Osamělá kunoichi 06: Špatné svědomí

Společně dojedli ten zbytek rámenu a Naruto se svalil na její postel.
„Pořád tomu nemůžu uvěřit! Já mám příbuzného! Proč jsi mi to neřekla dřív?“
„Nevěděla jsem jak a bála jsem se.“
„Čeho prosím tě?“
„Že mě nepřijmeš.“
„To je kravina!“ Naruto se začal smát, ale pak zmlkl.
„Co je Naruto?“
„Kdo jsi, Aschiko? A kdo je můj otec?“
„Čekala jsem, že to nebude vědět… co mu mám říct?“
„Nic… Kdyby mu to chtěli říct, už by to udělali.“
Usmála se na něj. „To ti nemůžu říct, Naruto…“
„Proč ne?“ Naruto se rychle zvedne z postele.
„Dala jsem slib.“
„A-ale!“ Naruto se chtěl začít dohadovat.
„Promiň Naruto, budeš si na to muset přijít sám.“
Naruto vstal a zívl. „Já bych spal… musím se vyspat na zítřek. Jdeme přece zachránit Sasukeho!“
Aschika s ním šla ke dveřím. Naruto se na ni usmál. „Dobrou noc, sestřenko!“
Aschika mu dala pusu na čelo. „Dobrou noc, bratránku.“
…
„Tak jak to vzal?“
Tsunade s Jirayiou se obrátili na Aschiku.
„Nevím, snad dobře. Určitě je z toho trochu rozhozený.“ Podívala se na oba.
„To je všechno? Proč jste si mě pozvala, Tsunade-sama?“
Tsunade se zamračila. „Mám pro tebe misi, Aschiko.“
Aschika zpozorněla. „Vážně? A jakou?“
„Jde o Orochimarova špeha. Nachází se v jedné vesnici a my potřebujeme, abys ho dostala sem do Konohy.“
„V čem je problém?“
Tsunade se nejistě podívala na Jiraiyu. „Jde o to, že… je to TA vesnice.“
Aschika sevřela pěsti a najednou zase slyšela ten křik… teplá krev stékající po jejích prstech… Polkla. Tsunade si všimla její reakce.
„Jde o to, že si nejsem jistá, jestli tě tam můžu poslat a-.“
„Už se to nestane!“ Aschika se na ně tvrdě podívala.
„To doufám, spíš se bojím, že tě poznají vesničané.“
„Proč musím jít já?“ Podívá se na Jiraiyu.
„Já mám nové informace o Akatsuki, musím je za pár dní ověřit.“
Aschika si povzdechla. „Dobře, můžu to udělat.“
„Víš to jistě? Navíc je možné, že je to ten, co tehdy-.“
„Já můžu.“ Aschika zatnula pěsti ještě víc a ušklíbla se. „Nejsem si jen jistá, jestli ho do Konohy donesu vcelku.“
Jiraiya ji náhle přirazil ke zdi. Podíval se jí tvrdě do očí.
„Aschiko… o tomhle jsme snad už mluvili, ne? Nechci si zopakovat tu debatu před několika lety.“
Pak se usmál a pustil ji. Aschika zrudla hanbou a podívala se na něj.
„Jirayia-sensei… vy si to pořád pamatujete?“
„Bohužel.“
„Já… splním misi, udělám to.“
Tsunade kývla. „Fajn, teď se běž vyspat. Zítra vyrazíš.“
„Jiraiya-sensei, Tsunade-sama.“ Aschika kývla a odešla do svého bytu.
Myuki se jí zeptala: „Myslelas to vážně? Opravdu mu nic neuděláme?“
„Možná ti nechám trošku prostoru.“ Aschika se temně usmála.
…
Druhý den ráno se Aschika rozloučila s Narutem a s ostatními, kteří byli nadšení z té novinky, kterou jim Naruto sdělil.
„Naruto… nevím, jestli dostaneš Sasukeho zpátky. On…je jiný.“
To byla poslední slova, která mu řekla. Usmál se.
„Neboj Aschiko! Já to dokážu!“
Vzpomínala na ta slova, když uháněla od Konohy do té vesnice. Raději si vzala svoji bílou pásku. Nechtěla, aby ji poznali. Asi by nebyli úplně nadšení. Obzvlášť, když jsem ji před několika lety vypálila…
…
Dorazila tam celkem rychle. Teď už ho musí jen najít. Jeho tvář si pamatovala moc dobře, ale šla se raději poptat po lidech. Bylo vidět, že jsou nedůvěřiví. Šla tedy do hospody, tam se člověk dozví vše. Zjistila, že ten někdo si zamluvil hotel. Náhle ji zastavil nějaký muž.
„Slečno, kdo jste?“
„A už je to tady…“
„Dej si pozor, Aschiko!“
„Nikdo významný…“ Chtěla odejít, ale ten muž jí zastoupil cestu.
„Ty vlasy jsou mi povědomé. Ale ten někdo, koho mi připomínáte, by sem ani nepáchl.“
Všichni ostatní vstali. Opatrně se k ní blížili.
„Sundejte si tu pásku, slečno.“ Ten muž vytáhl nůž.
Usmála se. „Ne.“ Vrazila do něj a rychle vyběhla ze dveří. Oni hned běželi za ní.
Zformovala pečetě. „Kage bunshin no jutsu!“
Její klony se rozeběhly pryč a ona zahnula do temné uličky. Všichni proběhli kolem ní. Ona chvíli počkala, ale pak se vydala opačným směrem k tomu hotelu.
Raději si přetáhla kapuci přes hlavu. V hotelu se zeptala na pokoj. Řekli jí, že tu zrovna není. Ona podstrčila recepční pár ryou a dozvěděla se, že je v lese.
Vyběhla z vesnice a strhla si pásku. „Byakugan!“
Pozorně se rozhlédla kolem. Vtom se ozvala Myuki.
„Na páté hodině.“
„Vidím.“
Vyběhla tím směrem a uviděla ho. Černovlasého muže. Opatrně se k němu připlížila zezadu s kunaiem v ruce. On ji bohužel zaslechl. Otočil se a hodil po ní shurikeny. Aschika je zablokovala kunaiem.
„Nečekala jsem, že tě znovu uvidím, zmetku.“
Ten muž si ji pozorně prohlížel. Pak vykulil oči. „Ty-.“
Vyběhla a vykopla proti němu. Uskočil a zformoval pečetě.
„Douka Iwa Fubuki!“ Blízké kameny se vznesly do vzduchu a ten shinobi je po ní začal vrhat. Aschika začala uskakovat. Ty kameny na ni létaly stále ve vyšší rychlosti. Zastavila se a zapřela se o zem. „Kaiten!“ Začala se točit a kameny se odrazily od čakrového víru. Když se odrazil i poslední, přestala se točit. Vyběhla proti němu. Napřáhla ruku, aby ho praštila. Dala do té rány co nejvíce síly. On náhle obrovskou rychlostí vyskočil do vzduchu.
„Já zapomněla na jeho rychlost…“
Byl totiž přímo nad ní a hodil po ní kunaie. Aschika se rychle vyhnula. On doskočil na zem. Zasmál se. Jeho tělo totiž celé zčernalo. Jeho nohy se prodloužily a na rukách vyrašily drápy.
„Orochimarova prokletá pečeť… Výhoda špeha?“ Ušklíbla se.
„Přesně…“ Vyběhl proti ní. Aschiku překvapila jeho zvýšená rychlost a jen taktak uskočila.
„Doton: Doryuu Katsu!“ Položil ruce na zem a ta se začala rozštěpovat. Aschika rychle na jednu půlku vyskočila. „Technika rozdělení těl!“
Myuki rychle vyskočila na druhou půlku. „Katon: Goukakyuu no Jutsu!“ Ohnivá koule shinobiho nezasáhla kvůli stěně ze země, kterou vytvořil.
„Musíme obejít jeho rychlost!“ Aschika dopadla na normální zem.
„Já ho zpomalím.“ Myuki vyrazila vpřed. Vykopla nohou. Vyměnili si několik úderů. Aschice se mezitím v ruce zformoval Rasengan. Shinobi tvrdě udeřil Myuki do břicha. Ta se usmála. „Sharingan!“
Shinobiho svět se otřásl a ze země začaly rašit kořeny, které ho obalily.
„Aschiko, můžeš! Mám ho v genjutsu!“
„Rasengan!“ Vyběhla vpřed a udeřila ho do břicha Rasenganem. On odletěl pryč a přitom zpřerážel pár stromů. Když se konečně zastavil, byl v bezvědomí.
Aschika ho rychle spoutala a vyběhla s ním na zádech a s Myuki za sebou co nejrychleji pryč od vesnice, protože slyšela vzdálené volání vesničanů.
…
Po půlhodině cesty se zastavily. Aschika opřela zajatce o strom. On se po chvíli probral a pokusil se osvobodit. Myuki ho tvrdě udeřila pěstí do břicha.
„Nám neutečeš, i kdybys chtěl.“
On se ušklíbl. „Tohle je vaše pomsta? Zmlátíte mě?“
„Ne, to je pro tebe moc málo…“ Aschika se ušklíbla a pokynula Myuki. Ta se nad ním rozkročila. Pozorně se soustředila. Její Sharingan se proměnil. Nyní měly černé zornice tvar shurikenu s třemi čepelemi.
„Mangekyou Sharingan!“
On k ní vyděšeně vzhlédl. Myukin úsměv se rozšířil. „Tsukuyomi!“
Krajinou se rozlehl jeho výkřik.
…
Když se Aschika vrátila a odevzdala zajatce ANBU, zastavil ji Jiraiya.
„Aschiko, můžu s tebou mluvit?“
Jen kývla a on s ní šel do lesa. Po chvíli se zastavil a vážně se na ni podíval.
„Pochybuji, že jsi mu nic neudělala, co se stalo?“
„Já mu nic, kromě zranění při boji neudělala.“
Zamračil se na ni. „A Myuki?“
„O té snad při naší dohodě nepadlo ani slovo, ne?“
Jiraiya vztekle praštil pěstí do stromu. „Uvědomuješ si vůbec, co děláš?“ Začal na ni křičet. „Myslel jsem si, že jsem tě v tomhle polepšil, ale ty jsi pořád stejně pomstychtivá jako před několika lety!“
Její výraz ztvrdl.
„On zabil Yureho! Tvého studenta a mého přítele! Moc dobře víš, jak nám tehdy bylo! Tak mi vysvětli, proč se nemůžu pomstít?“
„Protože ty už ses pomstila! Vypálila jsi tu vesnici do základu a zabila přitom mnoho lidí! Když tohle budeš říkat pokaždé, můžeš ospravedlnit každý zlý čin, který provedeš!“
„Tohle byla výjimka! Už to nikdy neudělám, chtěla jsem jen, aby trpěl za každou minutu, o kterou mě okradl s ním!“ V jejích očích se objevily slzy.
„Pomsta je zlá, Aschiko. Každá pomsta je zlá. Copak ti to nedochází?“ Vypadalo to, že se Jiraiya jen těžko ovládal.
Aschika věděla, že to co udělala, bylo špatné. Hodně špatné.
„Jen jsem si prostě vzpomněla na to, jak Yure ležel v krvi na zemi. Nic víc.“
Jirayiův výraz změkl.„Aschiko, říkal jsem ti to předtím, a říkám to i teď. Musíš se přes to přenést. Já vím, že si to vyčítáš, ale tímhle osud nezměníš.“
„Asi jsme opravdu udělaly zlou věc…“
„Já chtěla, aby trpěl.“ Myuki nevypadala, že by ji trápilo svědomí.
Jirayia jí položil ruce na ramena. „Víš, že to bylo špatné, že?“
„Ano… já si jen nemohla pomoct… Mrzí mě to.“
„A teď mi slib, že něco takového už NIKDY neuděláš, ani ty, ani Myuki.“
Aschika se kousla do rtu. Kdyby se to dozvěděl Naruto…
„Ano, slibuji.“
Pustil ji a šli společně dál. „Já za chvíli vyrazím na misi. Někdo musí odhalit tajemství Akatsuki.“
Povytáhla obočí. „A ten někdo máte být vy?“
„Snad nepodceňuješ velkého Jiraiyu?“
„To bych si nikdy nedovolila,“ smutně se usmála, „já… se opravdu omlouvám, Jiraiya-sensei.“
„Mně se neomlouvej. Běž se omluvit jemu.“
„To ne! Jemu bych se neomluvila!“ Zastavila se.
„Jak chceš, prostě si to už pamatuj.“ S tím ji nechal stát v lese a zmizel.