Boj proti Osudu 37

Zavřel oči a usmál se. Poprvé od doby, co se dostal do toho primitivního uzavřeného celku, mohl prohlásit, že opravdu dospěl.
Když znovu upřel svůj zrak na ninju z Listové, zvednuté koutky úst se opětovně narovnaly. Ještě se nemohl radovat. Stále tu měl práci, kterou musel dokončit pro to, aby mohl být se sebou upřímně spokojený.
Prudce se rozběhl proti svému protivníkovi a hodil po něm kunai vytažený z kapsy na zadní straně kalhot. Konohamaru, stále zmatený z toho, že byl obyčejný mlžný genin schopen oblafnout ho jednoduchým kawarimi no jutsu a zastavit tak jeho rasengan, nedokázal rychle zareagovat. Vrhací zbraň rychle prosvištěla kolem jeho ruky a zanechala mu tak na paži viditelný šrám. Usykl a chytl se za poraněné místo. Teď na tom byli oba stejně.
"Trochu zpomaluješ… zdá se, že tě ta zvláštní technika až moc vyčerpala," ušklíbl se Nentou a hodil po Konohamarovi další kunai. Ten se mu tentokrát ale se značnou rezervou vyhnul.
"Stejnej trik na mě dvakrát nezabere," procedil mezi zuby, zatímco odskočil od Nentoua dál, očima však stále sledovaly každý protivníkův pohyb.
"Když myslíš…," zašeptal Nentou se spokojeným výrazem ve tváři.
Konohamaru byl zmatený, situace, ve které se octl, se mu ani trochu nelíbila. Přešlápl z jedné nohy na druhou, aby podpořil svoji stabilitu, nepatrný zvuk však zaujal jeho pozornost.
"Čvacht."
Vykulil oči a sklouzl pohledem ke svým nohám, které se nyní máčely v kaluži špinavé vody. Myšlenky mu v hlavě skákaly jedna přes druhou, nedokázal se přinutit k tomu, aby co nejrychleji odskočil pryč.
"Ta kaluž tam předtím přece nebyla…"
Než se stačil vzpamatovat, Nentou využil své šance a zachytil nepřítele ve svých spárech.
"Suirou no jutsu!" vykřikl. Voda z kaluže, ve které stál Konohamaru, najednou vystřelila prudce nahoru, až mu vlítla do nosních dírek. Mladý Sarutobi se naklonil vpřed ve snaze dostat tekutinu ze svých plic a znovu se volně nadechnout, voda ho ale začala obklopovat ze všech stran a uvěznila do tak v kalném vězení.Marně máchal rukama a snažil se kouli rozbít, Nentou vypouštěl do vody příliš mnoho své chakry na to, aby Konohamarovi stačila pouze jeho fyzická síla. A na to, aby vytvořil klon a použil rasengan, neměl právě dost kyslíku ani on. Před očima se mu začalo mlžit, cítil, jak jeho tělo každou sekundou slábne víc a víc. Podvolil se, už nebojoval. Nechal sám sebe bezvládně plout v koncentrované směsi kapalného kalu.
Kapičky potu stékaly po Nentouově tváři přes krk až k hrudi, kde se vsakovaly do plátěného trička. Nebyl s to odhadnout, jak dlouho to ještě vydrží. Schopnost ovládat vodní vězení byla u něj relativně nová a množství chakry, které potřeboval k jeho udržení, bylo větší, než by opravdu chtěl. Nohy se mu začaly třást nad nedostatkem energie, která rychle a bez slitování opouštěla jeho těla.
Zatnul zuby a podíval se před sebe. Jeho protivník se stále zmítal, snažil se zápolit s nezkrotnou silou vody a jeho vlastní chakry. Nentou sledoval, jak Konohamarovy pohyby zpomalují, jak intenzita jeho bezcílných ran slábne. Stočil pohled zpět na své ruce, ve kterých udržoval pečeť hitsuji. Nevěděl, kolik času mu ještě zbývá. Začalo se mu zatmívat před očima, měl pocit, že každou chvíli zkolabuje. Když už myslel, že je to jeho konec, uviděl, jak jeho protivník přestal bojovat proti nedostatku kyslíku. Jeho tělo bezvládně viselo v zakalené kouli, bez energie, bez známek života.
S úlevou rozepnul ruce a pustil tak svůj cíl z vodního sevření. Sledoval, jak Konohamaru padá k zemi, jak se jeho tělo dotýká mokré a špinavé podlahy a zůstává nehybně ležet.
Koutky úst mu mírně povisly. Do takového extrému to dohnat nechtěl. Na druhou stranu ale byl šťastný. Splnil to, co chtěl splnit. Nechal vyhrát svůj sen.
Pod rostoucí únavou se mu znovu roztřásly nohy. Zavřel oči a skousnul zuby, musel tuhle slabost ještě aspoň chvíli překonat. Opřel se dlaněmi o kolena a hlasitě vydýchával svůj nedávný výkon.
I přes to, co se stalo, i napříč tomu, jak to dopadlo, co způsobil tomu listovému geninovi, byl se sebou spokojený. Vyhrál svůj velký souboj, byl o krok blíž k tomu stát se lepším ninjou. S posledním hlubokým nádechem se napřímil, chtěl se podívat na tribunu a zřít výraz v Nishinově tváři po tom, co on sám vyhrál.
S úšklebkem zvedl hlavu a očima hledal svého týmového parťáka, dřív, než se ale jeho oči dostaly do takové úrovně, ho ohromilo něco jiného.
"To… to… to není možný…" zašeptal tichým hlasem, zatímco upíral svůj pohled před sebe. Nevěřil svým vlastním očím. Jak mohl? Jak mohl být tak hloupý?
Stál tam, v promočeném tričku a kalhotách, modrá šála mu visela kolem krku, ninja čelenka nebezpečně sklouzávala z mladého čela. Jeho protivník neležel na zemi v kaluži špinavé vody bez známek života tak, jako před chvílí. Naopak, stál na nohách pevněji, než samotný Nentou, s nečitelným výrazem ve tváři a s…
"Jak jsi to sakra dokázal?" vydechl Nentou při pohledu na Konohamarovu ruku. Byl by přísahal, že ten kluk umřel. Že neměl žádnou chakru ani kyslík. Jak se mohl tak strašně zmýlit?
"Věděl jsem, že k udržení toho vodního vězení potřebuješ hodně chakry. Normálně by se tahle technika prováděla zblízka, jenže na to bychom museli vést víc kontaktní boj. Byl jsi ode mě moc daleko, proto jsi to musel spustit z tama, kde jsi byl. A to tě stálo daleko víc chakry než by muselo, kdybys to držel jen svojí vlastní rukou. Nemám pravdu?"
Nentou nebyl schopný se skoro nadechnout, natož něco říct. Myšlenky mu v hlavě vířily stejně tak, jako Konohamarovy, když na něj zaútočil. Byl naprosto v šoku. "Hrát poraženého byla v dané situaci ta nejlepší volba. V tak stísněném prostoru jsem nebyl schopen vytvořit si klon a zformovat Rasengan, jakmile jsi mě ale pustil a přestal jsi dávat pozor, měl jsem svoji příležitost. A využil jsem ji stejně, jako jsi předtím využil ty tu svou."
Jeho kolena se podlomila jako dvě dřevěná párátka. Nentou klesl na zem, ostrá drť betonu se mu zahryzla do kolen, on ale řezavou bolest nevnímal. Jen s prázdným výrazem klečel, nevnímajíc své okolí. V hlavě se mu pořád dokola přehrávala vidina toho hnědovlasého kluka, jak leží na zemi a nehýbe se. A pak tu najednou stál před ním, v ruce svíral modrou kouli čiré chakry a vypadal snad víc při síle než před tím, než ho Nentou uzavřel do vodního vězení.
"Zvoral jsem to."
Konohamaru si přeměřil svého protivníka zkoumavým pohledem, celé jeho tělo se třáslo, v očích převládal prázdný výraz.
Chtěl už to mít rychle za sebou, ukončit to. Mohl sice vypadat fit, uvnitř ale věděl, že svůj Rasengan vytvořil s posledních zbytků chakry, které mu zbyly. Musel do toho teď dát všechno, probít cestu pro svůj sen. Prorazit si svoji Cestu ninji.
Rozběhl se směrem, kde klečel Nentou, natažená ruka s Rasenganem mu vlála za tělem, jak se vysokou rychlostí řítil ke svému cíli.
Deset metrů.
Přimhouřil oči a zaostřil tak na klečícího kluka.
Pět metrů.
Dal rozkaz své ruce pohnout se dopředu a předběhnout tak své tělo.
Tři metry.
Srdce mu hlasitě bušilo. Adrenalin se rozléval po těle jako povzbuzující látka.
Dělily je od sebe dva metry, když v tom se najednou Konohamaru zastavil. Setrvačnost ho hodila o další metr a půl dopředu, takže teď stál jen kousek od svého klečícího protivníka. Ruka s Rasenganem se téměř dotýkala Nentouova čela.
Mladý Sarutobi prudce oddechoval, krátká, zato však rychlá fyzická námaha ho vyčerpala víc, než by čekal. Jenže on se rozhodl. A chtěl to také podle toho dokončit.
"Proč jsi…," bylo jediné, co ze sebe dokázal Nentou vypravit. Modrá záře oslepovala jeho oči, nemohl přes chakrovou kouli ani pořádně vidět obličej svého protivníka.
"Jsi naprosto bez chakry. Jaký by teď mělo význam na tebe zaútočit? Jsi vyčerpaný, stejně jako já. Tenhle Rasengan je poslední zbytek energie, kterej mám. Jenže… ty už nemáš nic, nedokážeš se ani postavit, natož se mi nějak bránit. Tenhle souboj skončil.
Říkal jsem ti, že pro dva sny tu dneska nebylo místo. A ty jsi souhlasil."
Konohamaru odstoupil o krok dozadu, ruku s rotující modrou koulí si stáhl zpátky k tělu, přesto však nechával techniku aktivovanou.
Nentou pomalu zvedl svoji hlavu a podíval se Konohamarovi do očí. Viděl v nich radost, život, touhu. Něco, co bylo po dlouhou dobu lidem ve Skryté Mlžné vesnici zakázané. "Proto… promiň. Ale dneska to byl můj sen, který vyhrál."
Víčka mladého mlžného genina se zavřela, jeho tělo pohltila únava. Celý se převážil na levý bok a s žuchnutím dopadl na zem.
"Tak strašně jsem to zvoral."

Neji pevně sevřel zábradlí, o které se po dobu zápasu mezi Konohamarem Sarutobim a Nentouem Hakaku opíral. Sledoval, jak medici přiběhli k jeho raněnému žákovi a naložili ho na nosítka. Věděl, že mu došla chakra a jediné, co potřeboval, bylo pořádně si odpočinout. Vyplýtval veškerou svoji energii, nebyla žádná možnost, že by mohl výsledek boje na poslední chvíli nějak zvrátit. Ale i když tento zápas nevyhrál, byl Neji na svého žáka pyšný.
Pro to, co udělal, jak se zachoval, co řekl.
Pohledem sklouzl ke Konohamarovi, který právě nechal svůj Rasengan rozplynout se. V duchu tomu mladému otravnému klukovi poděkoval. Kdyby neudělal to velkorysé gesto, byl si jistý, že by to Nentou nemusel přežít. Na tváři se mu objevil nepatrný úsměv. Vypadá to, že jeho žák nebyl jediný, kdo tu dneska dospěl.
Jeho dobré rozpoložení ale vyhnala poznámka od jeho posledního studenta, který stál po jeho boku a nebezpečně se křenil na Nentoua, jehož právě pronášeli pod místem, kde oba stáli.
"A že prej to vyhraješ, ty s**či. Seš obyčejná padavka, nedokázals porazit ani slabý děcko z Listový. Nejseš nic víc než ta ubulená dě*ka, kterou tak chráníš!" Nishin se nakláněl přes zábradlí a hulákal nadávky na svého týmového parťáka v bezvědomí. A zřejmě si to dost užíval. Všechny oči v místnosti se obrátili směrem k němu, sledovali jeho šílený výraz ve tváři, když vypouštěl ze svých úst ta bolestivá slova. Konohamaru, který už došel ke stanovišti svého týmu, jen s nechápavým pohledem sledoval, jak může být někdo tak odporný. Nechápal, proč to ten kluk dělá. Vždyť jeho týmový kolega právě prohrál, měl by se mu snažit pomoct a ne ho takhle veřejně shazovat.
Když si prohlížel parťáka svého protivníka, okem zavadil i o osobu, která stála vedle uřvaného spratka. Zalapal po dechu.
"To přece není možný."
Přejížděl očima po mužově těle, kamenný výraz na bledé tváři, jež byla rámována dlouhými hnědými vlasy. Jouninská vesta přehozená přes standardní kalhoty a tričko ho udivila, nebyl zvyklý, že by někdo jako on nosil tenhle typ oblečení.
Najednou se mužova ruka vymrštila dopředu a chytla křičícího kluka za límec jeho mikiny. Zvedl ho do vzduchu a nechal ho tam viset, i přes geninovy značné protesty. Konohamaru nerozuměl tomu, co tomu klukovi říkal, vypadal ale, že nemá daleko od toho ho pořádně praštit.
"Sensei…," zašeptal směrem ke svému učiteli, který upíral zrak na stejné místo, jako jeho žák. "Není to…," ani nestačil dokončit větu, dotázaný hned věděl, co má na mysli.
"Neji Hyuuga. Ano, Konohamaru, už o něm vím nějakou dobu," odpověděl Ebisu, poposazujíc si brýle na nose.
"Ale… co tady dělá? Nemá být…"
"Obávám se, že na tohle ti nedám odpověď. Myslím ale, že bychom o tom měli co nejrychleji informovat Hokage. Tohle je něco, co bychom si neměli nechat jen tak pro sebe.