Dobro a Zlo 7. Smrt je jako droga

„Jak daleko to ještě je? Cítím všude podivnou chakru.“ Zeptal se znaveně Warui.
„Už jen asi hodinu, to jsi ještě nikdy nebyl v Konoze?“
„Abych se přiznal, tak ne…a ta podivná chakra?“
„Jo to, to je Kyuubi.“ Řekla zcela klidně Naku.
„Kyuubi?!“
„No Kyuubi, jsi nikdy neslyšel nebo co? Devítiocasý démon.“
„Vím, co je Kyuubi, ale ostatním se to asi nebude moc líbit.“
„Proč myslíš?“
„Ty neznáš tu pověst?“
„He? Jakou pověst?“
„Podle pověsti byla Nibi no Nekomata démonem, který stvořil všechny temné bytosti, přirozeně pak byla i jejich vládcem. Vlkodlaci, upíří, draci a další ji byli věrní a sloužili jí. Draci, ale časem přestali být jejími služebníky a odešli, stali se samostatní, ovšem nikdy na ni nezapomněli.“
„Tak proto ty sošky té dvouocasé kočky?“
„Jo, časem od ní odešli i vlkodlaci a upíři… chtěli být také samostatní, ale každým rokem ji všechny tři rasy děkovali tak, že uspořádali jakýsi… obřad, obětní obřad, obětovávali jsme jí lidi, proč taky ne že? Ale to jsem se stále nedostal k tomu hlavnímu, poněvadž byla Nibi-sama jedním z ocasých démonů, je přirozené, že chováme úctu i k ostatním a vzhledem k tomu, že Kyuubi je devítiocasý, draci se ho bojí a nejsme sami, všechny temné rasy se ho bojí, poněvadž to stejné cítí k němu i Nibi-sama.“
„Ona je démon a bojí se, jo?“
„Pochop, kdyby Kyuubi chtěl, klidně by ji mohl zabít.“
„Hm. Takže proto máme černé šupiny? Po ní? Ona má černou srst, ne?“
„No, nejspíš.“
„Zajímavé je, že mě nikdy Kyuubi nějak nevadil.“
„Nezapomeň na to, že ty jsi nevyrůstala s draky, ale s vlkodlaky, možná, že tam se tahle úcta a bojácnost vůči Kyuubimu a jiným démonům nějak nepropaguje.“
„Ne propaguje, měli jsme to na hodinách Dějiny temných bytostí, ale já na ně nechodila. Řekla mi to až Jigoku.“
„Aha.“
„Hele, blížíme se ke Konoze.“
„Super a co ostatní?“
„Nějak to přežijou, kdo říkal, že budou muset bojovat s Kyuubim?“
„Pravda, vysvětlím jim to.“
„Ok.“

Dračí armáda se seskupila do jednotlivých menších skupinek, které měly přesně určené, co mají dělat. Warui s Naku byli v nejhlavnější skupině. Všechny skupiny se rozmístily a vyčkali do soumraku, přeci jenom, večer je pro temné bytosti vždy lepší než den, obzvlášť k boji.

Někde v ulicích Konohy:
Jigoku a Chouji se zamilovaně procházeli ulicí, slunce již zapadlo.
„Jsem tak šťastná.“
„Já taky.“
Usmál se na ni, ona se usmála na něj - políbili se. Najednou uslyšeli výkřik a pak další a další, neslyšeli jen křik, slyšeli i hlasitý řev, který si Jigoku dobře pamatovala.
Něco se jí mihlo před očima. „K zemi!“ kupodivu srazila Choujiho levou rukou.
„Co to bylo?!“
„Draci. To chce Haragas zničit vše, co miluji?“
„Jak to myslíš, ty je znáš?“
„Jo, znám, jen doufám…,“
„V co doufáš?“
„Ale nic. Pojď, musíme jít! Musíme pomoct ostatním!“

U hlavní brány:
„Dělejte! Zatlačte ty bestie zpátky!“
„Tak bestie říkáš? To VY jste bestie!“ trn na ocasu Naku skončil v jeho hrudi.
„Tak to byl dvacátý, Warui, kolik jich máš ty?“
„Dvacet jedna.“
„Ku*va.“
U brány se sváděl litý boj, draci měli převahu, poněvadž jejich tvrdými šupinami neprošel žádný kunai, žádný shuriken, žádná katana, žádná obyčejná zbraň. Draci měli jen dvě slabé místa, o kterých lidé samozřejmě neměli páru, takže bylo vše v naprostém pořádku. V pořádku do té doby, dokud jsem nedorazila druhá vlna ninjů s Choujim a Jigoku v čele. Naku ji poznala hned, co ji zahlédla, ale teď neměla čas na sesterské uvítání, měla dost práce s jedním zvláště otravným ninjou.

Vše šlo podle plánu, hlavní skupina s dvěma menšími měli zaměstnat co nejvíce ninjů, zatímco ostatní skupiny napadaly obyčejné lidi a pálili domy, všude hořel ten temný zlý oheň, lidé řvali a utíkali, ovšem jejich hlasy nedolehly k bráně…
Chouji se svým zuřivým masovým tankem draky snadně odrazil, ovšem nějak jinak jim neublížil, Jigoku toho moc dělat nemohla, její pravá síla musela zůstat utajená za každou cenu, a tak bojovala pouze s jutsu, které uměla. Boj nabral na velice rychlé otáčky. Choujimu se už z masového tanku točila hlava, za chvilku se zastavil a to byla jeho osudová chyba, všechno se seběhlo tak rychle, černá šmouha-Chouji-krev-hodně krve-řev-prázdnota.
„Chouji!!!!!!!!“ zakřičela Jigoku.
Přiběhla k tělu svého mrtvého přítele, následoval šok, zlost, pláč, řev… všechny pocity se mísily, nevěděla, co dělá, její tělo se zvětšilo, narostla jí srst, hlava se vytvarovala do vlčí, celé tělo svým způsobem bylo vlčí. Všichni se zděsili nad stvořením, které před nimi stanulo, byla z něj cítit nenávist. Všichni čekali, kdy to stvoření na ně zaútočí, ale ono to jen nepříčetně a zároveň žalostně zavilo a rozeběhlo se směrem, kde zmizel drak, který zabil Choujiho. Jen tak pro informaci, to stvoření je vlkodlak… to asi víte a je to Jigoku, to asi taky víte.
Běžela stále rychleji a rychleji, konečně ho našla, odrazila se a vyskočila vysoko do vzduchu, zachytila se o jeho krk, svou pazourou ho začala divoce drápat, ovšem ani vlkodlačí drápy neprojdou přes šupiny. Drak se začal bránit, ovšem ona se vyhoupla na jeho záda a své drápy mu zarazila přímo do očí, Konohou se rozlehl hlasitý řev, drak se řítil dolů, ozvala se rána, pádem si zlomil vaz. Jigoku stála o podál již ve své lidské podobě s vražedným nepříčetným úsměvem na tváři.
„Patří ti to!“
K tělu mrtvého draka přilétl jiný drak, na první pohled byl stejný, ale přece jiný, něco, něco na něm bylo jiné, ale Jigoku si nemohla uvědomit co.
„Jigoku ty krávo! Co jsi to do p*dele udělala, tohle byl jeden z nejlepších pěšáků! A ty ho takhle bezvýznamně zabiješ… Myslím, že Haragas pak zabije tebe a to jsem pro tebe chtěla ochranu a co uděláš? Zabiješ nejlepšího pěšáka ze všech skupin.“
„N-Naku?!“
Zlost v ní pomalu polevovala. Radost i zklamanost jí naplnili, když poznala svou starší sestru. Zlost se změnila v lítost.
„A co sis jako myslela? Ty jsi kráva. A proč jsi to jako udělala?“
„Cože!!! Já jsem kráva!!! To ty jsi kráva, že si se přidala k těm zas*anejm drakům! Tenhle ten čů*ák zabil Choujiho!!!“
„Však to je dobře, ten tlusťoch stejně za nic nestál. Za to on byl aspoň užitečný!“
„Tohle neříkej ty ještěří pí*o, já ho milovala!!!“
„No a? Já taky někoho miluju a co jako? To nic nemění na tom, že zdechl.“
„Drž hubu!!!“
„Já ji držet nebudu, být tebou, tak zdrhám, ten dav lidí, si teď asi myslí, že jsi největší zrůda ty.“
„Cože?!!!!“ otočila se.
Ninjové jako by zkameněli. Každý na ní civěl s nesmírnou záští, a když se na ní jeden rozeběhl, začala utíkat pryč.
„Život je těžký, byl jsi dobrý bojovník. Nibi tě určitě ochrání na tvé posmrtné cestě. Fuj, ten obřad je hrozný…,“ odfrkla si Naku.

Jigoku běžela stále dál a dál, nevěděla kam, zničeho nic zastavila, ale ne sama od sebe, něco ji chytilo.
„Kagemane no jutsu?!“
„Ty zrůdo! A my jsme tě považovali za kamarádku! A nemysli si, už vím, jak to všechno bylo! To ty jsi roztrhala Akamara a to ty můžeš za těch několik nezvěstných lidí! Jsi zrůda! Jsi s těmi draky spolčená, že?! Domluvili jste se na vraždě Choujiho!!!“
„Cože?!“ zakřičela a do očí se jí vlily slzy. „To není pravda!“ zakřičela, „Jsem sice zrůda, ale s draky nejsem spolčená!!! Choujiho jsem MILOVALA!!! Jako nikdy předtím!!!“ hlas se jí zlomil a s očí začali padat slzy. „A co chceš dělat teď… Zabít mě?“ řekla sklesle a sklonila hlavu, přičemž začala vzlykat.
Shikamaru smutně polkl. „Ne, to bych… nejspíš nedokázal… chci tě představit Hokagemu v tvé pravé stránce.“
„Co?! to neuděláš!“
„Ale jo, je támhle, hned za rohem. Naruto!“ zakřičel.
„Ehm… stejně ti pořád nevěřím.“
„Prosím, mohl by ses postavit před ní a odhalit krk?“
„Co? Když myslíš.“
„Já nejsem upír.“
„Ale máš ráda krev.“ Píchl ho malou jehlou.
„Au!“
„Promiň.“
„Musím odolat, nesmím se na tu krev dívat… Ne! Musím se dostat z toho jutsu, musím ocaď pryč! Musím!“

Sama od sebe se začala ztěžka hýbat, nakonec technika povolila a ona rychle vběhla do nejbližšího lesa. Mezitím se boje již chýlili ke konci, tím, že draci ucítili Narutovu krev, která byla načuchlá chakrou Kyuubiho, rozprchli se… až takový strach měli… Kage sice vůbec nebojoval, ale přesto vesnici jakž takž zachránil, svou krví a díky Kyuubimu, Naku, Warui a ještě pár dalších se snažili odnést co nejvíce zraněných, zatím se jim dařilo, ostatní čekali někde v lese. Když ošetřili raněné a spálili mrtvé, vydali se na cestu zpět. Všichni se sice báli Kyuubiho, ale ještě více se báli Haragasovy reakce…