom bránil, ale momentálně opouštění stínu nedoporučuji."
Sai se o to vzápětí pokusil, ale s bolestným výkřikem a popáleninou na rameni se odbelhal zpátky. „Mon Dieux... No dobře."
Ze země zvedl ampuli s krví a chystal se napít, když se v ústí do ulice objevil bílý chlap v bederní roušce a levitující půl metru nad silnicí. „Ehm, doufám, že vás neruším!“ promluvil vlídně.
Sai a Shikamaru na něj hleděli s otevřenými ústy, přičemž bychom mohli tvrdit, že je vyrušil z reality.
Hidan přilevitoval blíže. „Dneska mám opravdu smůlu, víte! Ještě jsem nenarazil na žádného normálního člověka, navíc s normální krví!“ Doplnil svou řeč gestem meditujícího mnicha a pokračoval: „Ale jak vidím, mám šťastný den! Snad vám nebude vadit, když si tu krev půjčím!“
Nikdo se ani nepohnul, když přilevitoval přímo k nim a vzal užaslému Saiovi ampuli z rukou.
Shikamaru se vzpamatoval jako první. „No, když vám nevadí B+…“
Ovšem, daleko jiný názor měl na věc Shino. Choujinátorova ruka se totiž se skřípěním zvedla a pak po Hidanovi chňapla. Sice to bylo (vzhledem k jeho technice cestování) zvláštní, ale Hidan se celkem rychle přesul ve vzduchu z dosahu mechanické paže.
Krátce se zasmál. „Obživlé věci! Jashine, kam ten svět spěje?“ Natáhl pravou ruku a kolem ukazováčku mu cosi modře zajiskřilo.
Shikamaru (ačkoliv věděl, že to popírá snad všechny fyzikální zákony) tušil, oč se jedná. A sám se také rozhodl jednat: „Ne!!“
Nejdřív Hidan udeřil modrým bleskem do Choujinátora a pak poslal jeden menší k přibíhajícímu Shikamaruovi.