Narutovo Neštěstí 11 - konec

Nastal ten den s velikým D.
„Naruto, vsávej,“ mykal s ním Neji.
„Dnes se ženíš.“
Naruto otřel jedno oko.
„Co? Zopakuj to ještě.“
„Dnes si bereš mou sestřenku, Hinatu, vzpomínáš?“
„Aha, ta počká,“ řekl a otočil se na druhý bok. Neji tedy musel použít sklenku vody na jeho probuzení. Naruto vstal konečně z postele.
„Neji, co to děláš?!“
„Už půl hodinu se tě snažím probrat. Musíme jít vyzdvihnout oblek a vše připravit.“
„Aha,“ řekl zamyšleně.

O půl 6 byly všichni na hlavě 4. Hokage. Slunce právě zapadalo a vrhalo všude své poslední paprsky. Přesně nad hlavou byl veliký svatební oltář. Plný červených a bílých růží. Za ním byly bílé lavice v dvou radech a každá měla na jednom konci kytičku taky z červených a bílých růží a na druhém konci byly malé lampiony. Pod oltářem stála starší blondýna v bílém habitu s velkým výstřihem. Napravo od ní stál mladý muž v černém obleku s rozcuchanými blond vlasy a pronikavýma modrýma očima. Lavice byly plně obsazené a všichni nedočkavě čekali na budoucí ženu staronového Hokageho. Zazněla známá melodie svatebního pochodu a na konci se objevila ta, na kterou se čekalo. Stejně mladá žena v bílých šatech s dlouhou vlečkou měla vedle sebe tmavovlasého muže v černém obleku. Všichni by očekávali otce nevěsty, že ji doprovodí. No teď musel postačit její bratranec. Vepředu seděla její matka, i když v černém no na svatbu její dceři přišla. Vedle ní seděla její sestra. Pomalu se blížili vpřed. Všechno jim připadalo jako sen, krásný a nekonečný sen. Hinata se po té uličce téměř vznášela. Přišla až k oltáři.
„Naruto, buď k ní hodný a važ si ji.“
„Budu, děkuji Neji,“ Naruto sebral Hinatu za ruku a předstoupil s ní až před Tsunade.
Během obřadu se stmívalo víc a víc. Naruto s Hinatou si řekli své ano a navlékli prstýnky.
„A teď vás prohlašuji za muže a ženu. Můžete pobozkat nevěstu,“ řekla Tsunade.
Naruto a Hinata se políbili a mezitím slunce úplně zašlo. Pak se spustil na nebi ohňostroj.
„Toto jsem neobjednala já,“ řekla Hin.
„To je mé překvapení. A ještě mám jedno.“
„Cože? Jaké?“
„Koupil jsem nám dom.“
„My máme dom?“
„Ano, budeme v něm jen my dva, můžeme se celé dny nahánět.“
„No, ale nebudeme tam sami napořád.“
„Jak to myslíš.“
„Ty nechceš mít děti?“
„Jo, to chci,“ řekl a usmál se na ni.
„A teď se pojďme věnovat našim hostům.“
„Musíme? Nejradši bych tě unes do našeho nového domečku a …“ šeptal jí do ucha.
„To můžeme až pak,“ usmála se na něho a připojili se k zábavě.