Boj proti Osudu 36

Tai zalapal po dechu.
"To si snad dělá srandu…"Ač si byl vědom všeho, co se mezi těma dvěma stalo, nikdy by si nepomyslel, že to Setsuyaku takhle vyřeší. Takhle srabsky vyřeší. Srabsky pro něj. Vždyť… dal do toho tréninku strašně moc. Odmítal dobré mise, jenom aby pomohl těm malým geninům pořádně se připravit. A jak mu to oplácí? Vzdáváním se a zbytečným brečením.
"Vítězem je Yuttarishita Kyoudou," oznámil proktor po Setsuyakových slovech.
Kyoudou opustila od svého sevření a svěsila hlavu.
"Neměls to dělat," zašeptala téměř neslyšně.
"Musel jsem, Kyoudou. Kdybys byla na mém místě, myslím, že by ses zachovala stejně," odpověděl s úsměvem Setsuyaku.
"A co teď? Co bude dál? Postoupím do dalšího kola a budu stejně muset bojovat. Bojovat s někým horším, silnějším, cizím. S někým, kdo se jen tak nevzdá."
Úsměv mu slezl z tváře, jakmile si uvědomil, co právě řekla. Měla pravdu. Vždyť on jí teď poslal do spárů krutých nepřátel, kteří měli jen jedinou vidinu - zvítězit, ať to stojí co to stojí.
"Promiň," zašeptal.

"Heh…tak ten borec to teda pěkně zvoral," ušklíbl se Nishin, když sledoval z arény odcházející členy týmu číslo jedna.
"Přestaň furt každýho pošťuchovat," obořil se Nentou, rozdrážděn z hrubé porážky Nigenteki i z jejího vážného stavu. "Co ty víš, jaký důvody k tomu měl."
"Jaký důvody? Neivděls to snad? Zabouch se do ní a jeho pitomý city mu zabránily v tom, aby s ní bojoval. Jak srabský," uchechtl se jeho týmový parťák, se zaujetím pozorující Tsuchikageho ruku, která šmátrala v bílém váčku.
"I kdyby tomu tak bylo, nežij v utopii, že všechny city jsou špatný," svraštil obočí Nentou. "Kdybys neměl city, mohl by ses rovnou překřtít na chodící vraždící stroj, kterýmu je všechno u…někdě."
"A nejde o to snad? Být jako chladnokrevnej stroj? Vždyť to je to, co my musíme být. Nějaký city nejsou vůbec potřeba. Jsou to jenom vazby, které tě poutají k realitě - k domovu, vřelým úsměvům, vroucným náručím a těmhle kravinám. V tomhle světě bojuje každej za sebe. A nic, jako jsou city, tě nezachrání."
"Hraješ si na moudrýho?" Nentou měl už svého parťáka tak akorát dost. Nesnášel ty jeho řeči o citech a jejich zbytečnosti v "reálném světě". Jenže, ač chtěl nebo ne, musel přiznat, že na jeho slovech byla trocha pravdy. Vyžadovali to po nich - tu krutost, bezcitnost, nelidskost. Jen vraždící stroje bez slitování. "Myslíš, že to s tímhle přístupem někam dotáhneš?"
Nishin zvedl hlavu a s nadzvednutým obočím se na Nentoua podíval.
"Jestli to s tímhle přístupem někam dotáhnu? No to se vsaď, že jo. Však počkej, až přijdu na řadu. Rozflákám svýho protivníka jako nic. A to všechno jenom kvůli tomu, že nepodlehnu jeho žadonícím očím, až se mi bude svírat u nohou a žadonit o smilování," zachechtl se.
"Ty seš magor," zakroutil hlavou Nentou.
"A ty zase naivní blázen," odfrkl Nishin.
"Už, už, podívej se, další boj je na řadě!" ozvalo se vzrušeně vedle nich. Oba dva otočily pohledy a jejich oči se odrazily od statného těla mladého natěšeného genina z Travnaté. Jeho ruce byly pevně sevřené v pěst a svaly na rukou i nohou mu nedočkavostí cukaly.
"Uklidni se, Kaito. Děláš, jako kdybychom před dvěma dny neměli misi," klidnila ho dívka, stojící vedle něj. Ovšem i ona se zaujetím pozorovala dění pod jejíma nohama.
"Dva dny jsou strašně moc, Mino. Chápeš? Těším se jak malej kluk, až si to s někým rozdám," prohlásil radostně.
"Jasně, jasně, jak myslíš," rezignovaně pokrčila rameny.
Nentou s Nishinem po sobě vrhli nechápavé pohledy nad nadšením toho divného kluka, v zápětí je však přerušilo zakašlání proktora.
Všichni věděli, co teď přijde. Další dva genini v boji na…život a smrt? Ano, tyhle zkoušky už se v to pomalu začaly zvrhávat.
Proktorova ústa se pomalu otevírala, chtíc oznámit všem složení v nadcházejícím souboji.

Neji byl nervózní. Nejenom, že ho pořád trápily myšlenky na Nigenteki, protože vůbec nevěděl, jak to s ní teď vypadá, ale především ho znepokojovaly čtyři postavy stojící na protilehlé římse. Byl si stoprocentně jist, že už ho také zaregistrovaly - při jeho producírování se na bojišti kolem Nigenteki - ale ještě mu zřejmě nepřikládaly takovou důležitost, jakou by možná měly.
Sevřel dlaň kolem zábradlí a zhluboka se nadechl. Mohl přece sakra počítat s tím, že se tady objeví, ne? Tak naivně si myslel, že by mohlo všechno probíhat bez sebemenších problémů. A oni přitom byly blíž, než by vůbec čekal.
Zvedl hlavu a podíval se na opačný balkón. Nedívali se na něj. Jen tiše stáli a oči měli upřené na Kazekageho i proktora, kteří se právě zabývali výběrem nových bojovníků. Hnědá, oranžová, hnědá. A úchylák.
Najednou si všiml, jak se jejich těla napnula. Podíval se dolů a spatřil, že proktor už má oba dva lístečky a chystá se je vyhlásit.
"Hakaku Nentou."
"Cože?" slyšel vedle sebe zalapat zvolaného genina.
"Heh, snad se nebojíš, srábotko," ušklíbl se na něj Nishin.
"Dej mi pokoj. Mě nevydeptáš tak, jak by sis přál," odsekl mu. Neji však viděl, jak se mu svaly na ruce začaly nervozitou napínat.
"Když myslíš," uchechtl se černovlasý namyšlenec a zkřížil ruce na prsou. "Tak se teda ukaž, ty nádhero."
Hnědovlasý sensei na chvíli odpoutal pozornost od svého týmu, aby si vyslechl jméno Nentouova protivníka.
"Prosím, jen ne ty tři. Jen ne ty tři," prohnalo se mu hlavou.
Proktor promluvil znovu.
"Sarutobi Konohamaru."

Nentou kráčel po schodech dolů, do arény. Byl nervózní, strašně moc. Ne snad proto, že by si nebyl jistý svými schopnostmi, ale pocit z prvního opravdovějšího boje, který ho mohl posunout někam výš, mu naháněl strach.
"Ale no tak, vzmuž se trochu. Absolvoval jsi spoustu nebezpečných misí a nebezpečnějších bojů, než bude tenhle," snažil se sám sebe uklidnit.
Došel na místo a podíval se na přicházejícího protivníka. Vysoký, celkem vypracovaný kluk s hnědými, na kohouta postavenými vlasy. Čelenka se znakem Skryté Listové vesnice byla uvázána kolem čela a podpírala tak bujný porost hlavy. Dvě pouzdra na shurikeny a kunaie, jedno uvázané kolem nohy, druhé na opasku. Jeho tvář byla tvrdá. Nezpozoroval žádné známky napjatosti nebo nervozity.
"Musím vyhrát. Já musím," pomyslel si a otočil svůj pohled na římsu, odkud se na něj díval Nishin. "Já prostě musím!"

"Začněte!" ozval se hlas proktora a jeho ruka zahájila zápas.
Jak Nentou, tak Konohamaru rychle vystartovali, tasící své kunaie. Zahryzli se do sebe jako dvě krvelačné šelmy, nepřipouštějící si porážku.
Hrany jejich kunaiů se o sebe třely a s jiskrami dopadaly na zem i kapičky potu z jejich zpocených čel.
Najednou Konohamaru šáhl rukou do zadní kapsy a bleskově vytáhl skuriken. Dřív, než to mohl Nentou zaregistrovat, ho hodil a nechal tak na nepřítelově rameni nepěkný šrám.
"Sakra!" zaklel Nentou a odskočil o pár metrů dozadu. Konohamaru využil chvíle čekání a vrhl po něm další čtyři shurikeny.
"Suiton: Mizu Rappa!" křikl genin z Mlžné a pomocí vodního jutsu tak odrazil čtveřici shurikenů mířících mu na hlavu.
"To nebylo špatný," ušklíbl se Konohamaru, nyní stojící rovně přímo před ním. Ve své ruce už nesvíral kunai ani vrhací skuriken.
"Heh, to tvoje taky nebylo nejhorší," oplatil mu to s mírným úškrkem Nentou.
"Stejně tě ale porazím," vypadlo z hnědovlasého mladíka s úsměvem.
"Cože?" vybafl Nentou.
"To je moje cesta ninji. Porazit tě a potom se stát Hokagem! Protože já chci všem dokázat, že budu stejně silný, jako můj dědeček, Třetí Hokage. Že budu ještě lepší, než sedmý Hokage, Uzumaki Naruto! Tomu já věřím. A proto…tě dneska porazím," poslední slova zašeptal a vyrazil proti svému nepříteli. Nentou by mohl přísahat, že viděl v jeho očích zazářit jiskřičky odhodlání a naděje.
Několikrát se kolem něj mihl a tenkým vláknem mu obvázal nohy. Prudce trhl, až se mladík svalil ve velkém překvapení na zem. Když se snažil postavit, dostal velký kopanec do břicha, až odletěl několik metrů blíž ke stěně. Pokusil se o postavení znovu, ovšem ani tentokrát nebyl ušetřen.
Krev mu stékala z koutků úst a on mohl jen bezmocně přihlížet, jak si ho jeho protivník měří opovržlivým pohledem.
"Připrav se na porážku," zašeptal Konohamaru a zkřížil prsty přes sebe. "Kage bunshin no jutsu!" křikl a v tu chvíli se vedle něj vytvořila téměř dokonalá kopie. Konohamaru natáhl ruku dál od svého těla a nechal udělat klona svoji práci.
Modrá chakra začala pomalu rotovat kolem jednoho neviditelného místa v mladíkově dlani a na jeho tváři se objevil jemný úšklebek.
Nentou to celé s vyvalenýma očima pozoroval, neschopný se kvůli kruté bolesti i vysokému fascinování pohnout.
"Co je to sakra za techniku?"
Klonovy ruce se přestaly míhat kolem modré koule a ta v tu chvíli mírně zazářila.
Jeden krok, druhý. A pak pomalý běh.
"Říkal jsem ti, že tě porazím. A svoje slovo, svoji cestu ninji, také hodlám dodržet."
Běžel přímo proti polosedícímu Nentouovi, který se snažil ze všech sil vstát a aspoň nějakým způsobem se pokusit bránit se.
Konohamaru už napřahoval ruku dopředu, když Nentou vstal. Mohl by se pokusit ještě udělat jednu ze složitějších vodních technik a lapit tak protivníka ve vodním vězení. Jenže ta modrá chakra ho doslova oslnila. Nebyl schopný se pohnout.
A pak už jen…
"Rasengan!"
Chakra zmizela v Nentouově těle a pohltila tak veškerou záři. Konohamaru čekal pár krvavých stříkanců na své tváři nebo alespoň na ruce, svírající vražedný Rasengan. Jenže místo toho ho v očích zaštípal nepříjemný kouř a jeho záda se prohnula pod tvrdým kopancem. Dopadl na zem a vykašlal krev.
"Jenže nejsi jenom ty, kdo má svoji…cestu ninji, nebo jak že to říkáš. Já bych to nazval svým celoživotním přáním. Víš, taky jedno mám. Stát se tak silným, abych byl schopen ochránit všechny, které mám rád. Co je mi po nějakým titulu. O to přece vůbec nejde. Podstatou tvé síly je využít ji k něčemu dobrému. Něčemu, co nebude zbytečně ubližovat ostatním, ale bude je to chránit, pomáhat jim. To je zas moje přání.
Dřív to tak nebylo. Dřív jsem byl malej sobeckej kluk, který se staral jen o sebe, o svoji sílu a touhu být ve všem nejlepší. Jenže teď je všechno jinak. Můj tým, můj sensei…všichni mě toho hodně naučili a já jsem jim za to vděčný. A právě proto… je chci ochránit. Právě proto se musím stát silnějším, získat ten k ničemujsoucí oficiální titul chunina. Být lepší. Abych mohl použít všechno, co jsem se naučil, k něčemu dobrému.
Jenže pro dva sny tu dneska není místo. A já se toho svého nehodlám jenom kvůli tobě vzdát!"