Na prázdno

Slyšel jen cikády a jejich večerní píseň, když s úsměvem uléhal do rosou pokryté trávy. Přesně takhle si to představoval; přijít sem nikým nerušen a oddávat se klidu, který skýtala dnešní noc. Vždycky jenom jedna noc v roce. Tahle noc.
Podložil si týl rukama a obrátil tvář k nebi, na jehož tmavě modré tváři zářilo na tisíc malých žlutých pih. Některé jasněni, některé slaběji, některé s nepatrným blikáním. Přesto pro něj ale byly všechny stejně tajemné. Stejně nedosažitelné.
Jeho dýchání se ustálilo, víčka začala pomalu klesat. Vánek se jemně převalil přes lehce oblečené tělo, zanechávajíc po sobě drobnou husí kůži na odhalených pažích.
Někde v dálce zahoukala sova.
Rty se mu mírně zkroutily nahoru. Moc se toho nezměnilo. Tráva byla pořád stejně mokrá, stejně studená. Stejně tak jako vítr. No, a kdyby se změnila obloha…
Povzdechl si.
Dneska to bude poprvé, co tady zůstane sám. Co tady bude sám hřešit. Nikdo se nevynoří z lesa s rozcuchanými tmavými vlasy a všudypřítomným úsměvem, s brýlemi na čele oděný v typické tmavomodré kombinéze s oranžovým lemem. Nikdo se k němu dneska večer nepřidá. Dnes ne. A ani nikdy jindy.
Vytáhl pravou ruku zpod týla a zvedl ji nad hlavu. Prohlížel si své dlouhé prsty napůl skryté v ochranných rukavicích, odřené klouby od ran pěstí i malé jizvy – jak na poslední chvíli zadržel kunai.
Vzpomínal, kdy to bylo naposled, co byly tyhle ruce nevinné. Čisté, nepošpiněné, dětské – kdy se těmahle tehdy malýma ručičkama natahoval po svém otci a prosil ho, aby ho vzal do náruče. Veselý, bezstarostný, s ďolíčky ve tvářích.
Teď, když tu ležel jako jeden z mnoha s maskou, která zakrývala jeho dětskost, mu to připadalo jako věčnost. Možná, že se to stalo v minulém životě? Nevěděl. A ani nechtěl. Minulost… bolela. Jeho zvlášť. Bolela ho při všem, co udělal. Vždy, když sevřel kunai, vždy když se kousl do prstu, aby přivolal svoji smečku. Vždy, když přišel domů a zjistil, že nikdo další se tam dnes večer nevrátí. Bolela ho vždycky, když se díval na své ruce a věděl, co všechno mu jimi proklouzlo. A co ještě určitě proklouzne. Přes to všechno v sobě ale naše způsob, jak nad tím vyhrát.
Přiblížil si ruku k obličeji a chytil okraj své tmavě modré masky. Byla mu nepříjemná, táhla a svědila. Ale byla potřeba. Nechtěl, aby mu tyhle výjimečné chvíle kradli lidi v celé vesnici. Chtěl si je sobecky nechat pro sebe. Pro sebe a… pro něj.
Stáhl si masku až ke krku, aby mohl trumfnout svoji minulost.
Usmál se.
Před modrou tváří se zářivými pihami, která byla jediným svědkem jeho vítězství.
Povzdechl si, stejně jako vždycky, když tu byl. Když odhalil svoji ukrytou část před celým světem.
Pozvedl svoji ruku opět k tmavě modré tváři, tentokrát ji natáhl tak moc, jak jen to šlo. Dlouhé prsty směřovaly vzhůru, viděl šlachy, jak se pomalu napínají. Pravá lopatka se odlepila od země, až tak vysoko chtěl dosáhnout. Už chyběl jen kousek, malý kousek a určitě by…
Zarazil se.
Koutkem oka zahlédl, jak se mezi stromy na kraji mýtiny něco pohnulo. Bylo možné, že si toho doteď nevšiml? Že by byl až tak moc zabraný do svého myšlení?
Sotva slyšitelně se uchechtl.
Ruka, doteď natažená k obloze, pomalu klesla, až se její loket namočil do mokré trávy. Dlaň klidně spočinula na lehce se nadzvedávající hrudi.
Nemluvil. Chakru druhého mezi stromy nepoznával, právě proto ale věděl, že se objeví. Že se sám bude zajímat.
Uslyšel jemné šustění chodidel o trávu. Nebo to byl jenom vítr?
Natočil hlavu mírně na stranu, čelem k tmavému stromořadí. Silueta se začala rýsovat mezi spletí větví a spadaného listí, jak dotyčný zamířil do středu mýtinky. Když přišel na deset kroků, mohl si ho konečně dobře prohlédnout. Mladík, mohlo mu být o pár let míň než jemu. Hnědé rozčepýřené vlasy vlály ve větru a často mu padaly do očí – mandlově tvarovaných, černých jako uhel. Ruce měl dané v kapsách starých otrhaných černých kalhot, hodně obnošených, podle jeho vkusu. Stejně tak jako triko – příliš velké, aby klukovi padlo. Na nohách neměl žádné sandály, chodil bosky. Možná proto ho skoro neslyšel?
Najednou ho přepadla zvědavost. Tohohle mladíka ještě v životě neviděl, a to žil v Konoze dobrých čtrnáct let. Všechny nově příchozí měl taky pod palcem, toho, co stál před ním, si ale vůbec nevybavoval.
Otočil svoji tvář od mladého kluka zpátky k nebi. Přišlo mu to vtipné. Trávili tady tuhle noc od doby, co se poznali. Vždycky jednou za rok, bez hádek a bez masky. Vždycky jen on a on a tmavě modrá tvář plná zářivých pih. A teď, když je najednou odsouzen k tomu ty noci trávit sám, se objeví někdo jiný.
Uchechtl se.
Začal bláznit.
„Je tu spoustu místa, kdyby sis chtěl sednout,“ promluvil směrem k nově příchozímu. Ten s sebou trhl. Nevypadalo to, že by čekal kontakt.
„Přišel jsem sem, abych byl sám. Předpokládám, že vy taky,“ zněla tichá odpověď.
Mladší než on? K podivení. Mluvil téměř jako dospělý.
„Mm, pravda. Teď už s tím ale stejně nic neuděláme, hm?“
Mladíkova tvář byla strnulá, skoro jako kámen, jeho nervozitu však prozradilo nepatrné přešlápnutí z nohy na nohu.
Chvíli bylo ticho, ani jeden z nich nic neříkal. Dokonce i vítr se utišil. Jenom mělké výdechy a cikády rušily deset vteřin nečinnosti. Deset vteřin, po kterých tráva opět zašustila, když mladík přišel o pár kroků blíž a lehl si vedle staršího. Ten na něj jen koutkem oka mrkl, zbytek pozornosti ale stále upíral mezi hvězdy.
Leželi vedle sebe pět minut, bez řeči i dalších rušivých elementů. Oba dva pouze s očima upřenýma mezi zářivé pihy tmavomodré tváře, která jim oběma přinášela tolik toužený klid.
„Ještě nikdy jsem tě tady neviděl,“ konstatoval starší se zrakem stále směřujícím vzhůru.
Mladší se neklidně zavrtěl. Jeho oči sklouzly z nebe přímo nad jeho hlavou na nedaleký obzor, kde byly patrné tmavé střechy domů. Nevypadalo to, že by se měl k odpovědi.
Starší se pousmál. Přece jenom to bude na něm. „Jsem Kakashi,“ klidně promluvil. Tvář hnědovlasého se okamžitě obrátila na stranu, mladík konsternovaně pozoroval ninju vedle sebe.
Na prázdno polkl.
„Tenzou,“ vypadlo z něj po chvíli.
„Tenzou, hm? Zajímavé jméno,“ uchechtl se stříbrovlasý.
Mladík zaťal ruce v pěst.
„Moje jméno není k smíchu,“ téměř zavrčel.
Starší párkrát zamrkal. Poté se opět pousmál.
„Ale no tak, nemyslel jsem to špatně,“ snažil se to urovnat. Tváře hnědovlasého se rozčilením nafoukly. „Jenom mi to celé přijde vtipné, víš?“
„Vtipný? Co je na tom vtipnýho?“ nechápal mladší. Jemu to vtipné rozhodně nepřipadalo. Zvláštní, ba i divné ano. Ale vtipné určitě ne. Přišel sem, aby si odpočnul, aby si pročistil hlavu. Aby se seznámil s vesnicí, ve které se narodil - a přitom ji nikdy pořádně neviděl. Aspoň ne do doby před… pár týdny.
„Třeba právě tohle. Zníš úplně přesně jako on. Taky jdeš hned do útoku. A ty tváře se vám nafukujou úplně stejně,“ pousmál se stříbrovlasý. Nevěděl, proč to tomu klukovi vůbec říkal, proč se s ním bavil. Tohle měla být jenom jeho noc. Jenom jeho večer. Neplánoval se o něj s někým dělit. A tady skončil, s mladíkem, který ležel kousek vedle něj, s pohledem zažraným nahoru a konverzací, která drhla ještě hůř, než nenamazaná kolečka v hodinách.
A přesto v tom cítil něco víc. Něco víc, než jen náhodné setkání.
S ním mu trvalo hodně dlouho, než k sobě našli cestu. Dnes večer si připadal, jako by mohl tomu klukovi říct všechno. Možná proto, že ho neznal? Proto bylo tak jednoduché o všem mluvit?
„Huh? Zním jako on? Kdo je on?“ nechápal mladší.
A tady to bylo. Chtěl o tom vůbec mluvit? Ano, určitě ano, jinak by se k tomu tématu přece nedostal.
„On… mě tohle naučil. Přijít sem, lehnout si do studený trávy a…“
„A?“
Starší si povzdechl. Zvedl ruku nad svoji hlavu a natáhl ji stejně jako předtím. Úplně na maximum, až se mu lopatka zvedla ze země. Napínal prsty, jak jen to šlo, jako by mohl na něco dosáhnout.
„Krást hvězdy.“ Sevřel dlaň.
Vítr se přes oba převalil jako přívalová vlna. Mladíkovi naskákala po těle husí kůže.
„Krást hvězdy…,“ zašeptal v ozvěně. „Jak?“ vydechl zvědavě.
Stříbrovlasý hleděl na svoji zaťatou pěst, na velké klouby, které se rýsovaly zpod rukavice. Uchechtl se.
„Když mi to ukázal poprvé, myslel jsem, že je blázen. Představ si to, ležet někde s rukou nataženou nad sebou a snažit se dosáhnout tam nahoru, na jednu z těch zářivých teček na modrý obloze. Jenže když jsem ho sledoval, jak zaujatě všechny ty hvězdy pozoruje a pak po nich hmatá, jako by na ně opravdu mohl dosáhnout, nemohl jsem si pomoct. Musel jsem to taky zkusit.“
Mladší vypadal nejistě. Když sledoval stříbrovlasého, jak mluvil a mluvil a přitom nespustil oči ze své zaťaté pěsti, přišlo mu to celé až moc snové. Jako by pod stromem v temné aleji prostě usnul – a tohle byla jedna z mnoha představ o nočním chodu jeho rodné vesnice. „Prvně jsem si připadal hloupě a několikrát mu nadal do blbců. Napadlo mě, že si ze mě chtěl prostě vystřelit. Ale… ani on nebyl tak dobrý lhář, aby to zahrál tak dobře.
První noc jsem prostě jenom sledoval, jak to dělá. Jak nechává své myšlenky prostoupit okolím, jak se poddává pocitu naprostýho uvolnění. Řekl, že tohle dělá jenom jednou do roka – kdy je obloha tmavá jako hlubina oceánu a všechny hvězdy září tak jasně, jak jen můžou. Jindy prý to postrádá atmosféru, jenom v tenhle výjimečný večer je to… jiné.“ Na chvíli se odmlčel. Takhle dlouho nemluvil už měsíce. Možná, že ta noc měla opravdu něco do sebe. A nebo to byla jen jeho utkvělá představa, že se tím něco může změnit.
„On… kde je?“ uslyšel mladíka.
Po druhé se naplno usmál.
„Možná měl pravdu – proto jsou tak vysoko. Abychom na ně nedosáhli a nestáhli je k zemi. Protože potom by se z nich stal jenom prach, prach rozptýlený do špíny všude kolem nás. A ony by tak už nikdy…“
„Už nikdy co?“ Hnědovlásek byl zmatený.
„Nemohly zazářit. To říkal. Už nikdy by nemohly zazářit.“
Mladík užasle hleděl na oblohu nad sebou, na ty malé žluté tečky, které vídával jenom přes ušmudlané sklo v zapadlé laboratoři. Nikdy ho nenapadlo, že můžou být tak… fascinující.
Aniž by si to uvědomil, začal svoji ruku pomalu natahovat vzhůru. Napřed jen paži, potom ale rozevřel i svoji dlaň a narovnal prsty. Rozedřené a zjizvené. Na hřbetu ruky mu schly tři rudé strupy, do jeho zápěstí jako by se zakousl pes. A přece byl v pohybu takový půvab jako známka obdivu ke hvězdám nahoře, až to stříbrovlasého zarazilo.
„Musel toho o světě hodně vědět, ten váš přítel,“ zašeptal téměř neslyšně. Jeho ruka pořád stoupala vzhůru, prsty se natahovaly nad rámec svých možností. A pak najednou sevřely. Na prázdno.
Mladík s údivem vydechl.
„To ano. Věděl. Víc, než se zdálo. Byl to sice trouba, ale když už s něčím začal… dotáhl to do konce,“ pousmál se stříbrovlasý.
Hnědovláskova pěst klesla před jeho obličej, stále sevřená. Když pomalu rozkládal prsty, zdálo se mu, jako by v nich něco cítil. Možná nějaké smítko letící vzduchem. Rozbalil dlaň a jemně do ní foukl. Ve svitu noci mohl vidět malá zrníčka, jak si je bere vítr a nese je někam daleko. Hodně daleko. Možná až ke hvězdám.
„Krást hvězdy, říkáte? Má to něco do sebe,“ zašeptal.
„Uh huh, to ano,“ přitakal stříbrovlasý. Odtrhl pohled od své vlastní zaťaté pěstí a pohlédl mladíkovi do tváře. Už nebyla tak strnulá jako v první chvíli, co ji uviděl. Teď jí protkávala radost, štěstí. Musel se sám usmát. Už po třetí. „Ptal ses, kde je,“ začal z ničeho nic.
Hnědovlásek se k němu překvapeně otočil. „On… je tam, nahoře. Mezi těma hvězdama, který tu dneska tak potají krademe. Je tam nahoře a směje se nám, protože ví, že na něj nikdy nedosáhnem. Taková nekonečná hra na honěnou,“ uchechtl se. Mladší i přes jeho smích zahlédl ve tváři stříbrovlasého jednu hlubokou vrásku. Bolest.
„Byl by rád, že tu jste,“ promluvil. Nevěděl, proč to řekl, v tu chvíli mu to prostě přišlo správné. I on totiž věděl, jaké to je cítit bolest. Tu pravou, nefalšovanou, niterní. Ne tu povrchní, která po čase zmizí.
„Jo, to asi jo. Chodili jsme sem každej rok od doby, co mi to poprvé ukázal. A i když jsem byl já ten zasvědcený, tak to on vždycky chodil pozdě. Víš, možná protos‘ mě tak překvapil. Taky chodil tou alejí, jako nedostižný stín. A když jsem se smál, hned útočil s tím, co mi jako přijde vtipný.“ Na tváři stříbrovlasého se rozprostřel smutek. Fáze vzpomínek aktivována na sto procent.
„Stejně to není vtipný,“ uculil se mladší.
Stříbrovlasý se zasmál.
„Přemýšlel jsem, jaký to bude, když sem přijdu a budu tu celou noc krást hvězdy sám.“ Na chvíli se odmlčel, zrak upřený nad sebe. Hnědovlásek sledoval jeho tvář – tak mladou a přesto zjizvenou bolestí… možná si byli podobní víc, než si myslel. „Měl jsem…,“ na prázdno polkl, „měl jsem strach z toho, co tady budu dělat bez něj. Bez toho jeho širokýho úsměvu, kterým mě vždycky pobídl k další hvězdě, k další myšlence, která se rozplyne fouknutím do dlaně.“
Rty stříbrovlasého se pohybovaly jako by zpívaly ukolébavku. Jemně a lehce. „On to věděl. Možná proto jsi tady ty.“
Mladíkovy rty se překvapením pootevřely. „A možná taky ne,“ dodal.
Další chvíle ticha naplnila čas, kdy se oddávaly pohledu vzhůru. Myšlenky jim v hlavě přeskakovaly jedna přes druhou, vzpomínky nevyjímaje.
„Víte… tohle je poprvé, co se takhle dívám na hvězdy,“ začal hnědovlásek. Stříbrovlasý jen klidně ležel a poslouchal. Teď byla řada na druhém. „Je hodně věcí, který se staly. Hodně věcí, který bych nejradši vymazal – a dám ruku do ohně za to, že vy takový věci máte taky. Ne, že bych vás znal,“ jemně pokrčil rameny, „ale myslím, že je máte. Aspoň podle toho, jak jste mluvil o svým příteli. Tyhle věci bolí. Bolí a vy nemáte jinou možnost než je snášet, i když jsou pro vás jako rána bičem, který se nemůžete vyhnout.“
Mladík se zhluboka nadechl. „Máte pravdu. Možná to je důvod, proč jsem tady. Máme to totiž společný.“
Stříbrovlasého to nepřekvapilo. Něco podobného čekal – ostatně jako ve většině případů. Takový už prostě byl.
„Víš, co je v takových situacích nejlepší udělat?“ nadhodil.
„Mm… ie,“ ozvalo se váhavě vedle něj.
Stříbrovlasý si povzdechl, v zápětí se ale jeho obličej odprostil od veškerého smutku. Zvedl ruku nad sebe a opět ji natáhl k jedné ze zářivých teček na modré obloze. A pak najednou sevřel. Na prázdno.
„Musíš se prostě usmát. Viď, Obito?“