Zasaď strom...

A mezi těmi ostatními se ztratí. V Konoze zcela určitě.
Když jsem se stal členem týmu sedm, byl jsem nejdříve něco... nepatřičného. Vyčníval jsem, neměl jsem vlastní cíle ani vůli. Tehdy jsem ještě patřil mezi Danzovy loutky. Ale to, co mě nejvíc odlišovalo, byly emoce, které jsem neměl. Nebo spíš... vždy jsem se je snažil potlačit, až jsem mezi nimi nedokázal rozeznávat. Postupem času jsem je začal ignorovat. Dalo by se říci, že zakrněly.
Až za pár let, díky Danzově smrti, jsem ANBU opustil a stal se plnohodnotným členem svého týmu. Bez přetvářek, bez podezřívání... ale stále bez pocitů.
Kupoval jsem si knihy. Tuny knih. O tom, jak mluvit s přáteli, jak je rozveselit... pokaždé, když mě Sakura uviděla se svazkem, který měl takovýto nebo podobný název, vzala mi ho a zničila. Dodala, že k tomu, abych se naučil komunikaci a empatii, mi žádné návody nepomohou.
Zprvu jsem to nechápal. Ale když před mýma očima znehodnocovala další a další knihy, pocítil jsem něco nového, co jsem neuměl pojmenovat. Najednou mi vadilo, že Sakura trhá na cucky něco, co bylo za mé peníze... něco, co mi patřilo. Vytrhl jsem jí to, co z mého majetku zbylo, a do očí jí řekl, ať s tím přestane. Že mě to... štve...?
Užasle se na mě podívala usmála se.
„Jsi na dobré cestě, Saii-kun,“ pochválila mne, otočila se a vrátila se do nemocnice; pravděpodobně na další směnu.
Tehdy mě to mátlo. Nyní už vím, co tím myslela.
Díky, Sakuro.

… zploď syna...

Nejlépe s tím, koho upřímně miluješ.
Sakura, jak jsem brzy zjistil, se dala dohromady s Narutem. Možná to ani jinak dopadnout nemohlo... nevím. Ale slušelo jim to spolu. Určitě víc, než s tím nukeninem Uchihou. Jeho věčnou partnerkou byla jen pomsta.
Ani já jsem si nemohl stěžovat. Ino Yamanaka, krásná kunoichi z týmu deset. Nevím, jak jsem se do ní zamiloval. Možná při společné misi našich týmů, kdy se opravdu snažila. Byla dobrá nejen jako medička, ale i jako bojovník. Sice byl její styl poněkud nebezpečný – přesunout svou duši do nepřítele a zabíjet jeho vlastní druhy – ale možná i tím ukázala, jak je silná. A za těch několik let jsem ji najednou viděl jinak. To mne zmátlo znovu. Protože zatím jsem znal jen přátelství... zeptal jsem se tedy osoby, která mi nejvíce pomohla. Jenže ani Sakura nevěděla. Protože láska je... nedopověděla. Chvíli zamyšleně dumala, a poté se z nějakého důvodu začervenala.
Naruto...? napadlo mě. Sám jsem byl z té dedukce překvapený. Ale věřil jsem, že už se umím mezi pocity a myšlenkami – ať už svými, nebo těch ostatních – orientovat. Za těch šest let jsem udělal velký pokrok.
Miluji tě, Ino.

… buď dobrým otcem...

Po devíti měsících přišel. Teprve, když jsem si ho prohlížel v nemocnici, na mne dopadla tíha toho všeho. Kam jsem se za ty roky dostal... tomu nemohl zabránit ani Danzův ostrý výcvik.
„Jmenuje se Kenshin,“ zašeptala má manželka. Pousmál jsem se nad tím jménem. Meč a srdce. Bojovník, který se nebojí zabíjet, ale pocit vraždy ho nijak netěší a je schopný... milovat.
Nevěděl jsem, jestli to mám brát jako narážku, nebo pochvalu; Ininy oči mi nedávaly nápovědu. Jediné, co vyzařovaly, byla neskutečná radost. Radost, kterou jsem s ní mohl sdílet. To mne donutilo si znovu vzpomenout na ten okamžik před tolika lety – ano, empatie, tak to říkala Sakura. Pocit sounáležitosti s ostatními.
Ozval zvláštní zvuk; zvuk, na který jsem stále nebyl s to zvyknout. Ač to bylo už pár týdnů, co se Ino vrátila domů, to, že se malé děti v noci budí, a že neskutečně hlasitě projevují svou nespokojenost pláčem, mne začalo opravdu vyčerpávat. Na mise jsem vstával pozdě, byl jsem podrážděný a často mě bolela hlava. Přesto jsem si nestěžoval. Ničeho bych tím nedosáhl.
A věděl jsem, ve skrytu duše, že přesně tohle jsem chtěl.
Budu tě chránit, Kenshine.

… a skvělým shinobim.

I přes všechny překážky jsem si postupně zvykl. Na všechno.
Dětský pláč, brzké vstávání, stále těžší mise. Má rodina a tým mi byli oporou, jako hvězdy mi pomáhali najít cestu. Byli mou záchranou v těžkých chvílích, dávali mi naději. Na lepší zítřky, které opravdu přišly. Spoustu věcí se změnilo. I mí dva týmoví partneři už měli rodinu. Narodila se jim dívka, Rina. Krásné jméno. Na chvíli mne napadlo, že možná někdy v budoucnosti... ne, určovat osud svých dětí není správné. Sám jsem to přece zažil.
To ony samy se musí vydat správnou cestou. Rodičovská povinnost své děti s láskou vychovávat. A samozřejmě do nich vkládat svou důvěru.
Dny ubihaly, všichni jsme stárli. Já jsem dál plnil mise, nyní již se svými vlastními svěřenci. Ino se stala vedoucí výslechového týmu. A náš syn konečně nastoupil na Akademii. My ostatní jsme dospěli. Jeho to teprve čekalo. Byl jsem rád, že nemusí prožívat to samé jako já. Jeho budoucnost byla jasná a světlá. Zatím.
Viděl jsem to. Mohl jsem být svědkem toho, jak mé dítě poznává nové a nové pocity. Radost, přátelství, štěstí, lásku, porážku, rivalitu, bolest a zklamání. Ničeho nebyl ušetřen. Ale jedině tak mohl nabrat zkušenosti. Jedině tak mohl dospět.
Svůj předchozí život jsem zahodil. Ten, který jsem žil teď... neumím to dost dobře popsat. Bylo to něco, čeho bych se za žádnou cenu nevzdal. Věděl jsem, že ten krásný sen nebude navždy... jednou přijde krutá realita. Ale do té doby chci snít. Chci chránit ty, na nichž mi záleží, být se svou rodinou, radovat se s přáteli. Bojovat po jejich boku za to, co je nám drahé. Být dobrý ninja.
Pro tebe, Konoho.