Narutovo Neštěstí 10

Běžel po své krásné rodné vesnici, až doběhl do úřadu Hokage. Rozrazil dveře od své kanceláře a vítězoslavně prohlásil: „Jsem zpátky.“ Tsunade seděla na židli a Konohamaru vedle něj stál a měli sklopený oči. Na chvíli je zvedli a pak vrátili dolů.
„Je to asi důležité, já počkám,“ řekl Naruto a opřel se o stěnu.
„Naruto, co tady děláš? Měl bys být v nemocnici,“ řekla Tsunade.
„Já už vidím.“
„Cože?“ vykulili oba oči.
„Kolik prstů ti ukazuju?“ zeptal se Konohamaru a schoval ruku za sebe.
„Vtipné,“ obořil se na něj Naruto.
„Můžu tě prohlédnout?“ zeptala se Tsunade.
Přišla k němu a zasvítila mu do očí. Naruto přivřel oči.
„Jak to?“
„Kyuubi, si vzpomněl na jednu techniku, když byla Hinata omámená, jakby spotřeboval čakru z Byakuganu na obnovu nervových zakončení.“
„Ale to bylo nebezpečné, kdyby tu energii nezachytil, mohla tě zabít.“
„Jo, já vím.“
Najednou se dveře opět rozletěly a dovnitř vešla sestra.
„Hokage-sama, Naruto se ztratil,“ když ho uviděla, zarazila se.
„Pardon.“
„To je v pořádku, Naruto je už zdravý,“ řekla Tsunade.
„Tak já jdu, na shledanou.“
„Já už musím taky jet za Hin.“
„Počkej Naruto a co teď s Hokagem?“ zeptala se.
„Jak jsem řekl, uvolním ti stolek, stejně to asi není nic pro mě,“ řekl Konohamaru a ukázal na hromadu papírů na jeho stole.
„Já se chci nejdřív oženit a pak mohu nastoupit.“
„Dobrá, pak to ještě probereme.“
„Mějte se.“

Naruto běžel, co mu nohy stačili. Vyskočil k oknu. Hinata právě umývala nádobí. Přesunul se dnu.
„Jsem doma,“ řekl za jejími zády a jí vypadl talíř z ruky. Hinata se otočila a talíř dopadl na zem. Rozbil se na marné kousíčky.
„Co..co tady děláš? Proč nejsi v nemocnici?“
„Jsem zdravý, já už vidím.“
„Naruto,“ vrhla se mu kolem krku: „Já jsem tě nechtěla zranit, odpusť mi to.“
„Netrap se tím, lásko, důležité je, že díky tvému byakuganu můžu opět vidět.“
„Ale jak?“
„To díky lišce. Teď můžeme být spolu šťastní,“ usmál se na ni.
Hinata ho dlouze políbila.
„Já již šťastná jsem, ale teď to bude dokonalé.“
Oba dva se v polibku přesunuli do ložnice.
„Jsi dokonalá, konečně tě můžu vidět,“ řekl, když leželi o pár minut nazí vedle sebe.
„Miluji tě.“
„Já tebe víc,“ řekla a chytla jeho ruku.
„A teď se staneš opět Hokagem?“
„Ano, na to se nejvíc těším. Ale je pravda, že už nebudeme moct byt pořád spolu. A taky ti musím najít nějakou práci. Co bys chtěla dělat?“
„Chtěla bych učit na Akademii.“
„Dobrá, tak po naší svatbě tě dám na starost Irukovi.“
„Těším se.“
„Já taky. Jinak co tvé šaty? Včera si měla mít tu zkoušku.“
„Půjdu tam zítra. A svatba tedy proběhne podle plánu?“
„Samozřejmě.“

„No tak Hinato, nevrť se,“ křikla po ní Sakura, když měla na sobě asi 5 svatební šaty.
„Tyhle jsou docela pěkné, nemyslíš?“
„Vypadáš v tom jako bys měla 152 kilo. Tyhle ne, na 100%. Musím jít na záchod. Zatím si nějaké vyber.“
Hinata se prohrabovala svatebními šaty. Jedny jí padli do oka. Jednoduché bílé, s úzkými ramínky a od pasu měli velikou sukni. Celá nadšená si je šla vyzkoušet.
„Tyhle jsou nádherný,“ špitla Sakura, když jí uviděla.
„Tak je bereme,“ řekla nadšeně Hinata a zaplatila za ně.
„Děkuju ti, Sakuro, že si se mnou šla.“
„Nemáš zač, je to moje povinnost družičky.“
„Ještě potřebu spoustu věcí.“
„Neboj se, zvládneme to raz dva.“
Za další hodinu měli již všechno nakoupené. Pak si zašli na oběd.