Tři Ztracené Duše 02: Cherry

Mladá kunoichi se koukala do zrcadla, zpívala si a kochala se pohledem na růžovovlasou dívku, v růžovém, světlemodrými kytičkami vyšívaném kimonu a za oknem zbarvovalo zapadající slunce nebe do ruda.
„Slečno, vy jste ale okouzlující!“ vyhlásila najednou kunoichi.
„Děkuji, vy také nevypadáte špatně!“ kontrovala jí ta v zrcadle.
„Ale jděte, přivádíte mě do rozpaků, mimochodem co máte oblečené pod kimonem, víte přece, že důležité není jenom to, co je napovrchu, ale také to pod tím?!“ zeptala se zelenoočka.
„To je pravda, ale nejdřív se předveďte vy, já zatím seberu odvahu.“ zahovořila ružovovláska.
„Dobrá, začnu, ale jestli se začnete smát, odcházím!“ řekla výhružně kunoichi a začala si odmotávat dlouhý, bílý pás; když už ho měla odmotaný, položila ho na zem a rozevřela kimono a vystavila tak na obdiv bílé, krajkové prádélko. „Co říkáte, stojí to za něco?“ zeptala se chvějícím se hlasem a rudou tváří.
„Jistěže ano, když se na vás podívám, čiší z vás nevinnost, až mne to láká vám ji vzít tím nesprostějším způsobem; na druhou stranu mám husí kůži jenom z pomyšlení, že bych se mohla dotknout něčeho tak čistého a neposkvrněného, jako jste vy, teď však již hle!“ odpověděla dívka v zrcadle a začala si odmotávat dlouhý, bílý pás a když ho pak pustila na zem a otevřela kimono, naskytl se zelenoočce pohled na černé, krajkové, z větší části průhledné prádélko, z kterého jí lezly oči z důlků a čelist klesla dolů, jako shinobimu s černými lenonkami. Za okamžik se však vzpamatovala a zařvala na ni: „Co to máš sakra na sobě?“
„Zdá se, že sme tu strojenost odložily, to se mi líbí," mrkla na ni očkem a pokračovala, "co se týká mého spodního prádla, zvolila jsem velice svůdný a přitažlivý typ, aby podtrhl mou dnešní náladu, mám totiž v plánu, přejít z jednoho tisíciletí do druhého výkřikem z dokonalého uspokojení. A co ty? Neříkej mi, že v ten výjimečný okamžik chceš být sama, Cherry?!“ zeptala se růžovovláska, vyšla ze zrcadla a obejala svoje dvojče kolem krku.
Ta ze sebe sundala její ruce, otočila se a červenajíc se řekla: „Bože Pinki, ne nebudu sama, chci totiž ten okamžik prožít v náručí svého milovaného, s vášnivým polibkem na rtech.“
Dvojče se ušklíblo a zkonstatovalo: „Přesně, jak jsem si myslela, nevyléčitelná romantička; ale teď si tě vezmu hezky do parády a pozitivně tě naladím, na tu tvoji supr pusu!“
„Pinki ne... přestaň... já nechci... to šimrá... prosím dost... nepřestávej...“ dralo se dívce z hrdla při pokusech ji přemoct, ale nakonec jí jako vždy podlehla. Po chvílích „pozitivního nalaďování“ ležely vyčerpaně na posteli a hleděly do stropu, když se najednou ozvala Pinki: „Mám chuť na cígo!“
„Já na doutník, ale jestli si to cígo zapálíš, tak mě máti přerazí a já pak přerazím tebe; proto navrhuji vyrazit do ulic!“ odpověděla kunoichi, pak na sebe koukly, usmály se a v mžiku se začaly rychle oblékat. Naposled se koukly do zrcadla, doladily detaily, vyšly ven a ztratily se v zástupu lidí, toulajících se vesnicí a očekávajících tu významnou chvíli.
Cherry se vydala vlevo, po Zelené uličce, až na Minatovu a pak na Kulaté náměstí, kde ji měl její milý čekat, ale když tam dorazila, nikde ho nemohla najít a tak začala obcházet stánky s cukrovím, teploučkým saké, sakurovým vínem, rýžovými koláčky, cukrovými i slanými tyčinkami, lízátky, bonbóny a další kopou hloupostí, pár věcí si koupila, přišla k lavičce nedaleko fontány, sedla si a pozorovala lidi procházející kolem ní nebo ty, co se potulovali mezi stánky a zkomali jejich nabídku.
Pak uviděla Redeye-sensei, v rudém kimonu s černou nití vyšívanými květy, ve společnosti Beard-senseia, který měl pro změnu černé kimono s rudou nití vyšívanými ornamenty, jak si prohlížejí stánek s jídlem a pitím, když jí najednou proběhl mráz po zádech a za nimi uviděla postavu v černé kápi, v níž byla oranžová maska a jenom jedno rudé, nenávistí čišící oko, hledící přímo na ni. Hleděla do něho a tělo jí pomalu začínal pohlcovat mrazivý chlad, ale to si jí už dvojice všimla, kunoichi jí zamávala, dívka zamrkala a postava v kápi zmizela. Vzpamatovala se, vstala z lavičky a kráčela dvojici naproti, když pak byla u nich, snažila se, aby na ní nebylo nic znát: „Dobrý večer, Redeye-sensei, Beard-sensei. Vidím, že se dobře bavíte, neviděli jste náhodou Whirla? Měli jsme se tu setkat, ale nemůžu ho tu nikde najít.“
„Dobrý i tobě Cherry, je mi líto, ale neviděli jsme ho, zkus jít po Ohnivé uličce, potkali jsme tam mnoho známých tváří, možná ti pomůžou." nic nepoznali, aspoň jí však poradili, kde hledat odpověď.
„Děkuji sensei, tak já jdu a přeju štastný nový rok, kdybychom se dnes znovu nesetkali!“ popřála jim a zamířila do zmíněné uličky, oni jí popřáli také a pokračovali v obcházení stánků.
Ačkoliv si myslela, že se jí ta postava v kápii jenom zdála, protože ten, komu byla podobná, byl již přes deset let mrtvý, znovu měla pocit, že na ni hledí to nenávistné oko a nemohla se veselit spolu s ostatními, když najednou vrazila do starého pána.
„Odpusťte, prosím, nedívala jsem se na cestu!“ omluvila se a najednou si uvědomila, že ten do koho vrazila je hokage: „Soothsayer-sama, hluboce se omlouvám... já....Jenom klid Cherry-chan, nic se nestalo, taky jsem nedával pozor. Mimochodem, nevidíš někde poblíž mého vnuka Hitozatoa? Má dcera mě požádala, jestli bych ho nemohl dnes pohlídat, chtěla strávit večer osamotě s manželem.“ skočil jí do řeči starec.
„Děkuji, porozhlídnu se a uvidím!“ Rozhlídla se kolem a koukala, jestli ho někde neuvidí, ale ať se snažila jakkoliv, nikde nebyl: „Je mi líto, nikde ho nevidím! Pokud můžu, také bych se vás chtěla na něco zeptat.“
„Ten rošťák mi zase zdrhnul, děkuji za pomoc. Pokud se chceš něco zeptat, jenom směle do toho, děvenko!“ reagoval hokage a povzdechl si.
„Na Kulatém náměstí jsem se měla setkat s Whirlem, ale nebyl tam a tak když jsem potkala Redeye-sensei s Beard-senseiem, řekli, že se mám zeptat tady, proto se ptám, jestli jste ho tu někde nezahlédl?“ zeptala se s nadějí růžovovláska.
„Je mi líto, dnes jsem ho neviděl, zkus se zeptat Wolfi-kuna, je někde uprostřed uličky ve společnosti Greeni-kuna a Hankon-kuna, ti by možná něco věděli.“ odpověděl lítostivě.
„Nevadí, děkuji za pomoc a kdybychom se již nepotkali, přeji šťastný nový rok!“ uklonila se a čekala, až jí ustoupí, aby mohla projít.
„Tobě také, děvenko!“ řekl, uklonil se a nechal ji projít, když mu najednou přešel mráz po zádech a na kratičký okamžik pocítil krvežíznivou touhu zabíjet, vycházející někde z davu za zády kunoichi. Bleskově se otočil, ale bylo to pryč, rozhlédl se tedy po lidech a v tom uviděl v dáli něco, lépe řečeno někoho, nepříjemně známého, kdo mu úplně vyrazil dech; nejdivnější bylo, že mu zamával a pak zmizel svým obvyklým způsobem. To se však již vzpamatoval z šoku, sáhl do rukávu, vytáhl z něj malou kuličku a vyhodil ji nad hlavu, vybuchla rudým zábleskem, načež se u něj v mžiku objevili dva ANBU a on je seznámil se situací a vydal rozkazy.
Zelenoočka vše pozorovala z povzdálí, protože jí ten smrtící pocit zasáhl taky a když viděla, co se děje, otočila se a snažila se odtamtud rychle zmizet. Drala se skrz zástup lidí, doufajíc, že se jí podaří nepříjemně známé postavě v kápi aspoň na chvíli utéct a hlavou se jí rojily myšlenky: To není možný, to není možný, vždyť je mrtvej, je mrtvej, viděli jsme, jak zamřel, tak jak... najednou zůstala stát na místě jako socha. Počkat, viděli jsme, jak s ním Whirl bojuje, pak nám zmizeli a zahlédli jsme výbuch, když jsme dorazili na místo, řekl nám, že je mrtvej, že prej ho to roztrhalo na kusy; ale my vlastně nikdy žádné kusy těla neviděli, to znamená, že nám Whirl mohl něco zatajit. Musím ho najít a to hodně rychle, pokud je ten v masce a kápi tím původním nukeninem se kterým jsme bojovali, znamená to, že nebyl mrtvý, jen těžce raněný a teď si to s námi přišel vyřídit. Nabízí se však otázka, co vlastně Whirl udělal nebo neudělal?
Vrátila se zpátky do reality a jako na zavolanou uviděla na druhé straně uličky procházet Wolfi-senseie, Greeni-senseie a Hankon-senseie, vydala se tedy k nim a jak se tlačila přes zástup lidí, najednou zůstali stát a objevil se před nimi ten stejný ANBU, co před Soothsayer-sama a protože přikyvovali, evidentně jim něco říkal. ANBU znovu zmizel, Wolfi-sensei se obrátil k těm dvěma a něco jim řekl, načež oba zmizeli a on sám se obrátil a chtěl asi taky zmizet, ale to již na něj dívka volala: „Sensei, prosím počkejte!“ a konečně se protlačila až k němu.
„Spěchám Cherry-chan, takže rychle, co potřebuješ?!“ zeptal se nervózně.
„Měla jsem se setkat s Whirlem, ale nepřišel a tak ho teď hledám; pár lidí jsem se už ptala, ale žádný z nich ho neviděl, chtěla bych se vás proto zeptat, jestli nevíte, kde je?“ odpověděla mu otázkou, s nervozitou v hlase.
„Je mi líto, neviděl jsem ho, ale někde jsem tu zahlédl Beardo-sanou tým, zkus je najít, slyšel jsem je povídat o tom, že byli i na druhé straně vesnice, mohli by ti tedy pomoct.“ reagoval šedovlasý shinobi.
„Díky, sensei, jdu je tedy najít!“ poděkovala a chtěla se vmísit mezi lidi, když jí najednou položil ruku na rameno a řekl: „Cherry, dávej na sebe pozor, ano?!“
„Nebojte se, kdyby mě chtěl zabít, jsem už dávno mrtvá!“ vypadlo z ní bez přemýšlení a hned ji taky došlo, co právě řekla a tak chtěla rychle zmizet, ale shinobi ji za rameno stále pevně držel, takže musela zůstat.
„Co jsi tím myslela, tys slyšela náš rozhovor?“ zeptal se jí vážným tónem.
„Ne sensei, já jen... ale nic, to nestojí za zmínku!“ snažila se z toho vykroutit, ale ještě víc se do toho zamotávala.
„Cherry, tohle je vážná věc, jestli něco víš, tak mi to řekni!“ zatlačil na ni Wolfi-san.
„No tak jo...“ vzdychla dívka a pokračovala: „Čekala jsem Whirla na Kulatém náměstí, nepřicházel a tak jsem si sedla na lavičku a pozorovala lidi kolem sebe, až sem si všimla Redeye-sensei s Beard-senseiem. Pak jsem za nimi zahlédla postavu v černé kápi, oranžové masce a jediným, rudým, krvežíznivým okem, hledící na mě. Najednou si mě Redeye-sensei všimla a zamávala mi, já zamrkala a postava byla pryč, myslela sem si, že to byla jenom halucinace, ale nebyla.
Senseiové mě poslali do této uličky, ve které jsem vrazila do Soothsayer-sama a když se mi uhnul, abych mohla projít, pocítil ten krvežíznivý pohled, který mě sledoval také a snažil se zjistit, odkud to přišlo, až si ho mezi lidmi všiml taky a tak přivolal ANBU a vydal rozkazy. Já se snažila uprchnout co nejdál, ale ten nenávistný pohled cítím pořád na sobě a to dokonce i teď, když spolu mluvíme. Chvílemi se ztrácí, jindy mě jím přímo propaluje, ale jedno je jisté - Jumpman je zpět a něco ode mně chce, přičemž se s ním dřív nebo později budu muset setkat a tak nějak tuším, že to setkání nebude přátelského charakteru. Co myslíte vy, sensei, mám začít šíleně utíkat, nebo jít domů, vzít si věci a postavit se mu?!“
„Šílený útěk je k ničemu, před ním neutečeš, takže souhlasím s druhou možností, budu ti samozřejmě asistovat! Zajímalo by mě, jak je vůbec možné, že ten výbuch přežil. Whirl přese říkal, že ho těžce zranil a pak po něm hodil kunaie s výbušnými lístky; protože jsme byli při výbuchu, musel použít stejné jutsu, jaké použil při boji s Hashiramou-sama, aby utekl a tak přežil. Zdá se, že mu Whirl pořádně nakopal p***l, když se objevil až teď. Otázka však zní, přišel se jenom mstít nebo chce něco víc?! Hmm, zatracenej parchant, dobře, pojďme, doprovodím tě domů a pak toho zmetka zkusíme chytit!“ odpověděl, naznačil jí, aby šla za ním a ona ho poslušně následovala.
Procházeli skupinkami lidí, kteří se potulovali mezi jednotlivými stánky nebo se jen tak procházeli ulicí. Vzhledem k tomu, že jich bylo pořád hodně, chytil Wolfi růžovovlásku za ruku a tahal ji za sebou; kdyby se otočil, viděl by, jak jí zrudly tváře. Na to už neměl čas, protože kousek od nich zahlédla Beard-senseiou tým, tak se mu vytrhla a směrovala k nim, jeho to samozřejmě překvapilo: „Cherry-chan, co se...“ když však tu trojici zahlédl taky, následoval ji.
Futoi, Hanaya a Atamagaii spatřili růžovovlásku, prodírající se k nim a tak jí šli naproti. Najednou zůstala nehnutě stát na místě, jako socha. Wolfi ji viděl na záda, takže když se za ní najednou objevila postava v kápi, věděl, že je zle.
„Vyrostlas do krásy, děvče, ale tak jako růže zhyne v plamenech, tak i ty zhyneš teď!“ uslyšelo děvče poté, co jí přeběhl po zádech takový mráz, že se nedokázala ani hnout. Když však ucítila, jak jí nohy pohlcují černé plameny, dokázala se dát natolik dohromady, aby ze sebe dostala jednu otázku: „Tvá chakra je mi tak známá a přece ji neumím zařadit. Ty nejsi on, kdo tedy jsi?“ Odpovědí jí bylo ticho, přehlušující povědomé pískání a pak si vzpomněla, kdo tak pískal a komu tak patří tvář pod maskou, dokázala ze sebe tedy dostat ještě poslední otázku: „Ale proč?“
„Tam, kde tvá duše skončí, můžeš o tom i ze svým týmovým kolegou popřemýšlet, ale nemusíš se bát, brzy již bude váš tým kompletní, takže odpověď na tuhle otázku jistě najdete!“ odpověděla postava v kápi a zmizela, dívku poté zahalily černé plameny a uhořela zaživa, nevydala však ani hlásek. Beard-senseiúv tým jenom šokovaně hleděl, jak dohořívají její ostatk; Wolfi mezi tím následoval Jumpmana, který se objevil nedaleko něj a vybízel ho k tomu, aby šel za ním. Pokusil se sice zaútočit, ale jediné, co tím dosáhl bylo, že mu starý známý v masce řekl, kdo bude jeho další obětí a tak začal hon s časem o to, kdo najde zatracence dřív.