Noví Akatsuki 04 - 'Sourozenecká láska' a uražené ego

Pod útokem, začátek plánu

Od návštěvy Ibikiho a jeho podřízených se toho v Aka sídle moc nezměnilo, jenom Hidan těžce nesouhlasil se zákazem provádění svého náboženského kultu, Kakuzu neměl žádné příjmy z misí a prý se celkově zhoršili příjmy Akatsuki, takže upadl v depresi a Sasori neměl 'materiál' na výrobu lidských loutek. Každý z nich to řešil po svém. Například, každý den si šel někdo ze členů k Peinovi stěžovat, že se mu ztratili peníze či jiné cenné věci, Hidan se snažil obětovat co šlo, jednou jsem ho nachytala ve sklepě, jak chytá mouchy to skleničky a následně se každou z nich snaží trefit párátkem. Sasori se snažil zabavit všelijak, zpravoval svoje staré loutky, vařil, háčkoval.

Byl krásný letní den, seděla jsem u bratra v pokoji a vykládala si s ním. Zrovna jsem šla zavřít okno, když jsem viděla Itachiho, jak jde do zahrady. Od našeho společného tréninku jsem si s ním chtěla o něčem promluvit, ale nikdy nebyl sám. Teď se mi naskytla skvělá příležitost. „Pujdu trénovat... kdyby něco, víš, kde mě hledat.“ odešla jsem z Deidarova pokoje, přešla jsem celou chodbu, až ke svému pokoji. Převlekla jsem se a jak už jsem to měla ve zvyku, vyskočila jsem oknem na zahradu. U jednoho ze stromů jsem uviděla Itachiho, jak sedí na zemi a 'čučí do blba'. Když jsem se k němu víc přiblížila, zjistila jsem, že ten 'blb' jsem nejspíš já.
„Chci, abys mě trénoval, jak se ubránit genjustu.“ stála jsem přímo před ním, ruce jsem měla v bok a v očích žádostivý, ale velice rozhodný pohled.
Přeměřil si mě pohledem, nadzvihnul obočí, chvíli nad něčím přemýšlel, potom se zvedl ze země a šel směrem k lesu. Já jsem se na něho jenom dívala, jak odchází a myslela jsem, že to znamená 'nemám zájem', ale pletla jsem se.
Otočil se, podíval se na mě a řekl „Chtěla si, abych tě trénoval, ne? Proč tam stojíš? Čeká nás hodně práce.“
Šli jsme asi 10 minut beze slova.
Když jsem se ho chtěla zeptat, kam to jdeme, tak se zastavil u nějakého vodopádu s velkým jezírkem. „Tvoje bojové schopnosti už znám a vzhledem k tomu, že jsi poslední dobou trénovala každý den jako o život, předpokládám, že máš o něco víc chakry. Ale ninja potřebuje mít silnou i psychickou stránku. Tady budeme každý druhý den po tréninku meditovat.“ když dokončil svůj proslov začal se vyslékat.
Já jsem se na něho dívala s otevřenou pusou a v duchu jsem si říkala „Ó můj bože! Tady a teď?... Rino, nemysli na prasečinky a soustřeď se!“ zavrtěla jsem hlavou, napálila si pár facek, abych se probudila, ale stejně mi to bylo prd platné.
„Vysleč se... Nebo chceš mít všechno oblečení mokré?“ při poslední větě se mi vybavila nedávná Hidanova nabídka na soutěž Miss mokré tričko, které jsme se samozřejmě ani já ani Konan nezúčastnili. Itachi už měl na sobě jenom kalhoty a šel směrem k vodopádu, kde si sedl do tureckého sedu na kámen a pozoroval mě. Začala jsem se teda vyslékat, ale cítila jsem se, jako bych dělal Itachimu striptýz. Měla jsem štěstí, že jsem měla místo spodního prádla plavky, když jsem si byla po obědě zaplavat. Šla jsem za Itachim a sedla si vedle něho na kámen. Chvíli jsem jenom tak seděla a pozorovala přírodu, jenže ten zvuk vodopádu a zpěv ptáků měl na mě uspávací účinky. Nemusela jsem čekat moc dlouho a zahučela jsem do vody.
Když jsem se vynořila, tak se mi naskytl pohled na totálně vysmátého Itachiho. „Čekal jsem, jak dlouho to vydržíš, než usneš. Chodím sem, když si potřebuju vyčistit hlavu, je to skvělé místo pro přemýšlení... Pojď a zkus to znova.“
Vylezla jsem z vody a posadila se na svoje místo. Zavřela jsem oči a snažila se na nic nemyslet, jenom vnímat okolí. Asi po půl hodině mi to začalo jít, ničím jsem se nezabývala, nad ničím nepřemýšlela, jen vnímala přírodu, vodu, zvířata a... dvě neznámé chakry?! Otevřela jsem oči a podívala se na Itachiho. Taky je cítil. Pomalu vstal a šel na břeh. Kývl na mě, ať jdu za ním. Udělal jsem, jak chtěl. Přišla jsem k němu, oblékla se do oblečení a následovala ho k sídlu. Ušli jsme asi sto metrů a před námi stáli dva neznámí ninjové. Beze slova na nás začali útočit. K mé smůle se mnou začal bojovat protivník s katanou a já jsem neměla u sebe žádnou zbraň. Netušila jsem, že zrovna dnes na nás někdo zaútočí, takže jsem si nedala návleky se značkami pro Raikou Kenka. Celkem bez problémů jsem se vyhýbala jeho útokům, ale za to jsem si nedávala pozor na terén. Když jsem se snažila zaklonit, tak jsem se praštila hlavou o kmen stromu. Opřela jsem o něj a sesunula se k zemi. Ninja stál přede mnou a chystal se seknout. Zavřela jsem oči a čekala, co se bude dít. Na hrudníku jsem cítila mírnou bolest a štípání. Otevřela jsem oči, abych zjistila, co se stalo. Oba protivníci leželi mrtví kousek ode mě a katana jednoho z nich u mích nohou byla od krve. Při pohledu na krev se mi zvedl žaludek a měla jsem mžitky před očima, ale začala jsem se soustředit na to, kde je Itachi.
Za chvíli ke mně přišel, zvedl mě ze země a rychle mě táhl do sídla. V Obýváku jsme potkali Deidaru se Sasorim, jak o něčem zapáleně debatují, nejspíš řešili jejich spor o umění... zase. Itachi se zastavil u dveří, mně řekl ať zůstanu tady a šel za nimi. Chvíli mluvil se Sasorim, Deidara taky něco řekl s dost naštvaným výrazem a potom se všichni tři rozešli za mnou. Nechápala jsem, proč Deidara tak jančí, ale najednou se mi začala točit hlava, podlamovat kolena a začal mě bolet hrudník. Opřela jsem se o futra a rukou se dotkla bolavého místa. To už byli u mě ti tři a Itachi mě bral do náručí. Moc jsem nevnímala okolí, ale poznala jsem, že jsme u Sasoriho v pokoji, protože to tu, jako vždy, divně zapáchalo různými jedy a kdo ví čím ještě.
Probudila jsem se pozdě v noci, zvedla jsem se z postele a šla do koupelny. Vyslekla jsem se a šla pod sprchu. Když jsem se osušila, šla jsem se převléct. Stála jsem u skříně se zrcadlem, když jsem se do něho podívala, zůstala jsem v šoku. Pod levou klíční kostí mi začínala šikmá jizva, která končila až v půlce hrudníku. Bylo vidět, že je čerstvá, ale moc nebolela.
Celou noc jsem nemohla usnout, pořád jsem si přehrávala ten útok. Kdo to byl a o co jim šlo? Kdyby mě chtěl ten ninja zabít, tak by do mě tu katanu zabodl a ne jenom 'jemně' sekl. Kolem druhé ráno jsem vstala z postele, že se půjdu projít. Sešla jsem schody do prvního patra a šla rovnou do kuchyně, napustila jsem si sklenici vody a napila. Přešla jsem do obýváku. Někdo tam seděl, nebo spíš spal u televize, tak jsem si potichu sedla na gauč a začala přepínat kanály, čímž jsem dotyčného probudila.
„Sakra, nech to! Já se na to díval.“
„Jasně, že jo. A to chrápání byl jenom alarm na plašení divé zvěře, aby tě nerušila, co?“ převrátila jsem oči v sloup, vstala z gauče a hodila ovladač po Hidanovi. Neměla jsem chuť se s ním zase hádat na téma 'nic', jak jsme to oba měli ve zvyku, proto jsem raději šla zase do pokoje, pokusit se usnout.
Ráno jsem se vzbudila s děsnou bolestí na hrudníku. Pein svolal rychlou schůzi ohledně včerejšího útoku. „Přátelé, kamarádi-“
„Hele šéfe, to si strč do p***le a raději nám řekni o co jde!“
Pein hodil po Hidanovi naštvaný pohled a přemýšlel, proč ho vůbec do Akatsuki naverboval. „Jde o tom milý Hidane, že včera, jak jistě víš, někdo zaútočil na naše členy a jeden-“ tentokrát jsem po Peinovi hodila naštvaný pohled já, tak se raději hned opravil „jedna členka byla vážně zraněna, takže se naskytují dvě otázky, kdo to byl a proč?!“
Po menší diskuzi Pein usoudil, že se nám chtějí ostatní organizace a zločinci mstít, protože jsme přešli na druhou stranu. Nikoho ani nenapadlo pomyslet na věc, která měla začít za několik dní...

Hned jak porada skončila, jsem šla k Sasorimu, aby mi dal něco proti bolesti, ale nebyl v pokoji, tak jsem si sedla ke dveřím a čekala, jestli se náhodou neobjeví. Po pár minutách jsem slyšela kroky, ale místo Sasoriho šel po chodbě Itachi. Ani se na mě nepodíval, nepozdravil, nic. Jenom kolem mě prošel.
„Dobré ráno i tobě!“ seděla jsem na zemi a hleděla mu na záda. To mě chce ignorovat nebo co?
Itachi se ani potom neotočil, jenom prohodil „Odpoledne ve tři na stejném místě.“ a zašel do svého pokoje. Hlavou mi proletěl obrázek polonahého Itachiho u jezírka ze včerejška a najednou mi bylo strašné horko, dokonce jsem zapomněla na bolest hrudníku.

Po několika dnech tréninku jsem se už dokázala ubránit genjustu a bez problémů ho zrušit. Horší to bylo s Itachiho Mangekyou sharinganem. Tohle je pro mě moc vysoký level.
„Dnes už meditovat nebudeme, jestli chceš, můžeš si jít odpočinout.“
Usmála jsem se lišáckým úsměvem a přišla k jezírku. Pomalu jsem do něho vlezla a začala plavat. Mávla jsem na Itachiho, ať jde za mnou. On se jenom uchechtl a vydal se k sídlu. To jsem si samozřejmě nenechala líbit, tak přišla ke břehu, vyvolala katanu a praštila s ní o hladinu vody. Díky tlaku, který jsem vytvořila, voda vystříkla přímo na Itachiho. Jak na něho voda dopadla, zastavil se, pomalu se otočil a v očích měl ďábelský výraz a aktivovaný Sharingan. Ústy jsem naznačila „k***a“ a začala se smát. Jenže to už byl Itachi u mě a shodil mě do vody. Vyváděli jsme jako malé děti. Než jsme se vyblbli, byl skoro večer. Do sídla jsme přišli vysmátí, mokří a rozcuchaní. Bohužel jsme museli přejít přes obývák, kde nás viděla půlka organizace, abychom se dostali ke schodišti a posléze k našim pokojům. Na chodbě jsme potkali Hidana a nebyl by to on, kdyby se neozval s narážkami na promočené oblečení. Pohledem jsem ho poslala do ignoru, ale s Deidarou už to tak snadné nebylo. Hned za mnou přišel, pevně mě chytil za loket a táhl mě do mého pokoje.
„Co si sakra myslíš?! Co s ním máš?!“
„Brácho, klid. Nic se nedělo, jenom jsme po tréninku trochu blbli a-“
„Ty s ním zase trénuješ?! Myslím, že jsem ti to po tom útoku zakázal!“
„No tak s ním trénuju, to je toho. Protože tě kdysi porazil a udělal tím modřinu na tvé osobnosti, bych s ním neměla promluvit ani slovo?! To je mi upřímně jedno! Pomáhá mi, takže s ním budu trénovat, ať se ti to líbí nebo ne!“
„Budeš mě poslouchat nebo-“
„Nebo co?! Zase ode mě odejdeš?! Myslím, že bych se s tím dokázala vypořádat, tak jako kdysi.“
Deidara byl hodně naštvaný, takhle jsem ho ještě nikdy neviděla. Ale věta, kterou pronesl, se mě dotkla, jako ten nejostřejší nůž... a bolelo to. „Jsi stejná jako byla matka! Tak si za ním jdi!!“
Dívala jsem se do země, dlaně jsem zaťala v pěst. Měla jsem chuť mu jednu vrazit, že by proletěl protější zdí. Moc mi k tomu nechybělo, už jsem se chtěla napřáhnout, ale v tom vešel dovnitř šéf, aby uklidnil naši hádku. Nedala jsem mu prostor k proslovu a místo toho jsem začala naštvaně ječet na svého bratra a později i na něj. „Vypadni, vypadni z mého pokoje!! a už sem nikdy nechoď! Myslela jsem si, že mě aspoň trochu chápeš!“ otočila jsem se na stále přítomného Peina a spustila „a co chceš sakra ty?! Nikdo není na ty tvoje kecy svědavej, takže vypadni a nepleť se už k***a do problémů ostatních!!“ praštila jsem dveřmi, opřela o ně hlavu a začala do nich mlátit pěstmi, až se lámaly v pantech. Poodstoupila jsem ode dveří a chtěla do nich praštit vší silou, jenže v tom se otevřeli a já zasáhla toho, kdo je otevřel. Itachi mi nesl triko, které se připletlo k jeho věcem a chtěl mi ho vrátit. Teď seděl opřený o zeď na chodbě a masíroval si hrudník. Hned jak jsem si uvědomila, co jsem udělala, jsem mu pomohla vstát a dovedla ho do jeho pokoje. Ležel na posteli s ledem na hrudníku, já seděla na kraji postele a pořád dokola se mu omlouvala.
„Nech toho. Už milionkrát jsem ti řekl, že je to v pohodě... spíš mě zajímá, co se stalo, že jste na sebe tak řvali. Chceš si o tom promluvit?“
„Víš, já nejsem ten typ, co se srdceryvně svě-“ umlčel mě Itachiho pohled, který jasně říkal 'mě to můžeš říct'. Sedl si ke stěně, o kterou se opřel, chytil mě za triko a zatahal mě za něj, abych si sedla k němu.
„Tak dobře.“ přisedla jsem si k němu, podívala se na něj a zeptala se „Co bys chtěl slyšet?“
„Kvůli čemu jste se pohádali? Několik posledních týdnů jste se dost sblížili a pokud se nepletu, tak to byl jeden z důvodů, proč jsi sem přišla, tak mi to nejde do hlavy. Mimochodem, pěkně jsi setřela Peina.“
„Díky.“ trochu váhavě jsem se usmála a pokračovala dál. „Jo, sice jsme se dost sblížili, ale zřejmě nedokáže překousnout, že jeho malá sestřička trénuje s klukem, co mu kdysi zamával s egem... a navíc, to co mi řekl, mu jen tak neodpustím."
Itachi se mě vyptával, co řekl tak hrozného, že to naštvalo zrovna mě. Řekla jsem mu všechno o své matce, o tom že byla na prodej a jak se ke mě a bratrovi zachovala. To všechno ho naštvalo, ale požádala jsem ho, aby to nechal být.
Naše konverzace pokračovala až do brzkých ranních hodin. Oba jsme o sobě zjistili spoustu věcí a není divu, že se z toho stal 'rituál' na každý večer. Každý večer po večeři, jsme se sešli buď u něj nebo u mě v pokoji a dlouhé hodiny si vykládali, bylo úplně jedno o čem. Prostě jsme mluvili a mluvili, dlouhé hodiny, nebo jsem tak seděli a užívali si přítomnost toho druhého. Člověka, který se pro mě za několik probděných nocí stal nepostradatelným.